Blázni z projektu Apollo: Na Měsíci během tří let přistálo 12 astronautů

Dnes máme každý ve svém smartphonu silnější počítač, než byl na palubách lodí Apollo. Přesto dnes už více jak 50 let stará technika umožnila lidem přistát na Měsíci.
Apollo 15 přistálo na Měsíci v červenci 1971. Šlo o čtvrtý let projektu Apollo, kdy lidé přistáli na Měsíci
Apollo 15 přistálo na Měsíci v červenci 1971. Šlo o čtvrtý let projektu Apollo, kdy lidé přistáli na Měsíci
NASA
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Projekt Apollo

Od roku 1961 pracovalo na programu přistání na Měsíci asi 400 000 lidí a 12 z nich se na jeho povrch skutečně dostalo. Šlo o extrémně náročnou operaci, plnou omylů, improvizací a riskantních manévrů s cílem dostat se na povrch Měsíce dřív, než se to povede sovětským kosmonautům.

Trnitou cestu Američanů na Měsíc sledujte v dokumentu Dlouhá cesta na Měsíc na Prima ZOOM.

Dlouhá cesta na Měsíc (1) - Upoutávka HbbTV
Dlouhá cesta na Měsíc (1) - Upoutávka HbbTV

Oficiální číslování letů Apollo začalo Apollem 4 – startem nosné rakety bez posádky 9. listopadu 1967. V lednu 1967 vedlo rutinní cvičení na odpalovací rampě na Kennedyho mysu ke smrtelné nehodě. Tříčlenná posádka nacvičovala 27. ledna 1967 předstartovní úkony uvnitř kabiny, nacházející se na vrcholu rakety Saturn 1B vztyčené na startovací rampě. Při tom došlo k požáru, při kterém všichni tři astronauti uhořeli. Osudná mise byla na jejich počest označena jako Apollo 1. O rok později následovaly bezpilotní starty Apolla 5 (leden 1968) a Apolla 6 (duben 1968) na nízkou oběžnou dráhu Země.

Posádka tragické mise Apollo 1 Gus Grissom, Ed White II a Roger Chaffee.
Autor: NASA Posádka tragické mise Apollo 1 Gus Grissom, Ed White II a Roger Chaffee.

Apollo 7: První posádka

Prvním letem s posádkou bylo Apollo 7. Mise, která trvala od 11. do 22. října 1968, prokázala schopnost lodi i posádky dobře fungovat během delšího letu. Hlavním cílem bylo ověřit, že velitelský modul je na oběžné dráze schopen znovu se spojit s třetím stupněm rakety. Právě dokovací manévry byly nejdůležitějším prvkem programu.

Samotná vesmírná loď Apollo se skládala ze dvou modulů (velitelského a servisního) a připojeného lunárního modulu. V servisním modulu byly mezi jiným umístěny systémy podpory života, motory pro korekci dráhy a stabilizaci a hlavní pohonná jednotka. Ve velitelském modulu astronauti žili a odsud řídili celou loď. Před vstupem do zemské atmosféry se velitelský modul oddělil od servisního a stala se z něj návratová kabina s tepelným štítem. Na oběžnou dráhu loď Apollo vynesla třístupňová nosná raketa Saturn V.

Raketa Saturn v americkém Houstonu
Autor: mih Raketa Saturn v americkém Houstonu

Let Apolla 7 ovšem nebyl bez obtíží. Vesmírný veterán Walter Schirra – veterán letů v lodích Mercury a Gemini – dostal hned první den ve vesmíru silnou rýmu. Od svého velitele ji okamžitě chytila i posádka, kterou tvořili pilot velitelského modulu Donn Eisele a pilot lunárního modulu Walter Cunningham (lunární modul přitom vůbec nebyl součástí mise). Posmrkávání a kýchání v omezeném prostoru a ve stavu beztíže stejně jako dehydratovaná a zřejmě ne zcela chutná strava, kterou astronauti vyfasovali, nejspíš přispěly k tomu, že se posádka začala mezi sebou i s pozemním personálem hádat. To bylo také hlavním důvodem, proč se už žádný z nich do vesmíru nikdy nepodíval – mise Apollo 7 byla jejich poslední.

Přesto šlo o velký úspěch. Všechny technické zkoušky proběhly bez větších obtíží, dokonce došlo i k vůbec prvnímu televiznímu přenosu z oběžné dráhy ve výšce 260 kilometrů. Posádka bez problémů přistála poblíž Bermudských ostrovů a slibný výsledek přiměl vedení projektu Apollo k vynechání některých plánovaných kroků a urychlení letu k Měsíci. Soupeření se Sovětským svazem mělo prioritu.

Apollo 8: Směr Měsíc

Už o dva měsíce později proto z Mysu Canaveral startovalo Apollo 8. Na Štědrý den 1968, tři dny po startu vesmírná loď Apollo přibrzdila a přešla na oběžnou dráhu kolem Měsíce. Bylo to poprvé, kdy pilotovaná loď opustila oběžnou dráhu Země. Uchvácení astronauté Frank Borman, Jim Lovell a William Anders poprvé sledovali Zemi z takové vzdálenosti, aby ji mohli vidět celou. Snímky planety pořízené během tohoto letu se pak na Zemi staly ikonickými. Apollo 8 během 20 hodin desetkrát obletělo Měsíc a posádka 28. prosince 1968 bezpečně přistála poblíž Havajských ostrovů.

Lidé poprvé mohli spatřit Zemi z takové vzdálenosti
Autor: NASA Lidé poprvé mohli spatřit Zemi z takové vzdálenosti

Apollo 9: Skafandry drží

Úkolem Apolla 9 (3. – 13. března 1969), kterému velel James McDivitt, bylo poprvé otestovat lunární modul ve vesmírném vakuu. Čtyři díly oplášťování třetího stupně rakety Saturn V byly odpáleny a v horní části posledního stupně byl odhalen lunární modul. Vesmírná loď Apollo se otočila o 180 stupňů, aby se s lunárním modulem spojila. Po spojení byl lunární modul z třetího stupně rakety vytažen a astronauti mohli začít s přemístěním do připojeného lunárního modulu.

První samostatný let lunárního modulu ve vesmírném vakuu poté, co byl odpojen, proběhl bez potíží. Pilot lunárního modulu Russell Schweickart, zajištěn pouze nylonovým lanem, svůj modul opustil a vyfotil svého kolegu Davida Scotta, který právě otevíral průlez velitelského modulu. Obleky obou astronautů obstály v ostrém testu.

Apollo 10: Málem jsme přistáli

Cílem Apolla 10 bylo otestovat lunární modul na oběžné dráze Měsíce. Astronauti vyzkoušeli všechny manévry potřebné pro přistání – kromě přistání samotného. Při svém letu k Měsíci ovšem neměli tušení, že během mise těsně uniknou smrti. Když se velitelský modul dostal na vzdálenost 110 kilometrů od měsíčního povrchu, odpojil se od něj lunární modul a zamířil k Měsíci, jakoby na něm chtěl přistát. Pilotem lunárního modulu byl zkušený astronaut česko-slovenského původu Eugene "Gene" Cernan.

Když lunární modul dělilo od povrchu Měsíce jen 15 kilometrů, začal opět stoupat. Jenže vzápětí došlo ke katastrofě. Plánované oddělení přistávacího stupně se podařilo až po opakovaných pokusech, pak dokonce selhaly motory pro korekci dráhy a stabilizaci. Velitel Thomas Stafford převzal manuální řízení a na poslední chvíli dokázal zabránit nárazu modulu do měsíčního povrchu. Znovu se potvrdilo, že cesta na Měsíc nebude bezbolestná…

Gene Cernan byl po otci slovenského a po matce českého původu. Ve vesmíru byl celkem třikrát
Autor: NASA Gene Cernan byl po otci slovenského a po matce českého původu. Ve vesmíru byl celkem třikrát

Apollo 11: Let podle mapy

Konečně přišla historická chvíle, kdy se mělo Apollo pokusit přistát na Měsíci. Raketa Saturn V vysoká 110 metrů musela pětikilometrovou vzdálenost mezi montážní halou a startovací rampou ujet na speciálním kolejovém podvozku. Apollo 11 odstartovalo 16. července 1969 v 9:32 místního času. Rázové vlny vyvolané startem zaznamenaly seismografy ve vzdálenosti 2000 kilometrů, hluk startu mohl překonat jen výbuch atomové pumy.

Po dvanácti minutách Apollo dosáhlo své optimální oběžné dráhy 180 kilometrů nad Zemí. Po prověrce systémů by vydán povel „Provést manévr TLI“. Na základě povelu byl znovu zažehnut třetí stupeň, což loď navedlo na trans-lunární trajektorii. Cesta k Měsíci mohla začít.

Posádla Apolla 11 - zleva Armstrong, Collins a Aldrin
Autor: NASA Posádla Apolla 11 - zleva Armstrong, Collins a Aldrin

Propočíst trajektorii letu ale nebylo snadné. Ve velitelském modulu jasně svítil displej navigačního počítače, který ovšem na rozdíl od dnešních PC neměl žádnou klávesnici s písmeny. Astronauti zadávali dvojice příkazů skládajících se z písmenných zkratek a číselných kombinací. Celý let k Měsíci vyžadoval přes 10 500 úhozů do kláves. Pro orientaci ve vesmíru se kromě sextantu a navigačního počítače používaly mapy hvězd, které astronautům umožňovaly kdykoli určit jejich přesnou polohu.

Během celé třídenní cesty Apolla 11 byly vysílány živé televizní přenosy. Pilot lunárního modulu Buzz Aldrin například předváděl, jak v podmínkách beztíže namazat šunkovou pomazánku na krajíc chleba.

Po cestě dlouhé přes 380 000 kilometrů dosáhlo Apollo 11 své lunární oběžné dráhy. Velitel mise Neil Armstrong a Buzz Aldrin se připravili k přestupu do lunárního modulu. Pak se modul známý jako „Orel“ odpojil od velitelského modulu, v němž zůstal jeho velitel Michael Collins. Na Zemi v houstonském řídícím středisku probíhala poslední příprava k sestupu. Letovým ředitelem lichých misí Apollo byl inženýr Gene Kranz, kterého ve filmu Apollo 13 skvěle ztvárnil Ed Harris (ano, krátký sestřih a vesta):

Eugene F. Kranz ve svém živlu
Autor: NASA Eugene F. Kranz ve svém živlu

Kranz: Všem řídícím letu, potvrďte připravenost na řízený sestup. RETRO? (Retrofire officer)

Připraven.

Kranz: FIDO? (Flight dynamics officer)

Připraven.

Kranz: Navádění? (Guidance officer)

Připraven.

Kranz: TALCOM? (Transoceanic abort landing communicator)

Připraven.

Kranz: GNC? (Guidance, navigation, and controls systems engineer)

Připraven.

Kranz: EECOM? (Electrical, environmental, and consumables manager)

Připraven.

Kranz: Lékař?

Připraven.

Kranz: CAPCOM (Spacecraft communicator), jsme připraveni na řízený sestup.

Michael Collins zůstal ve velitelském modulu a sledoval svoje druhy, jak se snášejí k povrchu Měsíce. Sestup k Moři klidu se brzy stal obtížným balancováním. Čas od času byl rádiový kontakt mezi Houstonem a lunárním modulem přerušen. Počítač na palubě modulu byl přetížený a zaměřil se na místo o čtyři a půl kilometru blíž, než byla plánovaná oblast přistání. Velitel Neil Armstrong zachoval klid a navigoval modul s použitím ručního řízení. Zabránil tak havárii při přistání v místě pokrytém sutí. Řídící letu v Houstonu zatajili dech.

Pohled na ovládací panel lunárního modulu Apolla 11
Autor: NASA Pohled na ovládací panel lunárního modulu Apolla 11

„O dvě a půl dolů. Vpřed, ...vpřed. Dobrý. 40 stop, o dvě a půl dolů. Nabíráme prach,“ postupně hlásil Armstrong. „30 stop, o dvě a půl dolů. Slabý stín.“

Michael Collins stále obíhající kolem Měsíce mezitím hlásil množství paliva zbývajícího pro přistání Orla. Když oznámil „30 sekund“, všem zatrnulo. S rezervou paliva na pouhých 20 sekund letu přistál 20. července 1969 lunární modul na Měsíci. „Houstone, tady základna Moře klidu. Orel přistál,“ potvrdil Armstrong. Ještě větší ohlas ale vyvolala o šest a půl hodiny později jiná Armstrongova věta: „Právě vystupuji z modulu. Je to malý krůček pro člověka ...a obrovský skok pro lidstvo.“

Astronauti zdokumentovali svou činnost mimo lunární modul na fotografiích a 16mm filmu. Buzz Aldrin vynesl na měsíční povrch vědeckou rampu a aktivoval dlouhodobé experimenty. Před návratem na Zemi byla umístěna pamětní deska připevněná k žebříku lunárního modulu: „Zde poprvé stanuli na Měsíci lidé z planety Země, v červenci 1969. Přišli jsme v míru jménem celého lidstva.“

Přistávací modul před přehřátím za teplot přesahujících 2600 stupňů Celsia chránil tepelný štít. Tři padáky se včas otevřely a čtyři dny po opuštění Měsíce posádka Apolla 11 přistála v Tichém oceánu.

Přistání na Měsíci
Autor: NASA Přistání na Měsíci

Vyzvednutí astronautů proběhlo za přísných karanténních podmínek. Vesmírní cestovatelé vypadali jako mimozemšťané – měli izolační obleky, protože panovaly obavy, že astronauti s sebou mohli zpět z Měsíce přinést nějaké mikroorganismy. Byli přesunuti do mobilního karanténního zařízení na palubě letadlové lodi Hornet, kde začala jejich třítýdenní karanténa. Nemohly k nim ani jejich manželky. Karanténní zařízení pak bylo letadlem převezeno do Střediska pilotovaných letů v Houstonu a karanténa pokračovala v tamní Lunární návratové laboratoři. Tam byly zkoumány i vzorky z Apolla 11 včetně 22 kilogramů hornin a měsíčního prachu.

Z Armstronga, Aldrina a Collinse se stali hrdinové – koneckonců zosobňovali vítězství v závodě se SSSR o to, kdo dřív přistane na Měsíci. Jejich nepostradatelnost ale znamenala, že další vesmírný let už nezažijí – nikdo nechtěl riskovat smrt vesmírného hrdiny.

Apollo 12: Bouřlivá mise

Následující Apollo 12 mířilo do Oceánu bouří a paradoxně i začátek této cesty na Měsíc byl pro posádku bouřlivý. Zatímco posádka byla na cestě na startovací rampu, řádila 14. listopadu 1969 nad Kennedyho mysem bouře. Už 36 sekund po startu do rakety udeřil blesk a vzápětí ještě jeden. „Tak jo. Právě jsme přišli o navádění, Nevím, co se stalo. Všechno nám vypadlo,“ ohlásil velitel mise Charles „Pete“ Conrad. V Houstonu nejprve zavládla panika, po krátkém dohadování se ale podařilo dodávku proudu obnovit.

Apollo 12 bezpečně přistálo jen 163 metrů od lunární sondy Surveyor 3, která přistála na Měsíci v roce 1967, dva roky před Apollem 12. Velitel mise některé části Surveyoru odmontoval, aby mohly být později na Zemi prozkoumány na zbytky pozemských bakterií, které mohly přežít v drsných podmínkách na Měsíci. Výsledky jsou dodnes předmětem sporů.

O další spornou událost se postaral pilot lunárního modulu Alan Bean. Když instaloval televizní kameru, vystavil na kratičký okamžik její snímací elektronku slunečnímu světlu a kamera byla okamžitě zničena. Od samého začátku práce mimo lunární modul už tedy nebyl televizní přenos možný. Americké televizní stanice se musely spokojit s herci, kteří imitovali činnost astronautů jako loutky. Zvukové přenosy z Měsíce byly použity jako režijní pokyny: „Podívej na ten kámen. Vezmi trochu toho podloží…“ Příznivci konspiračních teorií popírajících přistání na Měsíci dostali do rukou opravdu výbušnou munici.

