Syn černého ptáka – tajný nástupce legendárního amerického špionážního letounu

Z výzbroje amerického letectva byl špionážní letoun SR-71 vyřazen v roce 1998 bez přímé náhrady. Nyní nastupuje jeho potomek – letoun SR-72.
Hypersonický SR-72
Hypersonický SR-72
archiv Lockheed Martin

reklama

Legendární špion typového označení  SR-71

SR-71 byl zařazen v americkém letectvu mezi roky 1966 až 1998 jako strategický průzkumný letoun. Do historie letectví se zapsal celou řadou rychlostních rekordů. Dokázal zrychlit až na Mach 3,29 ve výšce 24 000 km a vysokou rychlost si mohl udržet oproti jiným letounům po delší dobu. Bývalý pilot Brian Shul dokonce ve své knize The Untouchables uvádí, že při svém letu nad Libyí v roce 1986 dokázal letoun vyvinout rychlost M=3,5, když „ulétával“ střele vzduch–země.

Na délku měřil SR-71 32,74 m, rozpětí křídel činilo 16,94 m a výška 5,64 m. Prázdný letoun vážil 30 600 kg, maximální vzletová hmotnost mohla dosahovat až k 78 000 kg. Většinu tvořilo palivo, protože nenesl žádnou výzbroj ale jen zhruba 1 600 kg těžkou průzkumnou aparaturu. Pohon zajišťovala dvojice proudových motorů Pratt & Whitney J-58 s tahem až po 151 kN.

Lockheed SR-71 Blackbird
Autor: NASA Lockheed SR-71 Blackbird

Letoun letící rychlostí střely

Při průzkumu využíval SR-71 kombinace vysoké letové hladiny a rychlosti, kterou mohl na rozdíl od řady jiných letounů udržovat po delší dobu. Konstruktéři zároveň při návrhu využili technologie snižující jeho radarovou odrazivost. Pokud však už byl zaměřen nepřátelskou raketou typu země–vzduch, zrychlil pilot na maximální možnou rychlost a prostě uletěl. I proto nebyl za celou dobu více než třicetiletého provozu sestřelen jediný stroj.

Navzdory tomu, že letoun předběhl svou dobu, byl v roce 1998 vyřazen nejprve z letectva Spojených států a o rok později i z NASA – bez přímého nástupce. Letectvo Spojených států si ve výzbroji ponechalo pouze průzkumné U-2 a v dalších letech zavedlo celou řadu bezpilotních letounů.

Družice i bezpilotní letouny

Družice, které se pohybují po oběžné dráze, jsou pro většinu protivníků prakticky nesestřelitelné. Jejich nevýhodou však je, že se s výjimkou geostacionárních družic (což ovšem není případ špionážních družic) pohybují nad cílovým územím jen po omezenou dobu.

Vojenské družice v letectvu Spojených států tak vhodně doplnila celá řada bezpilotních letounů, které mohou být pro případ potřeby vybaveny i střelami vzduch–země nebo laserem naváděnými bombami. Pro protiletadlovou obranu však představují kvůli své pomalé rychlosti poměrně snadný cíl. To v případě asymetrických konfliktů dosud nevadilo, v případě konfliktu s vyspělejším protivníkem by však současné bezpilotní letouny byly snadným cílem.

Nadzvukový průzkumný letoun – k čemu?

Řešením ke snížení zranitelnosti by mohl být hypersonický letoun (tedy schopný dosáhnout rychlosti více než pětinásobku rychlosti zvuku). Protiletadlové obrany by tedy překonával stejným způsobem jako v minulých dekádách SR-71 – svou rychlostí i výškou letové hladiny.

Dává ovšem smysl vyvíjet hypersonický průzkumný letoun jenom kvůli průzkumu? Vždyť při vysoké rychlosti odpadá výhoda vyčkávání ve vzdušném prostoru, jako je tomu u současných bezpilotních letounů. A nechcete-li být sestřeleni, můžete využít družice. Vysoká rychlost přitom ani zdaleka neznamená, že by si vás vyspělý protivník nevšiml, a proti tomu méně vyspělému stačí už to, co má letectvo nyní…

Několik, a to zásadních výhod by ovšem bezpilotní hypersonický letoun mohl mít. Podobně jako současné bezpilotní letouny by mohl nést výzbroj. Anebo by vůbec nemusel být zamýšlen jako průzkumný letoun, jak je nebo už spíše býval prezentován – ale jako úderný hypersonický bezpilotní letoun nesoucí třeba hypersonickou střelu či jinou výzbroj. Přece jen výhodou letounu schopného infiltrovat nepřátelský vzdušný prostor vysokou rychlostí je i to, že zbraně mohou být kvůli úspoře pohonných látek lehčí.

Co víme o SR-72

První vážnější zmínky o SR-72 sahají do roku 2007, kdy se psalo o bezpilotním letounu schopném dosahovat šestinásobné rychlosti zvuku a letové hladiny kolem 30 km. K zásadnímu zlomu směrem k veřejnosti pak došlo začátkem ledna 2013, kdy sám Lockheed zveřejnil vizualizace možné podoby letounu, které jsou využívány v médiích dodnes.

Zajímavé je, že podle tehdy publikovaných zpráv má být SR-72 podobně velký jako jeho předchůdce SR-71, ale má dosahovat oproti němu dvojnásobné rychlosti. Co se týče zaměření, psalo se jednak o možnosti rychlé reakce na dění prakticky kdekoliv na světě a zároveň o možnosti letoun v případě potřeby i vyzbrojit, což potvrzují i různě staré a zdrojované zprávy.

Špionský moderní stroj  SR-72
Autor: Volné dílo Špionský moderní stroj SR-72

Vzhledem ke zveřejnění vizualizace bylo jasné, že letoun využívá jeden typ pohonných jednotek. Ty musí kombinovat jak využití turbín při nižších (=nehypersonických rychlostech) a scramjet pohonu při vyšších (=hypersonických rychlostech), což je samo o sobě revoluční. Dosud se totiž vždy řešilo, jak hypersonické těleso urychlit na dostatečnou rychlost, aby mohl být hypersonický pohon vůbec spuštěn. Podle všeho se jednak mělo podařit vyřešit problém při přechodu z jednoho režimu do druhého a zároveň zefektivnit scramjet pohon tak, aby mohl efektivněji fungovat i při nižší rychlosti než M=3.

Podle dostupných informací mají být při vývoji využívány nejnovější technologie návrhu. To lze chápat i tak, že konstrukci letounu i motorů navrhují částečně počítače. Přece jen letoun přináší novinky nejen z hlediska pohonných jednotek, ale také samotné aerodynamiky a ovládání.

K tomu ostatně konstruktérům měl pomoci i experimentální hypersonický letoun HTV vyvinutý v rámci projektu DARPA Falcon Project (Force Application and Launch from Continental United States). V rámci jednoho z testů dosáhl HTV-2 po vynesení raketou Minotaur IV dvacetinásobné rychlosti zvuku.

Povšimnutí nemůže uniknout ani zveřejněné schéma pohonné jednotky, kde jsou vyznačeny nejdůležitější součásti.

Pohonná jednotka nového špionážního letounu
Autor: archiv Lockheed Martin Pohonná jednotka nového špionážního letounu

Veřejně utajený projekt

Ačkoliv probíhá vývoj SR-72 pod rouškou tajemství, není tajná samotná existence projektu. Sám výrobce, Lockheed Martin, zveřejnil některé informace, které obecně vzato nejsou v rozporu s tím, o čem se všeobecně diskutuje. Výrobce jednak sám potvrzuje návaznost na letoun SR-71 vzhledem k výkonům, kterých dosahova, nikoliv však vzhledem k vývoji. V tomto ohledu nejsou žádné pochybnosti o tom, že SR-72 bude kompletně novým letounem. A na rozdíl od svého předchůdce bude bezpilotní.

Locheed Martin potvrzuje i to, že letoun bude vyzbrojen, v jedné citaci se dokonce hovoří o schopnosti zaútočit pomocí hypersonických střel v rámci kontinentu do jedné jediné hodiny. Otázkou však zůstává, jakou rychlostí se bude moci SR-72 moci pohybovat po delší dobu. V tomto smyslu je nejreálnější ta varianta, že hypersonickou rychlostí se bude pohybovat pouze po kratší dobu, zatímco nadzvukovou rychlostí po delší dobu.

Nejdříve zmenšený demonstrátor

Vzhledem k přísnému utajení projektu nevíme, kdy letoun poprvé poletí ani zda už letěl v minulém roce, jak se spekuluje. V první řadě nicméně mají konstruktéři pracovat nejdříve na demonstrátoru v menším měřítku, na kterém vyzkoušejí celou řadu technologií.

SR-72 v plné velikosti by pak mohl uskutečnit svůj první let řádově do roku 2030, což potvrzuje i sám Lockheed Martin. I v tomto ohledu ovšem nevíme, zda čekat letoun velikostně podobný například F-22 nebo o něco větší.

Text: Michal Polák

Podívejte se na galerii legendárního Černého ptáka

reklama

reklama