Něco si přej, padá hvězda, aneb Perseidy 2013

Česká astronomka Jana Poledniková vám vysvětlí, jak je to s letošními Perseidy!
Perseidy na obloze
Perseidy na obloze

reklama

Každé léto se v první půli srpna odehraje na obloze krásná noční podívaná, podle pověr slibující splnění našich nejtajnějších přání - meteorický roj zvaný Perseidy. Kde se padající hvězdy berou a jsou to vůbec hvězdy? A proč se vrací každý rok?

První zmínky o Perseidách, někdy nazývaných ‘slzami svatého Vavřince’ jsou staré 2000 let a pocházejí z blízkého východu, tehdejšího centra astronomické gramotnosti. Perseidy byly známy většině astronomů, ale správnou hypotézu o jejich původu vyslovil až italský astronom Giovanni Schiaparelli v roce 1862. Ten vyslovil teorii, že existuje spojitost mezi nově objenevou kometou 1862 III, kterou objevili v červenci toho roku Lewis Swift z Marathonu (New York) a Horace Tuttle z Harvardské observatoře (Massachusetts). Od té doby je kometa známa pod označením 109/P Swift-Tuttle.

Mapa letoších Perseid
Mapa letoších Perseid

mapa: Mapa oblohy viditelné z Prahy krátce po půlnoci, noc z 11. na 12. srpna. Souhvězdí Persea je viditelné nad východním obzorem. Zdroj: program Stellarium.

V době objevení byla kometa jasná jako hvězdy ve Velkém voze a její ocas se táhnul 30 stupňů za ní (pro srovnání vzdálenost hvězd v oji Velkého vozu je 5 stupňů). Oběžná doba komety byla určena na 120 let a kometa byla naposledy spatřena v roce 1992. To, co vidíme jako padající hvězdy jsou jednoduše částice této komety, které hoří v zemské atmosféře.

Kousky komety

Kometa 109/P Swift-Tuttle má to ‘štěstí’ že její oběžná dráha je vzhledem k rovině Sluneční soustavy poměrně dost nakloněná a tak se z ní odpadající částice nestanou obětmi některé z hmotných planet, které díky své gravitaci defacto čistí Sluneční soustavu právě od takových úlomků - přitahují je na sebe, popřípadě gravitačně fixují na konkrétní místa. Díky výstřednosti dráhy 109/P Swift-Tuttle úlomky zůstávají na stejném místě a tak se ani datum výskytu Perseid moc nezměnilo.

Perseidy

Letošní Perseidy: Dnes je na ně nejlepší den!

Jak na pozorování Perseid?

Maximum Perseid letos nastane v noci ze 11. na 12. srpna, ale roj je aktivní až do 24. srpna. Oříškem bývá nalezení ideálního pozorovacího místa. Mělo by být dostatečně tmavé, takže pokud chcete mít jedinečný zážitek, je třeba vyjet někam za město. Zároveň byste neměli být obklopeni vysokými horami protože v našich zeměpisných šířkách se souhvězdí Persea nenachází moc vysoko nad obzorem. Dále je třeba adaptovat se na tmu. Většině lidé trvá adaptace na tmu něco mezi 10 a 30 minutami. V tu dobu byste se měli vyhnout jakémukoliv osvětlení, včetně displaye mobilních telefonů. Pokud si potřebujeteněco přečíst nebo si na něco posvítit, použijte červené světlo (bohatě postačí pořídit si červenou fólii a přebalit jí baterku nebo display telefonu). V červené části spektra jsou naše oči nejméně citlivé.

Astronomický speciál Jany Polednikové najdete tady!

Perseidy dostaly své jméno podle souhvězdí Persea odkud zdánlivě vycházejí. To bude okolo půlnoci z 11. na 12. srpna pozorovatelné nad východním obzorem. Je pozorovatelné už po západu Slunce, nachází se ale velmi nízko nad obzorem a tak je lepší vyčkat do pozdních nočních hodin. Okolo maxima lze pozorovat až sto Perseid za hodinu.

Focení Perseid

Nejjednodušší snímky Perseid se dají pořídit poměrně snadno, potřebujete k tomu jen stativ a fotoaparát, který dovolí expozici dlouhou alespoň 10 vteřin. Lepší než malý kompakt je samozřejmě digitální zrcadlovka. Fotografování meteorických rojů je o štěstí. Stisknout spoušť v momenťe kdy ‘padá hvězda’ je prakticky nemožné. V ideálním případě má fotoaparát funkci umožňující kontinuální pořizování snímků o nastaveném čase, v tom trochu méně ideálním ale častějším si můžeme pořídit intervalometr, který přesně toto zvládá, nebo jednoduše kontinuálně hlídáme fotoaparát a ‘cvakáme’.

O autorce: Jana Poledniková (*1987) vystudovala obecnou fyziku a astrofyziku na Masarykově univerzitě v Brně. Doktorské studium tráví na Instituto de Astrofysica de Canarias na Tenerife, kde se snaží proniknout do tajů vzdálených supermasivních černých děr. Kromě pracovního studia se věnuje spoluorganizaci Fyzikálního korespondenčního semináře (FYKOS) pro nadané středoškoláky. Fotoaparát by měl být zaostřený do nekonečna, měl by být nastavený na minimální clonu (f/4 je dostačující) a ISO by mělo být nastaveno na poměrně vysokou hodnotu (v závislosti na typu fotoaparátu, příliš vysoké ISO způsobuje šum a při příliš nízkém zase nic neuvidíme, pro příklad, fotoaparát typu Canon EOS 400D by neměl mít ISO více jak 400, kdežto profesionální Canon 6D zvládne i 10000, ‘šumivost’ fotoaparátu je vhodné před focením vyzkoušet).

Nastavený expoziční čas by neměl být extrémně dlouhý neboť pak se zase nevyhneme šumu. A pak je to o štěstí. Vyfocenou Perseidu poznáme tak, že se na fotce objeví jasná, nepřerušovaná čára (přerušované čáry patří letadlům). Šanci můžeme zvýšit použitím širokoůhlého objektivu. Hodně štěstí.

reklama

reklama