Ruská vesmírná stanice Mir přežila srážku s nákladní lodí i rozpad Sovětského svazu

Orbitální stanice Mir shořela 23. března 2001 v pozemské atmosféře. Co všechno zažila předtím, než byla vyřazena z provozu?
Ruská vesmírná stanice Mir – nalevo po kolizi v roce 1997, napravo s raketoplánem Atlantis
Ruská vesmírná stanice Mir – nalevo po kolizi v roce 1997, napravo s raketoplánem Atlantis
NASA

reklama

V roce 1986 mohli lidé na obloze pozorovat dva nové a z hlediska historie poznávání vesmíru velmi významné objekty. Tím spektakulárnějším byla určitě Halleyova kometa, která se po 76 letech znovu přiblížila k Zemi – v našich zeměpisných šířkách sice pozorovatelná nebyla, to ale neznamená, že by se netěšila velkému zájmu.

Druhým objektem byl dvacetitunový základní blok sovětské a později ruské orbitální stanice Mir. Ta se neustále rozrůstala a na oběžné dráze se udržela až do 23. března 2001, kdy obyvatelům Fidži při svém řízeném zániku v atmosféře Země nabídla pohled ne nepodobný průletu komety.

Pohnutý rok 1986

Základní modul Miru vynesla sovětská raketa Proton K na oběžnou dráhu 19. února 1986. V Sovětském svazu už téměř rok vládl Michail Gorbačov a do výbuchu černobylské jaderné elektrárny zbývalo 66 dnů.

Mir navazoval na zkušenosti s předchozími stanicemi Saljut, byl ale od počátku koncipován jako mnohem větší a variabilnější vesmírná základna. Postupným připojením dalších modulů vznikl prostor velký asi jako šest autobusů, k němuž se dále připojovaly dopravní lodě Sojuz, nákladní lodě Progress, a dokonce i americké raketoplány.

Takhle na první let raketoplánu k Miru, který se uskutečnil v roce 1995, vzpomínal americký astronaut Robert Gibson:

Zkáza Skylabu i Saljutu

V době startu základního modulu Miru byli Sověti jediní, kdo měl na oběžné dráze orbitální stanici, přesněji řečeno dvě orbitální stanice. Kolem Země totiž stále ještě obíhal Saljut-7, poslední z řady 15 metrů dlouhých saljutů. Američané svou stanici Skylab ztratili už v roce 1979, když částečně shořela v atmosféře a její trosky dopadly poblíž australského města Perthu.

První posádka Miru dokonce na Saljut-7 při návratu přilétla, vybrala z něj použitelné přístroje a zásoby a pak teprve přistála na Zemi. Poslední Saljut pak shořel v atmosféře teprve v únoru 1991 a jeho zbytky dopadly do Argentiny.

Zapomenutý kosmonaut

Na Miru pracovalo postupně 104 kosmonautů, z nichž 62 bylo jiné než ruské národnosti. Dlouhodobě tady mohlo pobývat zároveň až šest lidí, v praxi to ale byli nejčastěji tři. Asi nejznámější je příběh sovětského palubního inženýra Sergeje Krikaljova, který se na Miru ubytoval ještě s dalším kosmonautem v květnu 1991.

V létě téhož roku ale došlo v Moskvě k pokusu o puč a Sovětský svaz se začal rozpadat. Letový plán se měnil ze dne na den, chyběly peníze a nakonec neměl kdo Krikaljova vystřídat. V prosinci 1991 se Sovětský svaz rozpadl na 15 států, a zatímco řídící středisko Miru zůstalo v Rusku, hlavní kosmodrom Bajkonur se octnul v Kazachstánu.

Z původních pěti měsíců, které měl Krikaljov na Miru strávit, nakonec bylo rekordních 311 dnů. Když vyčerpaný kosmonaut 25. března 1992 konečně přistál, měl na skafandru nápis SSSR a pod ním rudou vlajku už neexistujícího státu.

Ruský kosmonaut Poljakov vyhlíží z Miru blížící se raketoplán Discovery
Autor: NASA Ruský kosmonaut Poljakov vyhlíží z Miru blížící se raketoplán Discovery

Srážka na oběžné dráze

Na Miru za dobu jeho existence proběhlo přes 31 000 pozorování, uskutečnily se tisíce vědeckých pokusů a jeho posádky dodnes drží rekord v nejdelším pobytu ve vesmíru. Stanice přitom nebyla zrovna útulným místem pro život – všude bylo množství přístrojů a zařízení, pro posádku moc místa nezbývalo. Navíc docházelo k nehodám.

Asi k nejvážnější havárii došlo v červnu 1997, když při ručním navádění narazila nákladní loď Progress do vědeckého modulu Spektr a vážně ho poškodila. Posádka musela modul odpojit, čímž kromě 40 procent energie a části kyslíku ztratila i kajutu a osobní věci britsko-amerického člena posádky Michaela Foaleho.

Ten se po kolizi uchýlil do transportní lodi Sojuz a chystal se k nouzovému opuštění Miru. Jeho dva ruští kolegové Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin ale situaci zvládli v okamžiku, kdy na stanici zbýval kyslík na méně než 30 minut.

Zničené panely modulu Spektr po kolizi s Progressem
Autor: NASA Zničené panely modulu Spektr po kolizi s Progressem

Zánik stanice

Poslední posádka Mir opustila 15. června 2000. Dva ruští kosmonauti demontovali použitelné přístroje a naložili je do automatické nákladní lodi Progress. Sami se pak vrátili na zem v lodi Sojuz TM-30. Na konci ledna 2001 se s Mirem spojil další Progress, tentokrát plný paliva určeného ke zničení Miru.

Tahem svých motorů dotlačila nákladní loď obří stanici vážící 124 tun na sestupovou dráhu do atmosféry, kde měla z větší části shořet. K tomu došlo 23. března 2001. Mir vstoupil do atmosféry několik hodin po půlnoci asi 120 kilometrů východně od Filipín. Nejprve se odlomily solární panely, pak se začala stanice rozpadat na jednotlivé moduly. Zbytky stanice o hmotnosti 20–25 tun dopadly do Tichého oceánu.

reklama

reklama