Turecko má šanci vyvinout jaderné zbraně

Poslední roky se zdá, že vlastnění atomových zbraní již není výsadou několika málo mocností, nýbrž počet členů jaderného klubu se zvyšuje. Dalším adeptem na vstup by mohlo být Turecko.
Máme podobnou hrozbu očekávat i od Turecka?
Máme podobnou hrozbu očekávat i od Turecka?
istockphoto.com

reklama

Ačkoliv byly použity v reálném konfliktu „jenom“ dvakrát, jaderné zbraně zůstávají velkým válečným strašákem. Během studené války se sice podařilo vzájemnému zničení několika zemí zabránit – ale stále více se na přetřes dostává takzvaná proliferace jaderných zbraní, čili jejich šíření do dalších států. Zdá se přitom pravděpodobné, že časem by jaderný klub mohlo rozšířit i Turecko, jehož zájem o jaderný arzenál má dlouhou tradici. Zároveň se však nezdá, že by na turecký úspěch mělo dojít už brzy.

Dlouhodobý zájem

Turecko a Západ jsou stále výrazněji na nože. Přestože Evropa, USA a Turecko stále oficiálně sdílejí pakt NATO, po turecké invazi na sever Sýrie z konce loňského roku se musely definitivně rozplynout ideály o jeho bezproblémovém dodržování. Pokud se v Ankaře nezmění politický kurz, je turecký odchod z NATO nejspíše jenom otázkou času. Spolu s tím však souvisí i otázka nová – jaké bezpečností záruky bude Turecko hledat v tomto novém věku.

Měsíc před invazí na kurdská území v Sýrii prezident Erdogan jednu z takových možností možná zmínil. V prohlášení na zasedání své vládní strany v září zmínil, že „nemůže nadále akceptovat“ západní odmítání tureckého vývoje jaderných zbraní. Zdá se, že existence tureckého jaderného programu je na spadnutí. Má však Ankara na něco takového možnosti?

Skutečnost je taková, že turecké jaderné ambice sahají hluboko do minulosti. Již v roce 1966 oznámil tehdejší americký velvyslanec v Turecku Parker Hart, že Turecko zřejmě poptává kapacity pro vývoj atomové bomby. Nátlak Západu v kombinaci s rozmístěním spojeneckého, amerického jaderného arzenálu na tureckém území, nejspíše doposud sloužil k odkladu těchto ambicí. Zvyšující se rozkol mezi oběma bloky ale oživuje staré choutky.

Platí to tím více, čím jistější je dokončení vývoje jaderných zbraní i u jiných států v blízkovýchodním regionu. Izraelské vlastnění jaderných zbraní je již dlouho veřejným tajemstvím, ostatně právě proti této skutečnosti se vymezuje íránský jaderný program. Nedávná krize USA a Íránu spolu s ukončením íránské jaderné dohody pak garantují, že také Teherán by mohl do konce dekády vyvinout vlastní bombu. Třetí významný hráč regionu, Saúdská Arábie, se prozatím vůči jadernému programu oficiálně stavěl negativně. Je nicméně diskutabilní, zdali si bude moct dovolit být vůči Iránu v takové nevýhodě. Turecké jaderné náznaky tak možná jenom podtrhují všeobecný trend na Blízkém východě.

Malá, ale šikovná

Pokud by se dnes Turecko chtělo dobrat vlastních jaderných zbraní, nemělo by to vlastně nikterak složité. Na vývoj jednoduché atomové bomby v horizontu 10 až 15 let má prostředky i suroviny. Poté by se nejspíše za další jednu až dvě dekády mohlo dobrat i miniaturizované vodíkové bomby. Ta by byla významná stran reálné aplikace technologie. Klasické atomové bomby jako ty, které dopadly na Hirošimu a Nagasaki, jsou vlastně poměrně objemné a těžké vůči tomu, jak malý ničivý efekt oproti vodíkovým bombám mají.

Pokud nemáte totální leteckou převahu nebo nestavíte těžké raketové nosiče, které by jinak mohly do kosmu vynést i pilotované lodě, jsou atomové zbraně vlastně na moderním bojišti skoro bezcenné. Naproti tomu malé a ničivější vodíkové zbraně jsou daleko efektivnější a vejdou se i na menší raketové nosiče. Jenže než se k nim dopracujete, je potřeba si nejprve projít martyriem vývoje běžné atomovky.

Teoreticky by sice Turecku mohla poskytnout technologii vodíkové bomby třetí strana. Takový scénář však není moc pravděpodobný. Amerika ani evropské státy s jadernými zbraněmi na něčem takovém neměly zájem ani během studené války, kdy byly vztahy Turecka se Západem mnohem vřelejší; natož pak dnes! Rusko by sice mohlo využít narůstající krize mezi Tureckem a zbytkem NATO – jenže silnější Turecko na jeho jižní hranici také není zrovna žádoucí.

Izrael, Írán ani KLDR, které vyvíjejí či vyvinuly jaderné zbraně, rovněž příliš nepřicházejí v úvahu. Snad jen Čína nebo Indie by mohly hledat v Turecku spojence – ale prozatím jsou vztahy zemí v tomto směru zcela normální. Krom výjimečných okolností, například přeběhnuvšího vědce, se tudíž zdá, že Turecko by při jaderné snaze muselo většinu práce odedřít samo.

Zatím jenom teorie

Pokud navíc bude Ankara chtít dosáhnout jaderné bomby potají, bude to ještě složitější a delší. Turecko sice disponuje možností natěžit štěpný materiál na svém území, muselo by tak ale učinit mimo zraky mezinárodních regulačních orgánů. Nebylo by to nemožné, ale celý proces by to zpomalilo. Naopak otevřený vývoj jaderné zbraně by Turecko rovněž otevřel potenciálním sankcím a další mezinárodní izolaci. Turecká ekonomika přitom není v nejlepší kondici a jedna až tři dekády vývoje jaderné zbraně by se tak na ní mohly nepěkně podepsat.

Je samozřejmě možné, že v reálu nastane – či možná již nastal – nějaký jiný scénář. Turecko může potají vyvíjet atomovou bombu již nyní. Až v okamžiku prvních testů, kterých si na seizmografech nelze nevšimnout i v zahraničí, by se mohlo vyjít s pravdou ven. Tou dobou by už mohlo být na efektivní sankce pozdě a do vývoje vodíkové bomby by mohla zbývat méně než jedna generace. Prohlášení podobná tomu, které vloni učinil prezident Erdogan, by k takovému vývoji mohla pomalu připravovat půdu.

Reálně však důkazy podobného charakteru scházejí, takže nemá smysl Turecko z čehokoliv obviňovat. Erdoganova prohlášení můžou být jenom klasickým bitím se v prsou před domácím publikem – ostatně ani v 60. letech Turecko jaderné zbraně nevyvinulo. Poté, co mezinárodní společenství však nezastavilo vývoj severokorejské a zřejmě ani íránské bomby, je však jaderný džin zjevně definitivně venku z láhve.

Zatímco ještě generaci nazpět byly jaderné velmoci ještě skutečně velmocemi, stále výrazněji se zdá, že za generaci další může jít počet států disponujících jadernými zbraněmi do dvouciferných čísel. Zvyšuje se tak riziko, že poprvé od roku 1945 by jaderné zbraně mohly být nasazeny v ostrém konfliktu – a to zvyšuje i riziko větší jaderné výměny a hon za ještě silnějším odstrašením prvního útoku. Buď jak buď, 21. století bude rozhodně ještě zajímavé…

Text: Ladislav Loukota

reklama

reklama