Buňky, které neumírají, objeveny ! Zombie buňky existují

Neživí, nemrtví – prostě zombie. Filmů o zombie je plná televize. Mají ale tyto příběhy reálný biologický základ? Může buňka žít a zároveň i nežít?
Být stále mlád
Být stále mlád
pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Od vzniku ke smrti... až k zombie

Učíme se to již na základní škole a většina z nás se to dozví ještě mnohem dřív. Všechny živé organizmy jsou složeny z buněk. Buňky, které tvoří tělo živočichů, se pak nazývají eukaryotickými a procházejí během svého života tzv. buněčným cyklem. Buněčný cyklus je vymezen dobou, která je vymezena časem od jednoho dělení po to následující. Abychom mohli říci, že se jedná o živý organismus, a je jedno jestli je to jedna buňka nebo člověk, musí vykazovat tzv. základní projevy života. Mezi ty mimo jiné patří i rozmnožování, růst a reakce na podněty z vnějšího i vnitřního prostředí. Buňky stárnou a po čase omezují svoje funkce, přestávají se dělit a odumírají. To je základní princip stárnutí. Některé buňky ale při tomto procesu mohou procházet stadiem tzv. senescence. V tomto stadiu sice provádějí základní metabolické procesy, ale již nejsou schopny se dělit a své funkce nevykonávají buď vůbec, částečně nebo úplně chybně. Stávají se tak příčinou různých onemocnění souvisejících s věkem. Otázkou tedy je, zda je možné tyto buňky odhalit dřív, než se dostanou do tohoto stadia?

Stáří u laboratorních myší... a člověka

Vědecko-popularizační médium ScienceDaily publikovalo 19. září tohoto roku na svých stránkách výsledky studie vědeckého týmu z Mayo Clinic v USA, jenž se věnoval výzkumu senescentních, nebo chcete-li „zombie“ buněk.

„Víme, že se senescentní buňky s postupujícím věkem hromadí na místech, kde se stárnutí organismu projevuje nejvíce. Jejich počet vzrůstá před ztrátou kognitivních funkcí. Týká se to především míst postižených osteoartrózou, aterosklerózou a neurodegenerativních onemocnění, jako jsou Alzheimerova a Parkinsonova choroba,“ říká Darren Baker, PhD, a dodává: „Podařilo se nám zjistit, že tyto buňky u přirozeně zestárlých myší je předem možné odhalit a eliminovat. Délka života laboratorních myší se tímto zásahem prodloužila.“

Z hlediska možností léčby neurodegenerativních onemocnění by se mohlo jednat o přelomový objev. Metoda by v budoucnu mohla snižovat riziko akumulace těchto buněk, agregaci tzv. tau proteinů a tím i oddálit zánik buněk, nebo dokonce i smrt organismu. Výzkum simuloval problémy způsobené Alzheimerovou chorobou.

U myší jsme aplikovali látky proteinového typu, které na neuronech vytvořily jakési ´pavučiny´, eliminovaly účinek senescentních buněk a celkově zlepšily funkci nervové tkáně,“ vysvětluje Tyler Bussian a dodává: „Když jsme odstranili senescentní buňky, zjistili jsme, že se u zvířat výrazně zlepšila schopnost vytvářet si vzpomínky, zlepšila se léčba zánětlivých onemocnění apod.

V nervové tkáni se nacházejí různé typy nervových buněk. Patří mezi ně i tzv. mikroglie a astrocyty. Zdraví těchto buněk je velmi důležité pro správné fungování naší nervové soustavy,“ říká dr. Baker a dodává: „Závěry z naše výzkumu nás velmi překvapily. Na začátku celého projektu jsme neměli tušení o přímém vlivu senescentních buněk na vznik neurodegenerativních onemocnění mozku. Zjistili jsme také, že jsou to právě mikroglie a astrocyty, jež jsou zvláště náchylné ke stárnutí. Toto zjištění bylo pro nás velkým překvapením.

Tým dr. Bakera v tuto chvíli stanovuje další cíle výzkumu: „Je zřejmé, že náš postup použitý u laboratorních myší půjde aplikovat klinicky. Naším cílem tedy bude najít postupy, které by bylo možné použít i při klinickém testování na lidech a při následné léčbě závažných onemocnění.

Text: David Hainall

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama