Výročí 17. listopad 1989 – revoluce, která změnila osud Čechů (osobní zpovědi)

"Máme holé ruce," křičeli studenti a ukazovali dlaně – mezinárodní gesto, že jsou beze zbraní. Byl večer 17. 11. 1989 a brutální napadení studenců ze strany policie odstartovalo pád komunismu.
Albertov - pamětní deska na 17.11.1989
Albertov - pamětní deska na 17.11.1989
Chmee2
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

O revoluci zvané sametová toho bylo napsáno mnoho. Jak ale vnímal den, který se později stal státním svátkem, třiadvacetiletý klučina na malé vesnici, dvanáctiletá holka v Praze a "puberťák" v Rožnově pod Radhoštěm?

17. 11. 1989 Praha

Zelené uniformy, bílé přilby a dlouhé bílé obušky dopadající na záda demonstrujících i okolostojících. Na stovkách minut dnes už volně dostupných záběrů je vidět, kterak policisté mlátí zcela bezdůvodně, často to vypadá, že jen „pro radost z rány“ a pro pocit moci. „Veškerá moc patří pracujícímu lidu,“ hlásalo oblíbené heslo komunistické propagandy. Proti „lidu, jemuž patří moc“ vyjely do ulic obrněné transportéry, vodní děla a mimo záběry televizních kamer se připravovala nastoupit do akce i v maskáčích oděná ozbrojená pěst komunistické strany – lidové milice.

V 16.00 hodin se na Albertově v areálu Univerzity Karlovy sešlo před budovou Patologického ústavu na 15 tisíc vysokoškoláků, pochodovali přes Vyšehrad, až se kolem 16.30 dostali na Národní třídu. Čelo průvodu zastavil pohotovostní pluk VB, za záda průvodu se dostavil školní pluk, který zahradil ústupovou cestu.

Sametová revoluce v zahraničním vysílání

Zhruba ve 20:25 začali na demonstranty útočit příslušníci oddílu zvláštního určení, tzv. červené barety. Způsoboval tak v davu tlaky, při kterých lidé nemohli dýchat, a hrozilo ušlapání. Červené barety brutálním způsobem vytahovali jednotlivce z davu a zavírali je do připravených autobusů. Ve 20:30 byly u Mikulandské ulice vytvořeny v policejním kordonu uličky, kterými byli demonstranti pouštěni ven. Byli při tom biti obušky a následně perlustrováni. Ve 20:53 dorazily ke kordonu u Mikulandské dva obrněné transportéry s drátěnými radlicemi, které přehradily Národní třídu a nahradily příslušníky školního oddílu SNB.

Motory řvaly a světlomety nepříjemně oslňovaly demonstranty. Pocit ohrožení u lidí v davu se zvyšoval, propukla panika a hysterie. V podloubí Kaňkova domu byla vytvořena ulička, do které byli lidé pohotovostním plukem tlačeni. Bylo to jediné místo, kudy se mohli dostat z obklíčeného prostoru ven. Při průchodu podloubím je příslušníci SNB mlátili pendreky a sprostě jim nadávali. Mnozí byli na konci podloubí zatčeni a odvezeni připravenými autobusy na místní oddělení Veřejné bezpečnosti. Někteří měli štěstí a podařilo se jim po proběhnutí podloubím se schovat v chodbách okolních domů a v bytech cizích lidí,“ píše server totalita.cz

albertov - pamětní deska
Autor: Chmee2 CC BY-SA 2.5 albertov - pamětní deska

Měl jsem neuvěřitelné štěstí,“ vzpomínal tehdejší příslušník školního pluku. Jednotka, v níž byl zařazen jako budoucí policejní kádr, šla vyzbrojena pendreky zablokovat ústupovou cestu studentů. Marek. P. je dnes již zralý muž, „Byl jsem v té době mladý kluk a navíc na nemocenské, takže jsem se akce neúčastnil a marodil mimo Prahu.  Ale kdybych byl zdráv? Asi bych musel.

17. 11. 1989 Lukavec u Pacova

Městys se zhruba tisícovkou obyvatel. Mladý dřevorubec Tomáš. P., který toho roku nastoupil u Státních lesů, měl zhruba ponětí, „že se něco děje“, ale ani o celkovou politickou situaci ani o konkrétní dění sychravých listopadových dnů se detailně nezajímal. Naprosto náhodou při ladění rádia narazil na vysílání Svobodné Evropy. Zprávy o masovém mlácení studentů zněly v kontextu běžného zpravodajství naprosto mimo realitu. „Až doteď jsem si myslel, že Svobodná Evropa má reálné informace, ale tyhle kecy jsou fakt přes čáru.“ O dva dny později se v Českých Budějovicích dostal k reálným fotkám a zjistil, že Svobodná Evropa nepřeháněla.

Sametová revoluce
Autor: Chmee Sametová revoluce

21. 11. 1989 Lukavec u Pacova

Tentýž mladík s minimem politických zkušenost zděšený skutečným stavem věcí pod rouškou tmy vylepuje letáky na obecní nástěnku. „Můžu vidět váš občanský průkaz?“ vyděsí ho muž v civilu. Kriminalista? Obecní donašeč? Příslušník StB, tedy politické policie, což bylo něco jiného než běžná kriminální služba? „Jistě, hned jak uvidím já váš služební,“ odvětil mladík jsa poučen, že „doba je zlá, dej si bacha na udavače. Vždycky chtěj vidět služebák.“ Situace mohla dopadnou jakkoliv, vzhledem k mohutným demonstracím, které se rozjely v Praze, nikdo v prvních dnech nevěděl, jak se situace vyvine. Zatímco studenti v Praze psali petice a svolávaly se stávkové výbory, na vesnicích se jen diskutovalo po hospodách. „Klid mladíku, já jen, aby bylo vše v pořádku,“ odpověděl onen muž v civilu a odešel. Evidentně ani on si nebyl jistý svou situací.

17. 11. 1989 Horní Paseky, Rožnov pod Radhoštěm

„Byl jsem to dobou na nemocenské po úraze, který jsem si způsobil v říjnu na padáku. Najednou v televizi začali ukazovat záběry, na jaké jsme v té době u komunistické hlásné trouby nebyli zvyklí – scény ze zásahu proti demonstrujícím studentům a později i protesty herců pražských divadel. To probudilo mou zvědavost a 27. listopadu jsem už s malým foťáčkem Lomo byl účastníkem generální stávky na Václaváku, v srdci dění. Protože jsem měl ruku v sádře a byl ve věku zmlácených studentů, nějaké dobré duše mě "u koně" vysadily na nějakou bránu, abych na vše lépe viděl.

Kupodivu i v Rožnově hned po pár dnech místní vyrazili demonstrovat do ulic. Moc mi nedocházelo, co se děje, ale z podstaty mé povahy mě to táhlo být u toho. Vyrostl jsem v rodině jako vystřižené z Pelíšků. Aniž jsem tušil, že existuje nějaká Charta, začal jsem chodit s dcerou jednoho z jejích mluvčích. Následující dny byla vlastně jedna velká revoluce,“ vzpomíná dnes už zkušený a zcestovalý filmař Jindřich J.“

17. 11. 1989 Praha

Bylo mi teprve 12 let. Seděli jsme v kuchyni v našem tehdejším bytě 1+1 v pražských Dejvicích, večeřeli jsme, naši poslouchali rádio (myslím, že Hlas Ameriky) a v rámci našeho dětského chápání se nám pokoušeli vysvětlit, co se děje a že je to dobře. Pamatuji se, že maminka říkala, že by z toho měl dědeček radost – s babičkou, oba lékárníci, přišli v 50. letech o svoji lékárnu. Co si tak vybavuji, rodiče nebyli překvapení, o chystaném převratu se podle mě alespoň v Praze ´vědělo´ předem.  Druhý den ve škole, chodila jsem do osmé třídy, proběhla běžná výuka, bez probírání událostí ze strany učitelů,“ vzpomíná publicistka Zuzana B. 

Praha, listopad 1989
Autor: Šjů Praha, listopad 1989

17. 11. 2017 Praha

Přesně vím, kdy mi došlo, že se něco změnilo. Něco naprosto zásadního. Nejsem typ sledující velké události, hlídám si svůj malý svět. Stačí drobnost, poslední dílek puzzle, který zapadne na místo a ukáže obraz v celé jeho kráse. U mě to byla koupě knihy amerického biologa Wilsona Rozmanitost života. Byla v češtině, nemusela se shánět v rámci knižních čtvrtků a mě docvaklo, že si ji nejen koupím bez fronty (za minulého režimu by bezesporu ani nebyla přeložená), ale můžu vzít pas a jet se podívat do míst, které Wilson popisuje. Třeba do Jižní Ameriky nebo USA. Jen tak. Prostě… můžu,“ doplňuje své vzpomínky tehdejší dřevorubec a dnešní publicista.

Dnes už všichni víme, jak situace dopadla. Zmizela vláda jedné strany, byť ona strana zůstala pevnou součástí dnešní politické scény. Naše země se začlenila do evropských struktur, ať už je to EU, nebo NATO, a volby začaly být znova skutečně svobodné. Nic z toho nezaručuje, že se jedná o definitivně zakonzervovaný stav, situace ve společnosti se mění. Rozmělňuje se nejen obsah slova „svoboda“, čemuž napomáhají „alternativní“ média s nedohledatelnou majetkovou strukturou, ale mizí i vědomí historických souvislostí. Jako by by se vrátila slova z televizního zpravodajství z roku 1989, v nichž se brutální bití zmiňovalo jen okrajově, tisícovky demonstrantů za „hloučky“ a samotná demonstrace byla podle oficiálních médií až na drobné výstřelky pokojná.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama