Žít, či zemřít? Proč lidé odmítají evakuace během katastrof

Evakuace kvůli přírodním katastrofám je problémem, který především za oceánem musejí řešit docela často. Jenže spousta lidí takový proces odmítá. Proč tomu tak je?
Evakuace během katastrof je pro mnoho lidí těžko představitelná.
Evakuace během katastrof je pro mnoho lidí těžko představitelná.
istockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

V naší republice už vyloženě krizové situace nebyly dlouho, i když povodně v letech 1997 a 2002 má spousta z nás ještě v docela živé paměti. Středoevropský region je vůči působení zdivočelých přírodních živlů poměrně v bezpečí, ovšem takové jihovýchodní pobřeží USA je na tom úplně jinak; ostatně i u nás jste si mohli několikrát přečíst o hrozbách spojených s hurikány z Atlantického oceánu. Jenže právě třeba v případě loňského hurikánu Florence se znovu ukázal podivný jev, jemuž musejí američtí záchranáři opakovaně čelit: někteří lidé prostě odmítají opustit své domovy tváří v tvář obrovskému nebezpečí. Proč tomu tak je?

Evakuace na denním pořádku

Doktorka Jennifer Marlon z prestižní Univerzity Yale se právě chováním lidí v krizových situacích zabývá a kupříkladu v roce 2014 se jí podařilo sesbírat odpovědi od tisícovky lidí vystavených nutné evakuaci. Díky tomu je dokázala rozdělit do pěti skupin podle toho, jak ochotně odcházejí ze svých ohrožených domovů; od těch, kteří uposlechnou první výzvu, až po odvážlivce, jež jsou ochotni riskovat životy své i záchranářů a zůstávají ve svých příbytcích do poslední možné chvíle.

Podle Marlon je na vině především komunikace, poněvadž spoustě lidí se nedaří vysvětlit skutečnou vážnost situace. Proto hraje zásadní roli vzdělání – vzdělanější lidé chápou, co obnáší bydlení v oblastech se zvýšeným rizikem přírodních katastrof a jsou ochotnější své domovy kvůli hrozícímu nebezpečí opustit. V rámci komunikace se potvrzují i tradiční pravdy, že lidé potřebují vzory – pokud tedy policejní náčelník ohlásí, že se se svou rodinou evakuoval z domu, šance na přesvědčení ostatních se zvyšuje. Stejně jako při využití správného způsobu, jak na lidi apelovat – suchá výzva v médiích nemá zdaleka takový dopad jako příkaz od místních politických či záchranářských autorit.

Katastrofy a globální oteplování

Stejně tak prý nemá smysl lidi strašit děsivými záběry zničených domů, spíše jsou užitečné praktické rady, co všechno by si měl člověk sbalit. Do hry navíc vstupují i těžko uchopitelné faktory jako například to, že řada lidí nechce čekat na zdlouhavé hodnotící procesy s pojišťovnou a začne s opravou poškozených obydlí na vlastní pěst – a samozřejmě bez dostatečného promyšlení, aby dům budoucí záplavy či vichry vydržel. Tím roste iluzorní pocit bezpečí a lidé se z nedávno opraveného domu nechtějí nechat evakuovat.

Situace se však postupem času zlepšuje. Jiná skupina výzkumníků z Univerzity Yale posledních deset let mapuje veřejné mínění ve vztahu ke globálnímu oteplování a klimatickým změnám. Navzdory tomu, že většina Američanů v probíhající změny věří, o poznání méně lidí si myslí, že se jich tyto globální fenomény osobně dotknou. Toto číslo však každoročně roste a všichni si začínáme uvědomovat, že nejde “jen” o lední medvědy a vzdálené budoucí generace, nýbrž i o nás samotné.

Text: MS

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama