Proč Sověti nepřistáli na Měsíci? Vesmírný závod ovlivnil i nejničivější výbuch v historii

Sověti měli nakročeno k tomu mít prvního muže nejen ve vesmíru, ale i na Měsíci. Jenže pak se sešlo hned několik faktorů, které vesmírný program zbortily.
Sověti mohli koncem 60. let Američanům už jen závidět
Sověti mohli koncem 60. let Američanům už jen závidět
Getty Images

reklama

Jedním z důležitých aspektů studené války byl vesmírný závod mezi dvěma supervelmocemi. Sovětský svaz vyslal jako první na oběžnou dráhu Země umělou družici a následně i prvního člověka, což byl nezpochybnitelný úspěch a obrovský milník nejen pro Sovětský svaz, ale pro celé lidstvo. Američané byli naproti tomu pozadu, když dokázali na Sputnik zareagovat satelitem Explorer až o čtyři měsíce později. Jako prvního pak Američané úspěšně vyslali do vesmíru Johna Glenna, který si ale tento úspěch připsal až necelý rok po Juriji Gagarinovi.

Lidé odpovědní za sovětský vesmírný program, včetně geniálního konstruktéra Sergeje Koroljova, tak měli nepochybně mnoho důvodu k radosti, čehož ale Američané dokázali využít a jako první dobyli v roce 1969 Měsíc. O ten samozřejmě usilovala i sovětská strana a nebyla k dosažení tohoto milníku daleko, nakonec ale vzaly plány za své a detaily se kvůli utajení dokumentů dozvídáme až se značným odstupem času. Středobodem sovětské snahy o dosažení Měsíce byla třístupňová nosná raketa N1, která měla – podobně jako během mise Apolla 11 – vynést do vesmíru kosmickou loď, doletět s ní k Měsíci a nechat na jeho povrchu přistát separátní modul. Nikdy k tomu ale nedošlo a postupně zveřejňované dokumenty vysvětlují proč.

Raketa odsouzená k záhubě

Příběh sovětské rakety N1 a širšího lunárního programu v SSSR je stále zahalen tajemstvím, zejména ve srovnání s programem Apollo. Historici dodnes diskutují, jak a proč průkopnický sovětský kosmický program náhle zaostal v závodě o dobytí Měsíce a jak moc byl pozadu v okamžiku, kdy Armstrong a Aldrin poskakovali po jeho povrchu. Pravdou je, že za neúspěchem nestál jen jeden jediný aspekt, ale kombinace několika faktorů, která se pro Sověty jednoduše sešla v nejméně vhodnou chvíli.

Prvním bylo přesvědčení Kremlu, že má Sovětský svaz významně navrch. Dalším pak neustálé soupeření konstruktérů Koroljova, Gluška a Čeloměje, kteří tahali v pozadí za nitky a chtěli si přistání na Měsíci rozdělit. Třetím aspektem byla vlažná podpora kosmického programu ze strany sovětské armády, která z velké části rozhodovala o financích na raketový průmysl. I z toho důvodu je zřejmé, že sovětská strana měla jen málo šancí postupovat efektivněji nežli NASA a dosáhnout Měsíce dříve, i když technologii na to podle zjištění z roku 2015 měla a postupně se propracovávala k finálnímu plánu.

Je nicméně fascinující zpětně zjistit, že v roce 1963 se Sověti dostali ke čtyřem verzím možného scénáře dobytí Měsíce, včetně setkání na jeho oběžné dráze, zatímco otcové projektu Apollo měli tuto variantu vybranou coby nejvhodnější už v polovině roku 1962. Dokonce i v této rané papírové fázi, kdy ještě Kreml nevyžadoval vážné investice peněz a materiálu, byli sovětští inženýři téměř o rok pozadu za svými americkými souputníky a od té doby se už nic nevyvíjelo podle plánů.

Kaskáda problémů

Různé spory o použití pohonných hmot a konstrukci budoucí měsíční rakety spolu s dalšími strategickými neshodami lunární program komplikovaly a ve výsledku zdržovaly. Teprve v roce 1964 dostali sovětští inženýři potřebný politický souhlas k tomu, aby se zapojili do závodu o Měsíc, ale to už bylo pozdě. Nesčetné technické problémy a chybné letové zkoušky v následujících čtyřech letech stále zvětšovaly rozdíl mezi Apollem a jeho sovětským rivalem, což je díky odtajněným dokumentů zcela zjevné, i když si toho sovětský tým zřejmě nebyl vědom.

Když nastal čas konstrukce rakety N1, SSSR se potýkal také s geografickými nevýhodami. Například místo startu v Tjuratamu se nacházelo daleko od námořních přístavů, což znamenalo, že se musela montáž jednotlivých stupňů měsíční rakety přesunout spolu s armádou dělníků do vyprahlých stepí Kazachstánu.

A konečně smrtelnou ránu kremelskému lunárnímu úsilí zasadil hlavní pohonný systém zmiňované rakety N1. Původně existovaly různé plány vybavit ji motory o tahu až 600 tun, ovšem nedostatek potřebného strojního vybavení a času přinutil konstruktéry spokojit se s mnohem menším, přibližně čtvrtinovým výkonem. Nebavíme se přitom o jedné motorové jednotce, ale o rovné třicítce motorů, které musely pracovat v přesně sladěném rytmu, aby se monstrózní plavidlo vůbec zvedlo z odpalovací rampy.

Kvůli úspoře času a peněz se také upustilo od výstavby zařízení pro statické odpalování, které by inženýrům umožnilo vyladit motorové seskupení na Zemi – poprvé se tak měly tři desítky pohonných jednotek rozběhnout až při reálném letu, a to s sebou přinášelo obrovské riziko.

Neúspěšné pokusy

Sověti ho ale podpostupili, aby při prvním pokusu o start dne 21. února 1969 byli svědky selhání rakety po pouhé minutě a osmi sekundách letu. Vedoucí projektu byli zklamáni, ale neodradilo je to. Koneckonců, nikdo nezahynul, startovací rampa zůstala neporušená a raketa skutečně prokázala určitou schopnost letu alespoň do výšky 30 kilometrů. I taková byla definice sovětského úspěchu.

Nesmíme však nechat stranou, že mnozí sovětští veteráni projektu N1 zažili spektakulární neúspěchy tolika předchozích raket, že minutový let N1 považovali téměř za dobrou zprávu. Sovětský tým tedy pokračoval v druhém pokusu o start N1, jakmile to bylo možné.

Druhý test přišel v červenci 1969 a byl opět neúspěšný. Následek vniknutí malého kousku kovu do palivového čerpadla však měl fatální dopad, když se postupně vypnulo 29 ze 30 motorů a raketa, která se na krátkou chvíli přibližně ve 200 metrech zastavila ve vzduchu, začala padat zpět k rampě. Následný výbuch téměř veškerého paliva, který je klasifikován jako nejvíce zničující v historii raketové techniky, rozmetal nejen samotnou raketu, ale právě i onu startovací rampu. Tato nehoda další plány ještě více zbrzdila.

Na další start se čekalo necelé dva roky, aby trval pouhých několik desítek sekund, během kterých se raketa se sériovým číslem 6L dostala do nekontrolovatelného náklonu. I po vypnutí motorů ještě chvíli setrvačností pokračovala vzhůru a následně dopadla asi 20 kilometrů od rampy. Poslední testovací let proběhl v listopadu 1972 a šlo o nejzdařilejší pokus, který ale přes veškerou snahu přesto skončil neúspěchem. K rozpadu a explozi rakety došlo pouhých 7 sekund  před plánovaným ukončením funkce 1. stupně a vstupu do kosmu.

Na základě těchto neúspěchů proto byl celý projekt sovětskou vládou v roce 1974 ukončen a nadále se už s přistáním na Měsíci nepočítalo. Nedošlo však ke zrušení vesmírného programu jako takového, takže mohlo dojít na éru slavné rakety Sojuz, přesun k Saljutům a nakonec i raketoplánu Buran, jenž odstartoval v roce 1988. 

reklama

reklama