Apollo 13: Houstone, máme tady problém

Následující mise se označuje za nejúspěšnější nezdar NASA – o život při ní úspěšně bojovali astronauti Jim Lovell, John Swigert a Fred Haise. Vše odstartovala známá věta Jima Lowella „Houstone, máme tady problém“, po níž Lowell řídící středisko informoval o podpětí na hlavní sběrnici B. Příčina i důsledky závady byly hrozivé. Po téměř 56 hodinách letu, 300 000 kilometrů od Země kvůli zkratu termostatu explodovala kyslíková nádrž číslo 2. Přilehlá kyslíková nádrž číslo 1 byla také zasažena. Její obsah se úplně vyprázdnil do vesmíru během 130 minut.

Personál řídícího střediska v Houstonu jásá po úspěšném přistání návratového modulu Apollo 13
Autor: Wikimedia Commons/NASA Personál řídícího střediska v Houstonu jásá po úspěšném přistání návratového modulu Apollo 13

Astronautům hrozilo udušení – jak oni, tak týmy na Zemi museli improvizovat. Z lunárního modulu Aquarius (Vodnář) určeného pro dva lidi se náhle stal záchranný modul pro celou tříčlennou posádku. O přistání na Měsíci nemohla být řeč, astronauti museli vypnout téměř všechny přístroje, aby šetřili energií a teplota v modulu byla snížena na 0 stupňů Celsia. Zpáteční cesta začala gravitačním manévrem kolem Měsíce a 17. dubna 1970 šest dní po startu, Apollo 13 přešlo na oběžnou dráhu Země. Lunární modul byl oddělen, aby později shořel nad jižním Pacifikem. Na jeho palubě byla radionuklidová baterie, ukryta v ochranném pouzdře, které mělo přečkat vstup do atmosféry a které bylo speciálně zkonstruováno právě pro takový případ. Baterie obsahující 3,9 kilogramu plutonia 238 dodnes leží na mořském dně v hloubce 6000 metrů. Sami astronauti se bezpečně vrátili v přistávacím modulu.

Apollo 14: Cesta měsíčním prachem

Oblastí přistání Apolla 14 (31. ledna – 9. února 1971) byla vysočina Fra Mauro, která byla původně cílem Apolla 13. Když ale na oběžné dráze astronauti vytáhli lunární modul z třetího stupně rakety, nedařilo se jim několik hodin zaklapnout svorky a spojit ho s velitelským modulem. Teprve po šesti pokusech a použití hrubé síly včetně zapojení pomocných motorů si svorky daly říct.

Lunární modul pojmenovaný Antares (Štír) se vzpěčoval i při přistávání na Měsíci. Nejprve dostal chybný signál k přerušení manévru a začal stoupat, pak přistávací radar přestal vysílat data. Obě závady ale posádka odstranila a bezpečně přistála. Apollo 14 bylo nacpané experimenty. Životnost přístrojů umístěných za tímto účelem na povrchu Měsíce byla jeden až dva roky. Měřily převážně seizmické aktivity, složení slunečního větru, gravitaci a magnetické pole Měsíce.

Lunární modul Apolla 14 na Měsíci
Autor: NASA Lunární modul Apolla 14 na Měsíci

Druhý den měla posádka ve složení velitel Alan Shepard a pilot lunárního modulu Edgar Mitchell v plánu dosáhnout horního okraje měsíčního kráteru Cone. Orientace byla obtížná a za čtyři a půl hodiny astronauti urazili jen tři kilometry. Odchýlili se od trasy a ztratili drahocenný čas. Oba se vydatně potili, protože museli táhnout těžký ruční vozík (MET) hlubokým měsíčním prachem. Spotřebovávali víc drahocenného kyslíku, než bylo plánováno a začal jim docházet čas. Frustrovaní výzkumníci nakonec museli svůj badatelský úkol vzdát. Snímek ze sondy Lunar Reconnissance Orbiter v roce 2009 ukázal, že minuli okraj kráteru Cone o pouhých 30 metrů.

