Válka, která nebyla – v roce 1971 chtěli USA a SSSR bojovat o Bangladéš

USA kontra SSSR: Válečná historie a USS Enteprise na válečné stezce.
Bangladéšan
Bangladéšan
Foto: Topi Pigula
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Psal se rok 1971, když Spojené státy vyslaly svou 7. flotilu na podporu Pákistánu proti Indii. V neklidném světě sužovaném i konfliktem ve Vietnamu, mohla situace snadno skončit katastrofou. Důvodem mise sice nebylo nutně vyhlášení války, cílem bylo především odstrašení soupeře – jak už to však v podobných scénářích chodí, riziko eskalace do ozbrojeného konfliktu nebylo zrovna malé. Tím spíše, že si Amerika akcí snažila předejít spíše Čínu než Pákistán. Dramatická a zapomenutá krize dnes působí jako thriller z jiného světa.

Čína v historii zaspala
Čína v historii zaspala
pixabay.com

Na Čínu přes Pákistán

V rámci kutí piklů studené války přišel architekt zahraničních vztahů Nixonovy vlády Henry Kissinger s novým plánem, jak konkurovat Sovětskému svazu – omezení vlivu Moskvy mělo paradoxně jít přes spojenectví s jiným komunistickým mocnářstvím, totiž s tím pekingským. Moskva a Peking se na konci 60. let neslavně rozešly ve vzájemných ideologiích, paradoxně kvůli tomu, že krvavá kulturní revoluce sovětské vůdce děsila. Čína byla tehdy stejně „ortodoxní“ komunistickou zemí jako Sovětských svaz ve 20. a 30. letech. Tedy v krvavém období, na které se Sověti snažili spíše zapomenout.

Bangladéšská ulice
Bangladéšská ulice
Foto: Topi Pigula

Ačkoliv na počátku 70. let už z kulturní revoluce vystřízlivěli i samotní Číňané – během stejné dekády začali své kapitalistické reformy – předejít si Peking nebylo pro Washington nikterak snadné. Desetiletí vzájemného nepřátelství musela být překonána jedině skrze doporučení prostředníků. A díky tomu, že také Indie je tradičně velký konkurent Číny, Pákistán měl s Čínou v regionu společného zřejmě nejvíce. Právě Pákistán si proto Amerika musela naklonit jako první.

Pohled na Himálaj z vesmíru
Pohled na Himálaj z vesmíru
NASA

Pákistán a Čína vs. Indie měly již tehdy na triku historii vzájemných konfliktů. S Čínou velký konflikt omezují jenom rozměry Himáláje, s Pákistánem je však Indie dodnes v jaderné studené válce. Indie získala jaderné zbraně až v roce 1974, takže součástí tohoto příběhu nebude. V roce 1971 však pod hlavičkou Nixonovy nové zahraniční politiky přesto mohlo dojít i na jadernou přestřelku.

Pákistán vedví

Pro chápání zapomenuté krize z roku 1971 je třeba si připomenout, jak moderní Indie a Pákistán vlastně vznikly. Po odchodu britské koloniální správy po druhé světové válce bylo Londýnem spravované teritorium rozděleno na hinduistickou Indii a muslimský Pákistán. Muslimsky početné regiony však neexistovaly jenom na západě Indie, kde vznikl dnešní Pákistán, ale také na východě, kde dnes sídlí Bangladéš. Dekolonializační plánování přitom nerozdělilo oba muslimské regiony na dva státy (Bangladéš byl a dodnes je velmi chudý), ale paradoxně na stát jeden – dnešní Bangladéš byl ještě dlouho po druhé světové válce de facto součástí Pákistánu, a nazývaný tak Východní Pákistán. Skutečnost, že oba celky neměly krom islámu nic moc společného – lišily se jak etnikem, tak i jazykem – nejspíše v tomto příběhu už nikoho nepřekvapí.

Politika se spikla s přírodou

Počátek 70. let by ve Východním Pákistánu obzvláště těžký. Zemi zasáhl největší tropický cyklon v zaznamenané historii a zabil až půl milionu obyvatel. Západní Pákistán na obnovu poslal minimální pomoc. Současně celou zemi postihla politická krize, která měla za následek, že demokraticky zvolený pákistánský politik slibující Východnímu Pákistánu vyšší autonomii nebyl vzdor svému vítězství vpuštěn do úřadu. Bengálci, majorita Východního Pakistánu, se začali bouřit. A pákistánská armáda, sestavená především ze západních ne-Bengálců, začala spolu s místními ozbrojenci projevy potlačovat tak mohutně, až americký konzul v zemi do Washingtonu posílal zoufale depeše upozorňující na rychlý nástup místní genocidy. Nixonovou reakcí na ně bylo, že konzula odvolal.

Pozemní invaze

Konflikt známý jako Bangladéšská genocida měl na svědomí někde mezi 200 000 a 3 000 000 oběťmi – přesná čísla nejsou známa. Jak už to v podobných případech chodí, situace krom občanské války vyvolala i uprchlickou vlnu směřující především do Indie. Do té uteklo až 10 milionů Bengálců a situace se z pohledu Indie zdála být neudržitelná. Na podzim 1971, půl roku po začátku represí vedoucích ke genocidě, začala indická armáda aktivně podporovat bengálské povstalce a konflikt s pákinstánskými silami eskaloval do otevřené války mezi oběma zeměmi.

Na 3. prosince 1971 Pákistán na limitované pohraniční útoky Indů odpověděl velkým preventivním náletem na indická letiště. Indové však útok očekávali a ztráty tak byly minimální. Současně s tím do Východního Pákistánu proniklo devět indických divizí a zahájilo to, co by vzhledem ke kontextu bylo možné označit jako osvobození země.

Vzhledem k tomu, že Pákistán si kvůli snaze předejít si Čínu užíval americkou podporu, Indie se (paradoxně jako největší demokracie světa) musela obrátit na podporu Sovětského svazu. Oba státy krátce po zahájení invaze do Východního Pákistánu podepsaly smlouvu o kooperaci, čímž se země ocitla v hledáčku Washingtonu ještě výrazněji. Jelikož pákistánské jednotky na východě pod indickým náporem kolabovaly a válka se zdála být rozhodnutá, pákistánský prezident Yahya Khan požádal Ameriku o pomoc.

Enterprise na scéně

Prezident Nixon se informoval u svých nových čínských spojenců, zdali mohou mobilizovat svá vojska na hranici s Čínou – Říše středu zvítězila v krátkém pohraničním konfliktu s Indií o 9 let dříve, po katastrofální kulturní revoluci však Čína nebyla v pozici, kdy by si mohla potenciálně velkou válku dovolit. Jenom tři roky před krizí z roku 1971 se navíc Čína a Sovětský svaz ocitly na hranici vzájemné války a vzhledem k novým indickým spojencům by konflikt Číny a Indie hrozil eskalací v sovětský protiútok na severu Číny. Nixon prý zvažoval zamezit Moskvě v použití jaderných zbraní proti Číně vlastní hrozbou jaderného protiútoku, tak daleko však situace kvůli čínské neochotě nedošla.

 USS Enterprise v roce 2004
USS Enterprise v roce 2004
US NAVY

Namísto toho musel americký prezident sáhnout po vlastních ozbrojených silách. Na 8. prosince 1971, zatímco indické síly postupovaly Východním Pákistánem, dostala 7. flotila rozkaz vyplout směrem do Bengálského zálivu. Vlajkovou lodí kontingentu byla slavná USS Enterprise doprovázená osmi dalšími plavidly a jadernou útočnou ponorkou.

Vedení námořnictva s misí nesouhlasilo, už jen kvůli stále probíhajícímu konfliktu v nedalekém Vietnamu, který vázal americké síly. Na Nixonův rozkaz Enteprise přesto vyplula a 15. prosince dorazila do Bengálského zálivu. Po cestě však ještě z rozkazu námořnictva (ve zjevném aktu vzdoru námořnictva proti rozkazu) musela provést zastávku v Singapuru…

Námořnictvo vědělo, že Enteprise není s to zvrátit vývoj indické kampaně ve Východním Pakistánu. Letouny sice mohly relativně snadno získat vzdušnou převahu, bez velké pozemní operace by však stěží zastavily indický postup. Skutečným cílem mise Enterprise však zřejmě bylo budit zdání hrozby nejen vůči Indii, ale také vůči sovětským plavidlům přítomným v zálivu.

Hra nervů se Sověty

Ideou bylo, že Moskva si dobře uvědomuje rizika další eskalace a zatlačí na Indii s cílem realizovat ve Východním Pákistánu příměří. Nixonův plán však bohužel pro něj fatálně selhal. Iniciativa stála na straně Indů, jejich postup na velká města ještě zrychlil a tak se 19. prosince malá sovětská flotila sestavená ze dvou hladinových lodí a dvou útočných ponorek cítila dostatečně silná v kramflecích, aby konfrontovala flotilu Enterprise.

Výsledkem samozřejmě nebyla přestřelka, ale „pouze“ tradiční hra nervů spojená se snahou o vyblokování soupeře. Na střet obou flotil – respektive vynoření obou sovětských ponorek v postavení vůči americkým plavidlům – však došlo příliš pozdě, a tak se obě námořnictva namísto dalšího harašení mohla v poklidu stáhnout. 15. a 16. prosince byl totiž pozemní konflikt rozhodnut bez zásahu Američanů, Sovětů i Číňanů.

Poté, co pákistánský vyslanec v New Yorku na zasedání OSN slavně odmítl jakoukoliv mezinárodní rezoluci řešící konflikt smírčí cestou (vzdor rozkazu pákistánského prezidenta rezoluci přijmout!), se o den později necelých 100 tisíc pákistánských vojáků ve Východním Pákistánu vzdalo indickým silám. Když Indie neprovedla invazi do Západního Pákistánu, které se Nixon údajně také obával, 7. flotila se vrátila k břehům Vietnamu.

Jako z jiného světa

Riziko možné přestřelky mezi americkými a sovětskými plavidly bylo samozřejmě relativně malé – přesto je vidět, že zapomenutá krize měla na svědomí tak či onak velké množství životů i obrovský přesah na další mezinárodní vztahy.

V důsledku vznikl nový stát světa, Bangladéš, Indie a Pákistán se staly ještě většími soupeři, a Amerika s Indií se dostaly do vzájemné nemilosti. Dnes je leccos z toho jinak. Trvalo dalších 30 až 40 let, než se krize z roku 1971 obrátila – dnes je Indie podstatně spolehlivější americký spojenec než Pákistán a námluvy Washingtonu s Čínou naopak vystřídalo vzájemné soupeření. Nixonova, potažmo Kissingerova strategie vyšachovat Moskvu přes Čínu byla přesto z dlouhodobého historického hlediska obrovským úspěchem – a stála i na počátku dnešní čínské moci. Bohužel pro stovky tisíc Bangladéšanů však i pro tento scénář platí klasická teze o tom, že smrt milionu je ve válce a politice jen statistikou…

Text: Ladislav Loukota

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama