Výročí: 25. září 1066 se konala bitva u Stamford Bridge. Vikingové prohráli a přišli tak o Anglii

Vítězství anglického krále Harolda II. Godwinsona v bitvě u Stamford Bridge 25. září 1066 bylo bez nadsázky velkým úspěchem, který ukončil všechna vikingská tažení proti Anglii. Zároveň ale toto vítězství předznamenalo blízké ovládnutí Anglie Normany.
Nároky na anglický trůn ovládaný v polovině 11. století králem Haroldem II. Godwinsonem si dělali i další evropští vládci. Harold II. očekával na jihu země vojska Viléma, vévody z Normandie. Ze severu postupovala vikingská vojska norského krále Haralda Hardrada. Přesto se zdá, že o sobě Normané a Vikingové navzájem nevěděli a neznali své plány.
Norský král Harald Hardrada využíval pomoci Tostiga Godwinsona, bratra anglického krále, který byl vyhnán ze země a chtěl se svému bratru pomstít. Informace, které k anglickému králi přicházely, byly rozporuplné. Přesto se rozhodl, že své protivníky, kteří se zdržovali nedaleko Stamford Bridge, překvapí a vydal se se svými vojáky na rekordně rychlý čtyřdenní přesun na trase dlouhé 300 km.
Vikingské vojáky zastihl naprosto nepřipravené. Z některých pramenů dokonce vyplývá, že u sebe Vikingové neměli žádnou zbroj, kterou nechali na svých lodích, protože anglická vojska očekávali až za několik dní. Norští vojáci navíc tábořili na obou březích řeky a nestihli vybudovat žádné obranné valy.
Harold II. tak získal rozhodující převahu a využil momentu překvapení. Bitva trvala jen několik hodin. Většina norských vojáků se dala buď na útěk, anebo byla nelítostně pobita. Traduje se legenda o obrovitém Vikingovi, který se se sekyrou v ruce dlouho úspěšně bránil anglické přesile na mostě u Stamford Bridge. Sám prý zabil více než 40 anglických vojáků.
Jednalo se o nejspíš historicky poslední nasazení tzv. berserka v boji. Za berserky byli označováni udatní severští bojovníci, kteří vynikali mohutnou postavou a nadlidskou silou. Podle legend před bojem pojídali směs bylin, která způsobovala agresivní jednání a otupovala vnímání bolesti. Tito muži patřili k nejobávanějším vikingským válečníkům.
Vikingové neměli proti anglické přesile žádnou šanci uspět. Poté, co byl zabit norský král Harald Hardrada a většina jeho velitelů, navrhl jeho syn Olaf příměří a zavázal se se svými vojsky opustit zemi a vzdát se veškerých mocenských nároků v Anglii. Anglický král Harold II. na jeho nabídku přistoupil, čímž éra Vikingů v Anglii nadobro skončila.
Evropští kronikáři druhé poloviny 11. století nevnímali vládu Harolda II. Godwinsona nijak zvlášť pozitivně a jejich zápisy v kronikách vypovídají o rozsáhlých zákulisních bojích o anglický trůn. Adam Brémský např. napsal:
„Po smrti svatého anglického krále Eduarda, když knížata zápasila o království, zmocnil se žezla zločinný Harold, kdysi vévoda Anglů. Vládu se mu snažil vyrvat jeho bratr jménem Tosti a pozval na pomoc norského krále Haralda a irského krále. Anglický král zabil Tostiho, irského krále i Haralda a celé jejich vojsko...“
Harold II. porazil vikingská vojska, čímž Anglii zbavil silného protivníka a na krátkou dobu uhájil svou pozici na královském trůnu. Jak se však ukázalo, na jihu země čekal mnohem silnější protivník. Vojáci byli vyčerpáni dlouhými přesuny a náročnými bitvami. Bylo nutné zahájit další rychlý přesun z Yorkshiru na jižní pobřeží Anglie, kde se Harold II. utkal 14. října 1066 u Hastingsu s vojsky Viléma, vévody z Normandie, který je nejspíš známější pod jménem Vilém I. Dobyvatel nebo také Vilém Bastard. Únava a frustrace anglických vojáků udělaly své a Vilém I. Dobyvatel porazil Haroldovy armády.
Adam Brémský ve své kronice v popisu bitvy u Hastingsu napsal:
„Uběhlo prý sotva osm dní a hle, Vilém, jenž pro nemanželský původ nesl přízvisko Bastard ... začal válku proti unavenému vítězi...“
V bitvě padl i král Harold II. a Anglie se dostala pod vládu Normanů. Vilém I. Dobyvatel byl záhy korunován novým anglickým králem.