Výročí 16. srpna 1896: Řeka Klondike vyplavila zlato!

Zlato na Klondiku: po objevení zlatého nuggetu vypukla tříletá zlatá horečka, které podlehlo více než sto tisíc snílků.
Přírodní zlato
Přírodní zlato
Alchemist-hp
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Zlato! Kde je to zlato?

Hledání zlata v kanadském Yukonu začalo v roce 1874, kdy na severozápad Kanady dorazili první prospektoři. Hledači drahých nerostů se soustředili na několik oblastí, především věnovali pozornost přítokům řek Stewart, Fortymile, Sixtymile a později Birch Creek poblíž Circle City na Aljašce. Do Yukonu v roce 1881 přicestoval z daleké Kalifornie také George Carmack (1860–1922). Ten chtěl své vynaložené peníze dobře zúročit a vydal se do izolovaných lokalit Yukonu v roli lovce. Krátce nato se od svého známého dozvěděl o nalezení zlata u řeky Klondike, což Američana nadmíru zaujalo. Sbalil náčiní a společně se svojí manželkou, jejím bratrem a synovcem vyrazil hledat vytouženou zlatou žílu. A jak se brzy ukázalo, bylo to nejlepší rozhodnutí jejich života.

Zlatá horečka na Klondiku

Hledač se svými pobočníky rozbil tábor u Zaječího potoka (Rabbit Creek), kde začali společně spřádat další průzkumné plány. Osudný den nastal 16. srpna roku 1896, kdy jeden z táborníků spatřil v řečišti zlatý nugget. Bez ohledu na to, který z hledačů objevil zlato jako první, brzy zjistili, že se v okolí původního nálezu nachází zlata mnohem víc. Šťastní hledači si ale úspěch nenechali pro sebe, a tak se zprávy o zlatém nalezišti šířily rychle po celé Kanadě a ve Spojených státech amerických. Během dvou let do regionu dorazilo až 50 000 profesionálních i amatérských hledačů. Naleziště Rabbit Creek bylo později přejmenováno na Bonanzu.

Ruční rumpál u Zaječího potoka
Autor: Wikimedia Commons Ruční rumpál u Zaječího potoka

Každý chce být boháčem

Novinové články o zlatém bohatství přinesly své plody: mnozí opustili zaměstnání a zapomněli na letité plány, prodali své majetky a vyrazili hledat zlato. Není ani divu, Spojené státy byly uprostřed hospodářské recese a mnozí Američané čelili bankrotu, nezaměstnanosti a chudobě. Většina hledačů dorazila do přístavu Dyea a Skagway na jihovýchodě Aljašky. Odtud pak mohli k řece Yukon vyrazit náročnou trasou Chilkoot nebo White Pass. Aby se předcházelo hladovění, tamní úřady požadovaly, aby si každý hledač přinesl minimálně roční zásoby proviantu. Na cestách tak probíhaly pravidelné kontroly a prohlídky.

Opravdová zlatá horečka dosáhla svého vrcholu v polovině července roku 1897, kdy do San Francisca a Seattlu dorazily dva parníky plné třpytivého zlata. Tisíce dychtivých mladých mužů zakoupilo „yukonskou výstroj“ obsahující nezbytné jídlo, oblečení, nářadí a další potřebné vybavení. Po utracení posledních úspor se noví odvážlivci hrnuli na sever, kde chtěli najít bohatství a slávu.

Jen málo z nich ale našlo skutečně to, co hledalo. Většina pozemků v regionu byla již zabraná rychlejšími hledači nebo těžařskými společnostmi. Neúspěšných hledačů byla většina, jedním z nich byl i teprve 21letý Jack London (1876–1916). Ten zlato sice nenašel, ale své těžce nabyté zkušenosti zúročil jinak: svůj nezdar čtivě popsal v několika svých knihách.

Chilhootský průsmyk - prána ke štěstí i smrti
Autor: Hegg Chilhootský průsmyk - prána ke štěstí i smrti

Z chudáka větší chudák

Někteří horníci bohatá ložiska zlata skutečně objevili a stali se nesmírně bohatými. Mnoho jich ovšem nebylo: střízlivé odhady hovoří o pár stovkách. Většina amatérských horníků neznalých těžby a hornictví nakonec své pozemky prodala těžebním společnostem, které měly prostředky a drahé těžařské stroje. Najít a dolovat zlato nebylo totiž vůbec snadné. Zlaté žíly se v tamní krajině nacházely v nerovnoměrných vrstvách a na převážně nepředvídatelných místech. Kopání a zpracování rudy navíc znemožňoval tvrdý permafrost. Horničina se tak stala náročným a nákladným procesem.

Pokud jde o původního nálezce a vlastně i strůjce zlaté horečky George Carmacka, ten si na vytoužené bohatství a slávu skutečně sáhl. Nehostinnou krajinu opustil s jedním milionem dolarů v kapse, což byly na tehdejší dobu opravdu velké peníze. Těžba zlata na území Yukonu nakonec záhy skončila po objevení zlata v Nome na západě Aljašky.

Do té doby však bylo z místních nalezišť vytěženo zlato v hodnotě 250 milionů dolarů. Klekotání strojů ale ani v dnešní době neutichlo, neboť v daném regionu působí přibližně 200 menších zlatých dolů. Je odhadováno, že do roku 2005 bylo z oblasti vytěženo kolem 570 000 kilogramů zlata. Yukonská zlatá horečka ale definitivně skončila. Její strasti nám dnes už připomínají pouze srdceryvné povídačky, romány, fotografie, filmy i dodnes stojící města duchů s westernovou atmosférou.

Hotel v Dawson City
Autor: Janothird Hotel v Dawson City

Dawson City – město zlatokopů

Zlato bylo obrovskou motivační silou, která dokázala divy. Lidé dobrovolně trpěli a někteří i umírali. Strmými horskými průsmyky táhli vybavení a potraviny vážící až jednu tunu. Trasu tak museli většinou absolvovat několikrát, což bylo vyčerpávající a zdlouhavé. Tamní podmínky přitom nebyly vůbec příznivé, neboť příroda byla obklopena horami a sněhem. Velké cestovatelské vlny alespoň pomohly místní ekonomice: stály za vznikem několika měst a vesnic, mezi nimiž bylo i Dawson City zbudované v samém srdci zlatých řečišť.

 původních 500 lidí (v roce 1896) obývalo město v roce 1898 kolem 30 000. A to i přesto, že Dawson City bylo postaveno na izolovaném a blátivém místě. V ulicích města panovaly špatné hygienické standardy, vznikaly epidemie a požáry. Ekonomika rozkvetla také v americkém Seattlu, kde vzrostla poptávka po jídle a zásobách. Zlaté horečce podlehl i místní starosta W. D. Wood, který ze své funkce odstoupil a jako tisíce jiných se vydal hledat zlato. Ani v jeho případě se ale „zlatý zázrak“ nekonal a zklamaný Wood se rychle vrátil.

Text: Petr Smejkal

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama