Velryby v blízkosti ponorek umírají na kesonovou nemoc

Pokrok, ani ten v oblasti vojenství, zastavit nelze. A v mořských hlubinách bohužel zabíjí bez výstřelu.
Velryby a ponorky by se od sebe měly být co nejdál
Velryby a ponorky by se od sebe měly být co nejdál
iStock

reklama

Kytovci patří mezi extrémně ohrožené tvory naší planety a jak biologové, tak ochranáři mají snahu je chránit před možnými negativními vlivy civilizace. Ovšem vojenský výzkum a jeho praktická aplikace jde přímo proti těmto snahám. Akustické vlny vojenských sonarů totiž dokážou hluboko potopené velryby vyděsit natolik, že se prudce vynoří a zemřou na následky kesonové nemoci.

Vojenské cvičení a mrtvé velryby

Vojenské cvičení Majestic Eagle, které proběhlo v červenci 2004, mělo nečekaný výsledek – několik mrtvých vorvaňovců zobatých. Jejich pitva odhalila cévy ucpané bublinkami dusíku, jaké vznikají při náhlém vynoření. Kesonová nemoc, jak se toto postižení jmenuje, vzniká vlivem prudké změny tlaku, která mimo jiné nastává při náhlém vynoření z mořských hlubin.

Dusík obsažený v nadechnutém vzduchu se rozpouští v krvi tím více, čím se zvyšuje tlak. Při vynoření nastává obrácený proces, během něhož se mění na bublinky. Znají to všichni, kteří otevřeli „natlakovanou“ láhev s minerálkou, která najednou vystříkla. Proto i potápěči při výstupu zpět k hladině musí mít dekompresní zastávky, během nichž je dusík přestane ohrožovat na životě. Dostane se totiž bezpečně do plic, kde ho tvor, ať už kytovec, nebo člověk, vydechne. Lidé i velryby to vědí, a pokud to není bezpodmínečně nutné jinak, vystupují k hladině pomalu. Ovšem akustické pulsy sonarů mající za úkol odhalit nepřátelské ponorky klidnou situaci dramaticky zvrátily.

Mrtvý vorvaň
Autor: iStock Mrtvý vorvaň

Vorvaňovci – rekordmani v potápění

O vorvaňovcích se dá bez nadsázky napsat, že jsou mezi potápějícími se velrybami rekordmany. „Jednoho vorvaňovce zobatého přistihli vědci v hloubce 2 992 metrů. Další příslušník tohoto druhu setrval pod vodou 138 minut,“ píše biolog Jaroslav Petr v knize Desatero smyslů a připomíná, že se „vorvaňovci se vynořují tak rychle, že by to každého potápěče spolehlivě zabilo.“ Jenže vojenské sonary vysílají své zvuky na frekvencích, které hluboce potopené velryby vyděsí natolik, že je jejich návrat k hladině rychlý až příliš a končí smrtí.

Smrt a pitva vorvaňovanců se nakonec stala podkladem pro studii, která vyšla v magazínu Marine Science: Research & Development. „Vody Kanárských ostrovů tvoří jednu z nejbohatších a nejrozmanitějších oblastí kytovců v severovýchodním Atlantiku, přičemž bylo hlášeno 28 různých druhů,“ píše se v úvodu studie. Tento fakt vysvětluje, proč je vojenské námořní cvičení v oblasti Kanárských ostrovů pro kytovce nebezpečné. Koncentrace jedinců mnoha druhů je z hlediska biodiverzity fascinující, ale na to vojenští plánovači ohled příliš neberou. První jedinec vorvaňovce, který se dostal na pitevní stůl, byl v dobré zdravotní kondici i přesto, že jeho ledviny obsahovaly některé parazity. Posmrtně vorvaňovec utržil několik kousnutí od žraloka, který se přiživil na snadné (mrtvé) kořisti. V žaludku se i našly částečně natrávené chobotnice. Pitva následně prokázala smrt vlivem plynové embolie.

Je nepochybné, že se svět stále tu více, tu méně zmítá na hraně konfliktu – zbrojení včetně testů zbraní se tak logicky stalo trvalou součástí našeho světa. V otevřeném válečném konfliktu nám přijde „přirozené“, že umírají lidé i zvířata. Při testech však umírají „jen“ zvířata, a to včetně těch kriticky ohrožených.

reklama

reklama