Lék na rakovinu v nedohlednu. V čem dělají vědci chybu?

Nadějných léků na rozličné podoby rakoviny se vytváří spousta, přesto se tuto nemoc dosud nepodařilo nijak přesvědčivě porazit. Jaký přístup k léčbě rakoviny tedy zaujmout?
Jsou lékaři s tradičním přístupem k výzkumu rakoviny v koncích?
Jsou lékaři s tradičním přístupem k výzkumu rakoviny v koncích?
istockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Nefrolog (tedy odborník na diagnózu a léčbu problémů týkajících se ledvin) Jason Fung minulý rok shrnul přece jen trochu neuspokojivý vývoj léčby rakoviny. Ačkoli jsme totiž často bombardováni optimistickými vizemi týkajícími se nových metod, jak s tímto odolným nepřítelem bojovat, statistiky o kdovíjak výrazném pokroku nehovoří. Zatímco počet úmrtí vinou srdečních onemocnění, mrtvic či zápalu plic se od 50. let minulého století snížil zhruba na čtvrtinu, rakovina si vyžádá téměř stejný počet obětí jako tenkrát. Jak je to možné?

Neznámý lék

Dlouho se mělo za to, že pravdu o podstatě rakoviny má takzvaná teorie somatické mutace: tedy že rakovina je pouze náhodným shlukem genetických mutací. Po několika dekádách zkoumání se však výsledky vycházející z této premisy ukázaly jako značně neuspokojivé, a tak americká vláda v roce 2009 přistoupila k nezvyklému kroku a požádala o pomoc. Národní institut pro výzkum rakoviny (NCI) se obrátil na řadu fyzikálních pracovišť, čímž do tématu přinesl čerstvý vítr – na rozdíl od spousty lékařů a biologů, kteří v uplynulých letech dosáhli jen malých pokroků. Fyzikové, dosud tématem nezatížení, totiž mohli položit inspirativní otázky týkající se buněčných procesů, jež na počátku rakoviny stojí; a také že ano.

Konkrétně Paul Davies, profesor fyziky na Arizona State University, přišel se vzrušující myšlenkou, že rakovina musí souviset s evolucí mnohobuněčných organismů už po stovky milionů let. Nevyhýbá se totiž žádným tělesným částem ani rozličným organismům, a tak za ní musí být něco víc než prostá náhoda. Málokterý mechanismus je přece tak odolný vůči tolika metodám léčby, a naopak tak systematicky postupující v postupném rozkladu organismu – to přece nemůže být pouhá nahodilá mutace.

Evoluční kořeny rakoviny

Doktor Fung také nesouhlasí se samotnou medicínskou metodologií, která stojí na důkazech. Vytvoříme teorii, tu pak opakovaně musíme vyzkoušet v praxi, a pokud dojde k jejímu potvrzení (respektive nevyvrácení v důsledku nežádoucích dat), můžeme ji velmi opatrně prohlásit za platnou a řídit se jí. Tímto přístupem výzkum postupuje velmi pomalu a řada lékařských oborů řeší tytéž problémy jako před mnoha desítkami let.

Naproti tomu fyzika, obzvláště ta teoretická, nemusí stát na praktických experiment – zcela stačí, když někdo dokáže přijít s teorií, která dosud známé jevy vysvětluje. V tu chvíli se s ní musí počítat a ostatní vědci si mohou lámat hlavu nad tím, jak ji překonat. Díky tomu je pokrok ve fyzice o poznání rychlejší.

Samozřejmě se můžeme dohadovat, zdali by si medicína, reálně ovlivňují lidské zdraví a život, mohla takovou odvahu dovolit, ovšem faktem zůstává, že zahrnutí profesora Daviese a dalších fyziků přineslo řadu podnětných myšlenek. Tak například, že rakovina nemusí vznikat náhodnými mutacemi genů, nýbrž se možná jedná o cílenou de-evoluci na nižší formu života. V reakci na ohrožení se některé buňky uchylují do jakéhosi nouzového režimu, aby se ochránily. Davies láká, že objevení původu rakoviny nám může osvětlit původ samotného života na Zemi. Nebo minimálně přispěje k odhalení nových zdrojů léčby. No, nechme se překvapit.

Text: MS

Reklama
Reklama