Parkinsonův zákon vysvětluje, proč pracujeme tak strašně pomalu

Jakkoli se snažíme odhadnout, kolik času nad úkolem strávíme, skoro nikdy se netrefíme. V plánování jsme velmi špatní a léty prověřený Parkinsonův zákon nám říká, proč jsme většinou tak pomalí...
Pomalost a únava v práci. Parkinsonův zákon leccos vysvětluje.
Pomalost a únava v práci. Parkinsonův zákon leccos vysvětluje.
istockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Všichni to známe a jen málokdo má v tomto ohledu úplně čisté svědomí: strávit celodenní pracovní dobu skutečně jen prací se ukazuje jako nemožné. Problém však není v obědu, kávičkách či občasném odfrknutí od zírání do monitoru, mnohem výraznější problém je totiž ten, který známe už více než půlstoletí; tehdy se totiž přišlo na to, jak tragicky neumíme pracovat s časem...

Parkinsonův zákon z praxe

Historik a námořní důstojník Cyril Northcote Parkinson v 50. letech vydal soubor svých satirických esejí pod názvem Parkinsonovy zákony. Ústřední text nejprve vyšel v magazínu The Economist, později i s dalšími esejemi i knižně. Jakkoli toto dílo mohlo působit spíše jako humorná snaha nežli pokus o realistické zachycení palčivých byrokratických starostí, odlehčená forma se ukázala jako dobrý základ pro popis skutečného stavu věcí; ostatně letecký inženýr Edward Murphy a jeho pesimistické poučky o tom vědí své.

Parkinson, zkušený pozorovatel britské námořní byrokracie, si totiž povšiml, že bez ohledu na množství potřebné práce stále roste počet úředníků, kteří ji mají vykonávat. Konkrétně zdánlivě absurdní mechanismus rozepsal tak, že každý další úředník přidělává práci ostatním úředníkům, navíc hierarchická struktura se v tomto případě projevuje tak, že člověk je tím mocnější, čím více podřízených má pod sebou. A tak rostoucí množství úředníků uměle zvyšuje množství práce, již je potřeba vykonat, k čemuž je potřeba zaměstnat další úředníky… a tak dále. Přitom reálné práce je zhruba stále stejně!

Pomalá práce a další fenomény

Ačkoli se Parkinsonovo dílo neopíralo o přísná data, podařilo se mu vystihnout jev typický pro moderní organizace a státní struktury. A pokud původně protiúřednické rýpnutí rozšíříme i na další oblasti, vyjde z toho poučka, dnes známá jako Parkinsonův zákon: práce vyžaduje tolik času, kolik máme na její vykonání. Čili bez ohledu na to, jak rychle je možné práci udělat, bude nám to trvat prostě tak dlouho, kolik času máme. Tím se dostáváme do kancelářské reality většiny z nás, v níž dokážeme osmihodinovou pracovní dobu spolehlivě zaplnit úkoly, které by bylo možno zvládnout za polovinu času.

Parkinson zkoumal byrokratickou zátěž i dál, a dokonce matematicky vyčíslil, při kolika lidech na schůzi se shromáždění stává neschopné jakkoli smysluplně rozhodnout. Dopracoval se zhruba k číslu 20; nad touto hranicí už se lidé (například ministři ve vládě) nejsou schopni domluvit na výsledku. Vedle počtu osob na mítincích sledoval Parkinson i množství času, jež se různým tématům věnuje; a zatímco složité, vrstevnaté otázky se vyřeší vcelku rychle (jelikož jim nikdo pořádně nerozumí), u banálnějších problémů se plénum zdrží mnohem déle, neboť všichni se cítí být v tématu kompetentní.

Na to, že Parkinsonovy texty původně vznikly jako humoristické dílo, až děsivě trefně odrážejí realitu korporátů a masivních organizačních struktur. Takže, ruku na srdce, kolik času s prací strávíte vy? A skutečně by to nešlo o něco lépe?

Text: MS

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama