Výročí 12. 3. 1968 – Mauricius přestává být kolonií

Před půl stoletím získal ostrovní stát Mauricius samostatnost.
Mauricius dnes - hotelový byznys
Mauricius dnes - hotelový byznys
Foto: Topi Pigula
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Mauricius podle Mořice

Mauricius dnes naplňuje představy opravdového tropického ostrovního ráje a vyhlášené turistické destinace. Právě dnes si připomínáme 50. výročí vyhlášení samostatnosti ostrova Mauricius a vzniku státu Mauricijská republika. Po více než 150 letech britské koloniální nadvlády se Mauricius stal nezávislým a samostatným státem.

Ostrov vulkanického původu se nachází asi 900 km východně od Madagaskaru a téměř celý je obehnán prstencem korálových útesů.

Ve starých arabských mapách se ostrov Mauricius objevuje již od 10. století. Prvním Evropanem, který sem v roce 1505 doplul, byl portugalský mořeplavec Diego Fernandez Pereira. Podobě jako pro Araby byl i pro Portugalce ostrov jen jakousi zastávkou na cestě do Indie.

Situaci změnili v roce 1598 až Nizozemci, kteří ostrov pojmenovali na počest prince Mořice Oranžského jako „Prins Maurits van Nassaueiland“. O 40 let později tu vybudovali první stálou základnu a prohlásili ostrov svou kolonií. Nemalé zisky si připisovali díky těžbě v Evropě žádaného ebenového dřeva a pěstování cukrové třtiny. Do roku 1710 dokázali Nizozemci vykácet téměř všechny lesy na ostrově a zdecimovat živočišnou populaci. Vyhubení se dočkal mimo jiných i dnes již legendární pták dronte mauricijský (tzv. blboun nejapný). Ve zmíněném roce 1710 Nizozemci ostrov opouští.

Portrait of Maurice, Prince of Orange.
Autor: Volné dílo Portrait of Maurice, Prince of Orange.

Otroci a otrokáři

O pět let později prohlašuje Francie Maricius za svou državu a přejmenovává ho na Île de France. Francouzi vnímají ostrov jako strategicky velmi významný, a proto zde v roce 1735 zřizují námořní základnu a loděnice. Vracejí se zpět k pěstování cukrové třtiny a budují i závody na zpracování cukru. V druhé polovině 18. století žilo na ostrově více než 33 000 lidí. Z toho ale bylo přibližně 85 % otroků.

Napoleonské války na začátku 19. století vedly opět ke změně koloniálního vlastníka ostrova a ke slovu se dostávají Britové, kteří se zde usídlili na dalších 150 let. Zajímavé je, že britská správa příliš nezasahovala do zaběhnutých pořádků na ostrově, a nejspíš i proto je zde stále dominantní vliv francouzského jazyka i kultury. Neustále se rozrůstající plantáže cukrové třtiny s sebou přinášely i vzrůstající poptávku po kvalifikované pracovní síle. Situaci svým způsobem zkomplikovalo i zrušení otroctví v roce 1835. Díky tomu následoval příliv pracovníků hinduistického a muslimského vyznání z Indie. Během 30 let po zrušení otroctví jich přišlo tolik, že najednou začali tvořit více než polovinu obyvatelstva ostrova.

Ekonomické problémy ostrova na konci 19. století úzce souvisí s otevřením Suezského průplavu a postupně klesajícími výkupními cenami cukru.

Modrý a červený mauritius – nejznámější známky světa
Autor: J. O. Barnard – Original publication: 1847 Mauritius Post Office Modrý a červený mauritius – nejznámější známky světa

Volič musí být gramotný

Významným letopočtem v dějinách ostrova Mauricius je rok 1886, jenž se váže k uznání volebního práva pro zdejší obyvatele. K účasti ve volbách však až do roku 1958 platila dvě pravidla. Jedním z nich byla podmínka dosažení věku 21 let. Voliči museli také prokázat, že umí číst a psát. Zavedením všeobecného volebního práva v roce 1958 se ke správě ostrova  postupně dostaly strany, které měly blízko k obyvatelstvu indického původu, které tíhlo k nezávislosti.

I když Mauricius získal 12. března 1968 svou nezávislost v relativně klidném diplomatickém procesu a nevynutil si ji občanskou válkou nebo lidovými nepokoji, přece jen vše neproběhlo úplně standardně. V šedesátých letech minulého století hledaly USA v oblasti vhodné místo pro novou vojenskou základnu. Ještě před tím, než Britové uznali mauricijskou nezávislost a samostatnost, provedli územní změny. Ze správy ostrova Mauricius vyčlenili souostroví Chagos a pronajali je Spojeným státům a ti následně násilně vystěhovali původní obyvatele, kteří odešli buď na Mauricius nebo na Seychely. Jednalo se o celkem asi 1800 lidí, jež britský diplomat Dennis Greenhill skandálně označil jako „… pár Tarzanů a Pátků…“ Spor o Chagos stále není u konce. Mauricius si jej dodnes nárokuje jako své výsostné území. Britský nejvyšší soud v roce 2000 rozhodl, že násilné vystěhování obyvatel Chagosu bylo v rozporu se zákonem.

Koloniální dům Eureka na Mauriciu
Autor: Foto: Topi Pigula Koloniální dům Eureka na Mauriciu

 

Dlužno ale říci, že britská koloniální minulost, obchodní vazby na Evropu, Indii a Afriku přinášejí Mauriciu prospěch. I díky tomu můžeme říci, že se Mauricius řadí mezi nejbohatší a nejlidnatější africké státy.

Turistická destinace a připomínka slávy britského impéria

Ta tam je ekologická katastrofa z přelomu 17. a 18. století. Ostrov dnes láká turisty na romantické pláže pokryté jemným pískem, nezvykle čisté a průzračné moře s korálovými útesy, autentické pralesy s exotickými druhy ptactva a opicemi, sopečné krátery apod.

Pro většinu z nás je ale ostrov spojen se světově proslulými poštovními známkami červený a modrý mauricius. Jsou to jedny z nejznámějších a zároveň sběratelsky nejcennějších známek světa. Známky měly nominálního hodnotu 1, resp. 2 pencí. Zajímavé je, že se jednalo o vůbec první poštovní známky vydané v rámci britského koloniálního impéria mimo Velkou Británii. Navíc jsou to známky, které byly vytištěny s chybou. Místo nápisu „Post Paid“ na nich vidíme „Post Office“. Přímým členem poštovní unie se Mauricius stal v roce 1969 po získání nezávislosti.

Text: David Hainall


 

Reklama
Reklama