5. prosince 2020 06:00

Dobrodružství se škodovkou: Auta Škoda se podívala do dalekých krajů celého světa

Na daleké nebezpečné výpravy vyráželi už v laurinkách a později škodovkách dobrodruzi na východ i západ od našich hranic. Často se potáceli cestou necestou. Auta z mladoboleslavské továrny ale obstála i v těch nejnáročnějších terénech: v Evropě, Asii, Africe i v Americe.

Už ve svých počátcích mířila firma do dalekého světa. Populární laurinky obstály v bezedném bahně carského Ruska, kam továrna před první světovou válkou vyvážela ke třetině své produkce. Ujaly se ale také v severní Africe nebo třeba ve Střední a Jižní Americe, v pouštích stejně jako v Alpách či Andách. Úspěšný příběh pokračoval i za první Československé republiky, od roku 1925 pod značkou silného strategického partnera, plzeňského koncernu Škoda. Koncem 30. let už výrobky největší domácí automobilky mířily do více než 40 zemí světa. Export výrazně stimulovaly přesvědčivé výkony podávané vozy Škoda při jejich spanilých dálkových jízdách světem. Připomeňme si tedy nejvýznamnější výpravy té doby.

Sedm statečných

Před 90 lety už automobily s okřídleným šípem v logu vyjížděly z moderní továrny s efektivní pásovou výrobou. Dalším úspěšným tahem proti hospodářské krizi a silné zahraniční konkurenci se stala zcela nová generace lehkých a robustních škodovek s nezávislým zavěšením všech kol a tuhým páteřovým rámem podvozku. Výsledkem byly skvělé jízdní vlastnosti i na rozbitých cestách nebo v terénu. První vlaštovkou se v roce 1934 stala lidová Škoda Popular s litrovým čtyřválcem o výkonu kolem 20 koní. O kvalitách modelu přesvědčila pochybovače doma i v cizině do té doby největší výprava v dějinách československého motorismu. V květnu 1934 odstartovaly od pražského Autoklubu do Kalkaty čtyři Populary se sedmi mladíky, výpravu vedl hokejový reprezentant a pražský advokát Zbislav „Mík“ Peters. Další z účastníků, student chemie Lubomír Šebela, vzpomínal:

„Silnice, které byly v Jugoslávii velmi špatné, a hlavně hodně prašné, s několikacentimetrovou vrstvou prachu, v Bulharsku mizerné, o jakých se mi ani nezdálo, se změnily v Turecku ve vodní výmoly a stezky takřka neschůdné, a po těch jsme se pohybovali hlemýždím tempem. Kde to šlo, odbočovali jsme na louky (pusty) a na pole a jezdili vedle cest…“ Cestovatelům dalo zabrat zvláště pohoří Taurus: „Cestu tesanou do skály dal postavit Alexander Veliký pro přechod svých vojsk ve IV. století před Kristem. Od té doby ji nikdo jistě ještě neupravoval. Na silnice si v Turecku příliš nepotrpí, od úsvitu do tmy jsme ujeli v průměru jen 80 km, a jednoho dne dokonce jen 13 km,“ vyprávěl Šebela.

Ponorková nemoc a tuny písku

Cesta tehdejšími koloniálními územími pokračovala přes Damašek a Haifu do Bagdádu, kde se dobrodruzi ve škodovkách museli vypořádat přejezdem přes poušť, kde nevedla silnice a jelo se po tvrdém písku. V zemi, kterou již Karel May nazýval divoký Kurdistán, musely malé a notně přetížené škodovky překonávat průsmyky ve výšce až 2600 metrů. Poté je čekaly pouštní úseky: „Pustá země je pokryta solnými škraloupy. Také ve vzduchu je množství soli, lepí se na nás, oči pálí, rty máme rozleptány. Naše termosky s čajem a pitnou vodou se rychle prázdní. Odlehčujeme tím alespoň naší malé škodovce, která má nákladu až dost. Má naloženo 800 kg, ačkoli sama váží jen 700 kg.“

Na území tehdejší Britské Indie, konkrétně v Balúčistánu, je čekal další bezedný písek. Mezi členy posádek tou dobou už panovala ponorková nemoc, a tak se výprava v Kvétě rozdělila a část se vydala oklikou přes Afghánistán.

Všechny čtyři české vozy své náročné putování nakonec zakončily v Bombaji, kde se nalodily na italský parník a na evropskou půdu z něj sjely až v Terstu. Návrat do Prahy už byl procházkou růžovým sadem. Odvážným mladíkům se v průjezdních místech i cílové Praze dostalo bouřlivého uvítání. Vždyť od 12. května do 10. září 1934 urazili bez větších poruch téměř 15 000 kilometrů. V dobovém tisku se o jejich příjezdu dočteme: „Večer potom na Barrandově, chloubě Prahy, konal se péčí p. Ing. Havla soukromý večírek.“

Z výpravy se dochovaly filmové záběry, stovky negativů a několik desítek diapozitivů, které prošly pečlivým ručním kolorováním v Ateliéru Langhans ve Vodičkově ulici. Na veřejnosti se znovu objevily teprve před šesti lety.

Celý článek si můžete přečíst ve speciálu Škoda Auto, příloze zimního vydání magazínu Prima ZOOM, které je právě v prodeji. Případně si časopis můžete předplatit na webu SEND.cz.

Mojmír Sedláček

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom