Rusko a kybernetické války: jak válčí Putin ve 21. století

Války už dávno nejsou jen tanky, děla a bombardování. Mnohem větší úlohu hraje internet... a hybridní války prezidenta Putina.
Pět pokusů o atentát na svou osobu - tolik jich přiznává sám Putin
Pět pokusů o atentát na svou osobu - tolik jich přiznává sám Putin
istockphoto.com/discus63
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Co je kybernetická válka v podání Ruska a prezidenta Putina

To, že se naše společnost ostře polarizuje, lze sledovat dnes a denně. Rozdělení na „my“ a „oni“ neplatí už jen v klasicky politickém slova smyslu levice a pravice, ale čím dál více se vracejí slova a pojetí světa známé z dob studené války. Zároveň ale jak při přípravě konfliktu, tak při jeho samotném provedení je nutné vést kybernetickou ofenzívu. Rusko tento fakt pochopilo a efektivně se ho naučilo používat. Kybernetická válka je vlastně narušení toku informací (tak) proudícím v počítačových systémech. Tím lze jednak narušit možnost efektivního rozhodování (média, zpravodajské agentury, telefonní ústředny), zle poškodit ekonomiku země (nefunkční bankovní sektor) a zásobování jak základními potřebami denní spotřeby, tak narušení i fungování produktovodů (plyn, ropa, elektřina), a dokonce se tak dá podlomit důvěra ve státní orgány, které nemohou rychle a adekvátně reagovat na vzniklou situaci. Jak takové boje vypadaly v praxi?

Čečenské poučení

Rusko vedlo na sklonku 20. století v Čečensku dvě války, přičemž právě na jejich srovnání je krásně vidět, jak moc se Rusko pochopilo a začalo používat metody kybernetického boje. První čečenská válka probíhala v létech 1994–1996 a Rusko ji ve vojenském slova smyslu vyhrálo, nicméně prohrálo boj o veřejné mínění. Tehdejší ministr obrany situaci zhodnotil v proslovu na zasedání ruské Akademie vojenských věd v roce 2003 jako „ztělesnění bezradnosti v informační sféře“. Mimo jiné došlo k tomu, že novináři měli „relativně“ volný pohyb, takže mohli hovořit jak s ruskými, tak čečenskými bojovníky a na vlastní oči viděli důsledky ruských útoků. Čečenci naopak masivně používali masmédií k tomu, aby ukázali brutalitu ruských útoků, čímž úspěšně nakláněli veřejné mínění na svou stranu.

Jasné důsledky tohoto stavu se ukázaly o pár let později, v průběhu od začátku druhé čečenské války (1999), kdy měli novináři striktně omezený pohyb ve válečné oblasti a Rusko silně nasadilo do státem kontrolovaných médií paradigma označující Čečence za teroristy a fašisty, což zejména v ruském prostoru silně rezonuje. Ostatně i u nás dodnes doznívá zkušenost, že fašismus – potažmo Hitler – znamená zlo, takže je-li potřeba někoho dehonestovat, přirovná se právě k těmto pojmům. Toho Rusové v druhé čečenské válce využívali a politické vedení Čečny označovali za fašistické. I tentokrát se povedlo Čečencům díky internetu ruskou informační blokádu překonat. Jak píše Karel Řehka ve své studii Informační válka: „Po nástupu Vladimíra Putina do prezidentského úřadu v roce 2000 začal být kladem ještě větší důraz na zajištění informační bezpečnosti a vedení informačních operací, a to i přímo z úrovně prezidenta. Připomeňme, že prezident Putin byl členem KGB, což znamená, že byl školen v oblasti dezinformací a klamných operací, a je si důsledně vědom síly informační války.

Putin si s Oliverem Stonem při natáčení docela porozuměl
Putin si s Oliverem Stonem při natáčení docela porozuměl
archiv Prima ZOOM

Estonská lekce

Za první skutečně kybernetickou válku je označováno napadení Estonska v roce 2007, kdy propukla silná kybernetická ofenzíva. Spouštěčem bylo přesunutí sochy rudoarmějce z náměstí hlavního města na vojenský hřbitov, což část populace, zejména ruská menšina, brala jako dehonestaci – socha totiž připomínala hrdinství sovětských vojáků během osvobozování Estonska v průběhu 2. světové války. Jiní Estonci ji naopak vnímali jako symbol ruské okupace. Z hlediska kybernetické války šlo o koordinovaný útok trvající 22 dnů zaměřený na hlavní segmenty estonské veřejné správy – od bank, přes blokování médií včetně serverů mediálních agentur až po telekomunikace.

Útok probíhal ve dvou fázích. Nejprve „ruské webové stránky nabádaly lidi k účasti na kybernetických útocích, poskytovaly jim ke stažení software s jednoduchým návodem k použití a informace o cílech. Mezi cíle útoku patřily jednací místnosti estonské vlády, estonské ministerstvo obrany a další vládní zařízení“, píše o první vlně útoků brigádní generál Řehka. Druhá vlna, mnohem silnější a sofistikovanější, v sobě zahrnovala masivní útoky na servery s cílem je zahltit a zablokovat jejich funkčnost. Z logiky věci útoky směřovaly do vedení estonského státu, vůči bankám a ochromení výměny informací, neboť jak praví staré vojenské pořekadlo – bez spojení není velení. Útok připadl na 9. května, což je (a můžeme to brát jako náhodu) den, kdy je v Rusku slaven Den vítězství.

 Gruzínská lekce

Psal se rok 2008 a Rusko se dostalo do dalšího konfliktu se silným zapojením prvků kybernetické války. Tentokrát se cílem stala Gruzie a do bojů na kybernetické frontě došlo navíc na rozdíl od Estonska i k zapojení i klasických vojenských jednotek a to včetně těžké techniky. Dejme slovo opět brigádnímu generálu Řehkovi: „V den pozemní invaze byly zahájeny útoky proti místním zpravodajským agenturám a webovým stránkám v městečku Gori, kde invaze začala. Mezi další cíle patřily webové stránky prezidenta, parlamentu, ministerstva obrany a zahraničních věcí, Národní banky Gruzie a internetových zpravodajských agentur. Kybernetické útoky byly během konfliktu vedeny také proti gruzínské energetické soustavě.“

Česká situace

Z hlediska elektronizace státní správy je Estonsko na špici, Česko se mu zatím pomalu přibližuje. Kybernetické útoky, zejména pokud by byly úspěšné, by mohly mít fatální dopady. Elektronicky je řízeno bankovnictví, všechny rozvodové soustavy od elektřiny po vodu, od zpravodajských agentur dodávajících zprávy jednotlivým médiím až po objednání pizzy domů. Na současné polarizaci české společnosti se mimo jiné podílejí i „rozvraceči“ placení cizími mocnostmi a média šířící „alternativní pravdy“, jejichž nesmyslům naslouchají a dál šíří ti hloupější z politiků. Pro příklad uveďme informaci šířenou senátorem Doubravou, že Evropská unie chce zrušit písmeno ř.

Ministerstvo vnitra a úřad pro boj s dezinformacemi uvádí, že v tuzemsku šíří a vytváří dezinformace 50 až 100 vlivných lidí, mezi ně patří i politici nebo osobnosti veřejného života. „Počítáme aktivní autory alternativních médií, skupinu pseudoexpertů či autorit, které se snaží intenzivně prosazovat narativy, které jsou v rozporu s českými bezpečnostními zájmy," popsal mluvčí ministerstva vnitra Jiří Korbel na stránkách serveru aktualne.cz. Cílem polarizace společnosti je znevěrohodnit politické vedení země, podporovat vznik frakcí, které se lépe ovládají než „jednotná“ společnost. Zatímco u nás mají fámy poměrně velkou úspěšnost, v Litvě se na tuto oblast mediální gramotnosti zaměřili a úspěšně lživé propagandě čelí, respektive je občané dokážou mnohem snáze rozklíčovat.

Možná jsme ukolébáni dlouhým obdobím bez války na našem území, většina občanů ČR válku nezažila. To ale neznamená, že v ní už jistou roli nehrajeme. Veřejně dostupné zprávy BIS jasně říkají, že aktivita čínských a ruských tajných služeb na našem území stoupá. Není náhoda, že už i v běžné mluvě zakořenil výraz ruský troll.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama