Doktor Řezník úspěšně transplantoval hlavu opice. U lidí má být operace snazší

Kontroverzní operaci na laboratorních opicích poprvé vyzkoušel neurochirurg Robert White. Setkal se s pohoršením i uznáním.
Transplantace hlavy ve filmu The Brain That Wouldn't Die z roku 2020
Transplantace hlavy ve filmu The Brain That Wouldn't Die z roku 2020
Flagship Features

reklama

Město Cleveland v americkém Ohiu se halí do tmy. Píše se rok 1970 a doktor Rober White stojí nad bezvládným tělíčkem laboratorního makaka položeným na operačním stole. Opice má na vyholeném krku ošklivou, čerstvě sešitou ránu. White trpělivě vyčkává a potí se. K tomuhle okamžiku směřovaly poslední roky jeho existence. Sváděl kvůli němu boje s mnohými kolegy, médii i ochránci zvířat, stál ho hodiny příprav a studia, zkoumání a pokusů se stovkou opičích mozků, které teď odpočívají v medicínském mrazáku. A pak najednou White zachytí pohyb: Makakova oční víčka se zachvěla.

Od léčby zranění míchy ke kontroverznímu výzkumu

Takhle nějak vypadaly první okamžiky poté, co Robert White při operaci úspěšně připojil hlavu jedné opice k tělu opice druhé. Dokázal tak to, co jako naprosto šílenou teorii mnozí zamítli, a to z pochopitelných důvodů. Mozek je totiž enormně citlivý orgán a stačí třicet vteřin bez okysličené krve na to, aby člověk ztratil vědomí. Po minutě odumírají mozkové buňky, tři minuty znamenají permanentní poškození a po pěti následuje smrt.

White si toho byl jako neurochirurg velmi dobře vědom. Ještě jako student ale v padesátých letech léčil poranění míchy s pomocí podchlazení, které pomáhalo snížit otok a tím i poškození. Všiml si tehdy, že chlad metabolické procesy v mozku zpomalí natolik, že orgán pak přísun kyslíku téměř nepotřebuje. Napadlo ho, že za správných podmínek by tak mohl mozek z těla chirurgicky odstranit a připojit k tělu dárce, aniž by se citlivý orgán jakkoli poškodil. A rozhodl se to dokázat.

Proces nebyl jednoduchý. Mozek musel kompletně „přepojit“ s pomocí hadiček na cizí oběhový systém. Ale po četných experimentech na laboratorních zvířatech se mu to povedlo a osamocený, vyoperovaný opičí mozek připojený na EEG dál maloval čáry na milimetrový papír, zatímco o kus dál ležela dávno mrtvá opice, které patřil.

Jenže tohle byl jen první krok. Chtěl prokázat, že se dá transplantovat vědomí. A to znamenalo jediné: transplantovat celou hlavu. Poté, co operaci v roce 1970 provedl, opičí hlava přišitá k tělu jiného makaka podle všech testů viděla, cítila, chutnala i slyšela. Dokonce zvládla sledovat očima pohybující se předmět. Opice byla ovšem od krku dolů kompletně paralyzovaná, museli ji ventilovat a podávat jí léky stimulující srdce. White to očekával. Přerušil přece míchu, jiný výsledek byl nemožný. Tohle zranění neumí spravit ani současná medicína.  

Lidský dobrovolník se operace už nedočkal

Makak zemřel po osmi dnech kvůli plicní infekci. Byl první z přibližně třiceti, kteří transplantaci hlavy podstoupili. Celý Whiteův výzkum vyvolal samozřejmě obrovské kontroverze, lidé mu říkali Doktor Řezník nebo Frankenstein, pravidelně mu vyhrožovali smrtí ochránci zvířat, a to až do té míry, že mu FBI začala odposlouchávat telefon. A možná se tomu po tomhle všem ani nedivíte.

Jenže všechno není jen černobílé. White byl totiž především brilantní lékař. Pracoval jako neurochirurg na traumatologii a dokázal tam zázraky, zachraňoval životy lidí, kteří by pod rukama méně nadaného a geniálního neurochirurga téměř jistě zemřeli. A navíc se mu povedlo něco, co byste možná nečekali: Našel lidského dobrovolníka, který si přál jeho kontroverzní transplantaci hlavy podstoupit.

Jmenoval se Craig Vetovitz a v roce 1999 vyhledal Whita, protože potřeboval zachránit život. Věděl, že by po operaci byl od krku dolů paralyzovaný. Pro Vetovitze by to ale neznamenalo žádnou změnu, kompletně ochrnul už v mládí po nehodě. Teď mu ale začaly selhávat ledviny a kvůli svému handicapu neměl šanci na jinou transplantaci než tu experimentální. White sestavil operační protokol a trénoval na mrtvolách, u čehož zjistil, že transplantovat lidskou hlavu by bylo vlastně paradoxně snazší než transplantovat tu opičí. Dokonce sehnal i dárcovské tělo. Co se mu ovšem sehnat nepovedlo, byly finance a povolení. V roce 2010 zemřel, aniž by experimentální operaci provedl.

O transplantaci lidské hlavy se teď znovu mluví

Jeho dílo ale nepřišlo vniveč. Minimálně dva lékaři v něm pokračují dál. Doktor Siao-pching Žen v roce 2012 publikoval poznatky z transplantací myších hlav a v pozdějších výzkumech dokonce našel způsob, jak se teoreticky vyhnout úplné paralýze. A jen o rok později přišel lékař Sergio Canavero s postupem, který podle jeho výzkumů transplantaci lidské hlavy umožní. Oba neurochirurgové pak spojili síly a v roce 2016 přišli se strategií, která by měla přinést daleko lepší výsledky, než White kdy doufal dosáhnout. A stejně jako jejich předchůdce našli i dobrovolníka, který nebezpečnou a experimentální operaci hodlal podstoupit.

Mladý Valerij Spiridonov trpí jedním z typů spinální svalové atrofie. Lidé postižení touhle chorobou postupně ztrácejí svalstvo a nervová zakončení. Spirodonov byl přesvědčený, že ho od pomalého umírání můžou Žen s Canaverem zachránit. Jenže nakonec, na začátku roku 2019, z experimentu vycouval, protože se zamiloval a stal se otcem; už se mu proto nechtělo riskovat.

Canavero ani Žen se ale nevzdávají a tvrdí, že mají dobrovolníků ještě dost, od lidí, jejichž těla zničila rakovina, až po ty, kterým stejně jako kdysi Vetovitzovi selhávají orgány, na jejichž transplantaci jako handicapovaní nemají šanci. Hlavní překážkou tak zůstávají finance a hlavně fakt, že taková operace nemá širokou podporu u politiků, veřejnosti ani mezi vědci, kteří většinou výzkum kritizují jako extrémně neetický, nejistý a hraničící s hrou na boha.

Zdroje: Motherboard: A Monkey Head Transplant a Brandi Shillace, Mr. Humble and Dr. Butcher 

reklama

reklama