Nejsilnější jaderná bomba na světě by vymazala 400 Hirošim

Když na postupimské konferenci prezident Truman Stalinovi jen tak mezi řečí oznámil, že USA mají jadernou bombu, sovětský diktátor nehnul ani brvou. Nebylo divu, už o tom dávno věděl a navíc jeho vědci na ní také pracovali.
Americký monopol na jadernou bombu trval pouhé čtyři roky.
Americký monopol na jadernou bombu trval pouhé čtyři roky.
archiv Prima ZOOM
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Stalinovi ale po Trumanově zmínce bylo jasné, že sovětský jaderný program musí nabrat vyšší obrátky, jinak bude muset slevit ze svých velmocenských ambicí.

A tak se stalo, že americký monopol na jadernou zbraň trval pouze čtyři roky. Jen takto krátká doba uběhla od výbuchů jaderných bomb v Hirošimě a Nagasaki do první sovětské jaderné exploze. Rok 1949 byl tedy jedním z přelomových bodů studené války, Británie svou první jadernou zbraň vyzkoušela teprve v roce 1952 a Francie dokonce až o dalších 8 let později.

Největší bomba na světě - upoutávka
Největší bomba na světě - upoutávka

Ovšem počátky sovětského vojenského jaderného programu se dají vystopovat v roce 1943 a vedl jej už tehdy uznávaný fyzik Igor Kurčatov. Sovětští vědci se o využití jaderné energie zajímali od 30. let, kdy byly provedeny první pokusy s jaderním štěpením. Teoretickým základem pro sovětský jaderný program se pak staly studie fyziků Jakova Zeldoviče a Jurije Charitona uveřejněné v letech 1939 až 1941. Už v té době fyzik Georgij Fljorov nabádal sovětské vedení, aby mnohem více podpořilo jaderný výzkum a tvrdil, že západ a Německo už pracují na jaderných zbraních. Dokonce si dovolil napsat varovný dopis i Stalinovi. Ten v roce 1942 dostal od sovětské rozvědky důkazy, že se v USA i Německu na jaderných zbraních opravdu pracuje, a tak rozhodl o spuštění vlastního jaderného programu.

Tajná laboratoř a tajné služby

Kurčatovův tým začal v roce 1943 pracovat v zařízení s nicneříkajícím označením Laboratoř č. 2, které formálně spadalo pod státní akademii věd. Do vývojového úsilí se zapojily i sovětské tajné služby GRU a NKVD, samozřejmě svým obligátním způsobem, totiž špionáží v zahraničí, a nad vším bděl jako ostříž obávaný šéf NKVD Lavrentij Berija. Sovětští agenti se zaměřili především na nacistický výzkum a americký program Manhattan. Ovšem i tak sovětské snažení nabíralo oproti Američanům zpoždění, protože sovětský průmysl i vývojové kapacity byly naplno zaměstnány výrobou pro válečnou frontu.

Až ukončení bojů v Evropě dovolilo zvýšit úsilí při vývoji jaderné zbraně, navíc výbuchy v Hirošimě a Nagasaki Stalinovi jasně ukázaly, o kolik jsou Spojené státy napřed. Proto v dubnu 1946 přišlo vládní rozhodnutí vytvořit konstrukční oddělení KB-11, jež mělo za úkol ve spolupráci s Laboratoří č. 2 vyvinout první sovětskou jadernou bombu. Už o Vánocích 1946 Kurčatovův tým spustil ve fyzikálním výzkumném institutu v Moskvě první sovětský jaderný reaktor s označením F-1. To byl první krok k bombě.

Reaktor F-1 a později i první sovětské jaderné pumy vznikly díky práci mnoha špičkových odborníků. Ale je pravdou, že informace získané NKVD a GRU z amerického programu Manhattan jim ušetřily roky výzkumu. Po válce se sice Sověti dostali i k výsledkům nacistického snažení na tomto poli, ale ty neměly nijak výraznější vliv. Byl to především fyzik Klaus Fuchs, který pro NKVD z Los Alamos vynesl množství velmi cenných informací. Na jeho špionážní činnost Američané přišli v roce 1949, po té byl zatčen a odsouzen na 14 let. V roce 1959 jej ale propustili, načež se okamžitě odebral do NDR, kde dostal teplé místečko v ústavu jaderné fyziky. Několik desetiletí se tradovalo, že bez špionáže by SSSR na svou první jadernou zbraň čekal velmi dlouho. Sovětské materiály odtajněné po roce 1990 však ukázaly, že informace získané sovětskými špiony vývoj jaderných zbraní pouze urychlily, ale neznamenaly zásadní zlom pro jejich stavbu.

Jedním z největších problémů, který Sověti při stavbě jaderných bomb řešili, byl nedostatek uranové rudy. Do poloviny 40. let, kdy se rozjel jaderný program naplno, nebylo v Sovětském svazu objeveno žádné významnější naleziště uranové rudy. Reaktor F-1 se mohl rozběhnout jen díky uranu získanému z bývalých nacistických zásob. Ten navíc pocházel z Belgického Konga a nacisté jej zabavili po okupaci Belgie v roce 1940. Zdroje se tedy musely hledat jinde. Nejvýznamnějšími zásobárnami uranové rudy pro první sovětské jaderné zbraně se tak staly především doly ve východním Německu a Československu, na konci 40. let však byla objevena naleziště i na území SSSR. Jen ve východním Německu se mezi lety 1946 až 1950 vytěžilo na 2400 tun uranové rudy, v SSSR 1080 tun a v Československu 600 tun, menší množství pocházelo ještě z Bulharska a Polska.

První záblesk přišel v srpnu

První ovoce Kurčatovova týmu bylo připraveno ke zkušebnímu výbuchu v srpnu 1949. Bomba o síle 22 kt nesla výrobní označení Izdělje 501, typová zkratka zněla RDS-1. Šlo o plutoniovou implozní bombu, jež se konstrukcí až nápadně podobala americké pumě Fat Man svržené na Nagasaki. První testovací výbuch bomby dostal kódové jméno První záblesk a uskutečnil se na testovacím polygonu v oblasti Semipalatinsku v Kazašské sovětské republice 29. srpna 1949. Američané mu začali říkat Joe-1 (podle Stalinovy přezdívky strýček Joe).

Už v té době ale existoval i pokročilejší typ RDS-2, ale konstrukční tým se obával selhání, které by Stalin jistojistě náležitě potrestal. RDS-1 byla postavena na stejném principu jako Fat Man otestovaný Američany v Nagasaki, takže se vsadilo na jistotu. V cílové oblasti dělníci postavili dřevěné stavby, armáda navezla množství vojenské techniky i letadel a nechyběly ani tisíce zvířat, na kterých se měly zkoumat účinky jaderného výbuchu. Po explozi pak sovětští vědci zjistili, že bomba měla o 50 procent vyšší devastující účinek, než předpokládali.

I když První záblesk znamenal konec amerického monopolu na jadernou zbraň, ve skutečnosti ještě pár let trvalo, než Sovětský svaz disponoval opravdu použitelným jaderným arzenálem. Jeho vojensko-průmyslový komplex, řečeno dobovou terminologií, neměl potřebnou technologickou i kapacitní úroveň, aby mohl začít vyrábět jaderné zbraně masově. Svědčí o tom i fakt, že další jaderný test přišel na řadu až v září 1951. Tehdy v Semipalatinsku odpálili už zmiňovanou bombu RDS-2 o síle 38 kt pod krycím názvem Druhý záblesk, v USA tento test dostal kód Joe-2. Až v onom roce spatřila světlo světa první „sériově“ vyráběná sovětská jaderná bomba RDS-3 přezdívaná Maria. Její síla odpovídala 42 kt TNT a poprvé ji pokusně svrhli z letadla v říjnu 1951.

Otec vodíkové bomby

Ovšem už před tím sovětský jaderný program přeřadil na vyšší stupeň, to když v roce 1948 začaly vývojové práce na termonukleární čili vodíkové zbrani. Sovětská rozvědka totiž zjistila, že na ní už Američané pracují, takže bylo co dohánět. Tento prioritní úkol režim svěřil elitním fyzikům, jako byli například Jakov Zeldovič, Andrej Sacharov (později laureát Nobelovy ceny a výrazný kritik a odpůrce sovětského režimu), Vitalij Ginzburg (taktéž pozdější laureát Nobelovy ceny) nebo Viktor Davyděnko. Sacharov společně s Ginzburgem přišli s ideou „dvouvrstvé bomby“ přezdívané Slojka. Právě v oné době se pak zrodila legenda o otci sovětské vodíkové bomby, jak Sacharova později nazývali.

Slojka, jejíž typové označení znělo RDS-6 (ale její tvůrci jí říkali také Lidočka), ale vlastně nebyla čistou termonukleární bombou. Jako roznětka fúzní (termonukleární) reakce totiž posloužila menší jaderná nálož o síle 40 kt založená na štěpení uranu. Proto onen termín dvouvrstvá bomba – šlo o vodíkovou pumu s menší atomovou uvnitř, jejíž celková síla odpovídala ekvivalentu 400 kt TNT. V Semipalatinsku ji odpálili v polovině srpna 1953 a od té chvíle tuto testovací explozi v USA znají jako Joe-4.

RDS-6 ovšem nebyla v praxi využitelnou zbraní a Sověti museli na svou skutečnou čistě vodíkovou bombu čekat ještě další dva roky. Přitom Američané už měli v roce 1952 první úspěšný termonukleární test Ivy Mike za sebou. Odpověď přišla v listopadu 1955 v podobě výbuchu čistě vodíkové bomby RDS-37. Ta vznikla na základě Sacharovovy nové teorie a šlo o první prakticky využitelnou vodíkovou bombu na světě, která se dala svrhnout z bombardéru. Právě to se stalo, když onoho 22. listopadu bombardér hrdiny SSSR Fjodora Golovaška (který onen titul získal o rok později právě díky svrhávání zkušebních jaderných pum) odhodil RDS-37 nad zkušebním polygonem, což celkově představovalo 24. sovětský jaderný pokus. RDS-37 byla projektována jako třímeganunová bomba, ovšem pro test byla její síla snížena na 1,6 Mt. I tak ovšem tlaková vlna výbuchu zničila ve vzdáleném okolí množství budov, v nichž zahynuli tři nic netušící lidé.

Bomba všech bomb se jmenovala Váňa

Ten největší „majstrštik“ se však Sacharovovi podařil v druhé polovině 50. let. Na přímý příkaz Chruščova měl totiž sestrojit „bombu posledního soudu“, tedy nejničivější zbraň, jaká kdy byla vymyšlena. Chruščov totiž požadoval, aby Sacharov s kolegy vytvořil vodíkovou pumu o síle 100 Mt. Její typové označení znělo RDS-220, ale také Izdělje 202 nebo AN602, jinak se jí familiárně přezdívalo Velký Ivan, Váňa nebo Kuzkina Mať. Zbytek světa si ji však už navždy bude pamatovat jako Car bombu.

RDS-220 byla od roku 1954 projektována jako třífázová vodíková puma o už zmiňované síle odpovídající ekvivalentu 100 Mt TNT. Nakonec ale v utajovaném a uzavřeném městě Arzamas-16 (dnešní Sarov) vznikla dvoufázová puma o síle „jen“ 50 Mt. Konstruktéři její plášť vyrobili z olova, aby snížili její účinek, protože 100 Mt bylo přece jen pro testovací výbuch příliš (jen pro srovnání, nejničivější americká nukleární bomba té doby Castle Bravo měla sílu o ekvivalentu 25 Mt TNT). Den D připadl na 30. října 1961. Tehdy nad polygon umístěný na souostroví Nová Země přilétl strategický bombardér Tu-95 a svrhl Váňu na padáku z výšky 10,5 km.

Exploze vyhloubila obrovský kráter a také způsobila zemětřesení o síle 5 stupňů Richterovi škály. V okruhu 40 kilometrů se vše hmotné vypařilo a ještě ve vzdálenosti 280 km od epicentra výbuchu byla tlaková vlna schopná ničit obydlené oblasti, pokud by se tam nacházely. Hřib, který výbuch stvořil, vystoupal až do výšky 60 km a průměr měl 40 km. Síla Car bomby odpovídala všem bombám svrženým během celé druhé světové války na všech frontách násobeným deseti nebo tisíc čtyř stům jaderným bombám svrženým na Hirošimu.

Sověti RDS-220 vyzkoušeli jen jednou a nikdy ji nevyráběli, ani ve slabší padesátimeganutové podobě. Bylo jasné, že bomba, která je schopná zničit například celou Francii, je nepoužitelná. Mít klíč k likvidaci světa nemá praktický význam. Test Velkého Ivana vyvolal ve světě velkou nevoli a vlastně všechny přiměl sednout k jednacímu stolu. Tak došlo k tomu, že v roce 1963 byla podepsána mezinárodní smlouva o zákazu zkoušek jaderných zbraní ve vodě, ovzduší a vesmíru.

Podle oficiálních údajů Sovětský svaz mezi roky 1949 a 1990 provedl celkem 969 pokusných jaderných výbuchů (včetně podzemních, které pokračovaly i po roce 1963), z toho 214 přímo v ovzduší. Naprostá většina se uskutečnila na polygonu v Semipalatinsku na území dnešního Kazachstánu. Na celém území SSSR se vedle toho nacházelo deset uzavřených měst (atomgrady) založených v průběhu 40. a 50. let, ve kterých probíhal jaderný výzkum, nebo se jaderné zbraně vyráběly.

Tato místa se nedala najít na mapách a bez povolení se do nich nikdo nedostal, ani je nemohl opustit. Okolí těchto lokalit jsou dodnes často natolik znečištěná, že i krátkodobý pobyt v nich způsobuje závažná onemocnění i smrt. Příkladem může být oblast Majak a jezero Karačaj u bývalého zakázaného města Čeljabinsk-40, dnes Ozersk...

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama