Výročí 18. 3. 1965 – kosmonaut Alexej Leonov poprvé v historii vystoupil do volného vesmírného prostoru

Před 54 lety přestal být volný vesmírný prostor nedobytným. Alexej Leonov opustil na 12 minut „bezpečí“ vesmírné lodi Voschod 2 a přivázán na laně se pohyboval mimo mateřskou loď.
Posádka Voschodu 2
Posádka Voschodu 2
archiv
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Prvenství, při kterém šlo o život 

Závody v dobývání vesmíru běžely na plné obrátky. Spojené státy americké a Sovětský svaz se předháněly v dosažených úspěších. Není tedy divu, že díky spěchu a snaze předhonit za každou cenu soupeře, se objevila ohromná spousta chyb a opomenutí, které mohly skončit tragédií. I když sovětská propaganda tvrdila, že let a historický první výstup kosmonauta do vesmíru proběhl hladce a bez komplikací, nebyla to pravda. Pojďme se podívat na příběh plný zvratů, nečekaných událostí a skvěle zvládnutých krizových situací. 

Voschod 2

Ve čtvrtek 18. března 1965 ráno z kazachstánského kosmodromu Bajkonur odstartovala loď Voschod 2 se dvěma kosmonauty na palubě. Velitelem letu byl Pavel Běljajev a jako druhý pilot v kabině vesmírné lodi vážící 5682 kg seděl Alexej Leonov. 
Na palubě lodi byla umístěna nafukovací přechodová komora, kterou bylo možno hermeticky uzavřít a oddělit tak pilotní kabinu od komory a následně i volného vesmírného prostoru. Leonov si do přechodové komory vlezl již při prvním obletu země. Běljajev sice jeho nadšení a překotnou činnost mírnil slovy: „Nepospíchej, klid, času máš dost!“ Nikdo v té době úplně nevěděl, co oba kosmonauty čeká. To, co se chystali udělat, byl vpravdě objevný krok plný neznámých rizik a nebezpečí. 

Leonov musel nejprve hermeticky uzavřít přechodovou komoru a teprve poté z ní mohl začít vypouštět vzduch. Tento úkon provedl v 8:28:13 světového času a v 8:32:54 otevřel poklop, který ho dělil od volného kosmického prostoru. Jištěný na laně dlouhém 5,35 m vystoupl ven a stal se prvním člověkem v historii, kterému se to podařilo. Později na tento okamžik vzpomínal takto: „Okamžitě jsem nevěděl, kde je sever. Řekl jsem si, že pro mne bude jakýmsi pólem otvor výstupové komory, a podle něho se budu orientovat. Vnímání prostoru a času je tam jiné. Na člověka to působí zvláštně. Hluboké ticho. Černé nebe. A běloskvoucí Země. A ty neskutečné barevné odstíny! Hned mě zarazilo, že Černé moře je skutečně černé, nejtmavší ze všech. Ale jak to věděli naši předkové, když je tak pojmenovali bez pohledu z výšky?“ Voschod 2 v ten okamžik letěl ve výšce asi 500 km na zemským povrchem. Leonovovo zorné pole zahrnovalo okruh o průměru 5500 km. Viděl tedy celou Evropu, severní pól a ještě území dlouhé asi 150 km za ním. 

Pobyt ve vesmíru

Samotný výstup rozhodně nebyl pohodovou procházkou. Leonov se několikrát prudčeji odstrčil od vesmírné lodi a pak chvíli bezvládně kroužil na konci lana. Přitáhnout se zpět k lodi ho stálo mnoho sil. Navíc bojoval s tuhostí svého skafandru a nedokázal během pobytu ve volném kosmu zmáčknout spoušť fotoaparátu umístěnou na stehně. Používal tak pouze kameru. 

Ovšem ten největší problém ho teprve čekal. Skafandr se ve vakuu nafoukl víc, než se očekávalo, a byl objemnější než vstupní otvor, což zabraňovalo návratu do lodi. Později to komentoval slovy: „Bylo mi jasné, že musím snížit tlak uvnitř skafandru, ale nevěděl jsem o kolik. Kdybych to přehnal, začala by mi vřít krev v těle a byl by se mnou amen. Ale musel jsem to udělat. Na Zemi jsem nic neohlásil. Znal jsem situaci lépe než kdokoli jiný.“ Dostat se zpět do lodi se Leonovovi podařilo až na sedmý pokus. Malér byl jen v tom, že do lodi vlezl přesně obráceně, než to měl nacvičené, tedy hlavou napřed. V přechodové komoře se tedy ještě musel otočit, aby byl schopen zavřít vstupní poklop. Venku strávil 12 minut a 9 sekund a přibližně stejný čas i v neuzavřené přechodové komoře. 

Hrozící výbuch v kabině lodi 

Hlavní úkol vesmírné mise byl splněn. Mohlo by se zdát, že další průběh letu bude jen rutinní záležitostí. Opak byl pravdou. Nejspíš během zavírání vstupního poklopu došlo k chybě a malou štěrbinou unikal vzduch. Systém, který zajišťoval regeneraci dýchatelného vzduchu v kabině proto začal vpouštět do prostoru čistý kyslík. Až do pádu komunismu v SSSR si Leonov musel nechat své pocity pro sebe: „Tlak kyslíku vzrostl na trojnásobek normy, vznikl třaskavý plyn. Kdyby přeskočila sebemenší jiskra, rozpadneme se na molekuly. Věděli jsme, co nám hrozí. Náš kamarád Valentin Bondarenko během pozemního výcviku shořel při značně nižším tlaku kyslíku. Sedm hodin jsme s tím bojovali, až jsme usnuli. Spali jsme ve skafandrech a ventilační hadicí jsem nedopatřením zapnul přepínač. Tlak prudce stoupl, zatlačil na příklop, který těsně dosedl na své místo, a atmosféra v kabině se dostala do normálu.

Přistání uprostřed pustiny a nepochopitelné selhání záchranného systému

Je až s podivem, co všechno museli Leonov s Běljajevem vyřešit a jaké všechny komplikace dokázali přežít. Během přistání totiž selhal automatický systém návratového brzdění. Kosmonauti tak přistáli na severním Uralu dobrých 368 km od původně plánovaného místa. Venkovní teploty tehdy klesaly po –52°C a všude bylo přes 1,5 m sněhu. V okamžiku přistání se začíná odvíjet jen těžko pochopitelný příběh. Vesmírnou loď, červený brzdný padák a dva kosmonauty objevilo jedno záchranné letadlo po 4 hodinách pátrání. S kosmonauty nemělo řídící středisko letového provozu žádné spojení. Na určené místo se sice vypravily záchranné vrtulníky, které jim ale shodily jen teplé oblečení a jídlo. Většina materiálu však zůstala zachycena na stromech. Maršál Sergej Ruděnko, zástupce velitele vzdušných sil, tehdy nedovolil, aby vrtulníky vytáhly kosmonauty na lanech na palubu a odvezly do bezpečí s odůvodněním: „Bylo by to příliš nebezpečné.“ Leonov s Běljajevem zůstali sami. 

Leonov později vzpomínal: „Ve skafandru jsem měl po kolena vody. Abychom nezmrzli, museli jsme se svléci do naha, vylít vodu, vyždímat prádlo a znovu se obléknout. Pevnou část skafandru jsme odřezali nožem, ponechali jsme si jenom měkké části. Omotali jsme se termoizolačními látkami, které jsme vystříhali v kabině, a kusy padáku. Vypadali jsme dost komicky, ale improvizovaný oděv nás zahřál a mohli jsme se volně pohybovat, nasbírat dřevo na oheň. Noc jsme strávili u ohně.
Záchranáři se k nim dostali až druhý den. „Postavili nám dřevěný srub. Nad oheň zavěsili obrovský kotel, ve kterém jsme jako čerti seděli a koupali se. Třetí den jsme na lyžích odjeli devět kilometrů k místu, kde dřevaři vyrubali mýtinku na přistání vrtulníku. A ten nás odvezl do Permu.“
Sovětský svaz mohl slavit další prvenství v dobývání vesmíru a schopnosti přežít ve velmi drsných podmínkách. O komplikacích, které let Voschodu 2 provázely, se ale svět dozvěděl až po pádu železné opony. Dlužno ještě poznamenat, že tento nesporný úspěch a prvenství byly na dlouhou dobu posledními, kterých SSSR v dobývání vesmíru dosáhl. 

Text: David Hainall 

Reklama
Reklama