Apollo 15: Filatelistická aféra

Apollo 15 (26. července – 7. srpna 1971) byl let zaměřený na geologii. Pro velitele Davida Scotta to byl třetí vesmírný let po Gemini 8 a Apollu 9. Oblastí přistání byla brázda Hadley v pohoří Apenin, jednom z nejvyšších lunárních hřebenů. Po přistání hleděli Scott a pilot lunárního modulu James Irwin do 370 metrů hluboké Hadleyho rokle (třetí člen posádky pilot velitelského modulu Alfred Worden, kroužil kolem Měsíce). Vychladlé lávové proudy a propadlé lávové prameny zde vytvořily fantastickou krajinu, k jejímuž průzkumu mohli poprvé použít lunární vozítko. Navzdory vadnému řízení předních kol se vozítko, které jelo rychlostí až 12 km/h, ukázalo jako ideální pro zkoumání Měsíce na větší vzdálenosti. Díky lunárnímu vozítku a vylepšeným oblekům mohli astronauti strávit celkem přes 18 hodin mimo lunární modul a nasbírat 77 kilogramů měsíčních hornin.

K úkolům astronautů patřilo také razítkování známek v měsíčním vakuu. Tím začala „známková aféra“ Apolla 15. Kromě oficiálních obálek měli totiž astronauti i obálky, které nebyly pro vzetí na palubu schváleny a které pak za nemalé peníze prodali německému sběrateli. Když se NASA později dověděla, co se stalo, bylo zahájeno úřední vyšetřování posádky Apolla 15. NASA astronautům udělila důtku a to znamenalo konec aktivní kariéry všech tří astronautů.

Apollo 16: Měsíční motokára

Cílem Apolla 16 (16. – 21. dubna 1972) byly lunární vysočiny a horniny, o nichž se myslelo, že jsou tam od nejranější fáze existence Měsíce. Apollo mělo potíže s hlavním motorem a nemohlo přejít na oběžnou dráhu Měsíce. Závada byla odstraněna až po šesti hodinách a mise mohla normálně pokračovat. Měsíční cestovatelé podnikli na povrchu Měsíce řadu výprav a v lunárním vozítku ujeli přes 26 kilometrů. Intenzivní geologický výcvik na Zemi se na Měsíci vyplatil – na Zem dovezli přes 96 kilogramů vzorků hornin a půdy. Během návratu k Zemi, ve vzdálenosti 310 tisíc kilometrů od domovské planety podnikl pilot velitelského modulu výstup do vesmíru trvající téměř hodinu a půl.

Astronaut John W. Young, velitel mise Apollo 16, připravuje lunární vozítko
Autor: NASA Astronaut John W. Young, velitel mise Apollo 16, připravuje lunární vozítko

Apollo 17: Poslední mise

První noční start Saturnu V a zároveň poslední mise programu Apollo. Posádka Apolla 17 (7. - 19. prosince 1972) překonala několik rekordů: Jejich mise trvala více než 12 dní, astronauti strávili 23 hodin mimo loď a přivezli zpátky na Zemi přes 110 kilogramů hornin. Velitelem byl astronaut s českými kořeny Eugene A. Cernan a v posádce byl vůbec poprvé vědec – pilot lunárního modulu Harrison Schmitt, původem geolog. Třetím, kdo se na Měsíc podíval spolu s touto „poslední partou“, byl pilot velitelského modulu Ronald Evans.

Počínaje prosincem 1972 se pobyt člověka na Měsíci stal minulostí. Během pouhých tří let přistálo na Měsíci 12 amerických astronautů, další úsilí NASA poté směřovalo k vývoji raketoplánu v rámci programu Space Shuttle.

Sledujte na Prima ZOOM

50. výročí přistání na Měsíci se věnujeme celé léto na Prima ZOOM – každé pondělí ve 22.00 a každou neděli ve 20.00. Tématu Měsíce se věnujeme také v aktuálním čísle časopisu Prima ZOOM s Jiřím Langmajerem na titulu.

časopis Prima ZOOM 2-2019
časopis Prima ZOOM 2-2019

Text: Miroslav Honsů

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama