Sovětské raketomety Kaťuša: Jak se "Stalinovy varhany" dostaly na americké náklaďáky?

Raketomet BM 13-16 se stal spolu s tankem T34 jednou z ikonických zbraní 2. světové války.
Katuše je ikonickou zbraní 2. světové války
Katuše je ikonickou zbraní 2. světové války
Getty Images

reklama

Stalinorgel – Stalinovy varhany. Tak říkali Němci raketometům Kaťuša, které se posleze staly jednou z ikonických zbraní. Prvních sedm bylo nasazeno do boje 14. července 1941 u města Rudnja. Na podvozcích pestré palety aut se z raketometů BM 13-16 stalo první serióvě vyráběné samohybné vypouštěcí zařízení na světě. "Z vyrobených 593 raketometů BM 13-16 se na podzim 1941 vytvořilo 45 oddílů se třemi bateriemi i o čtyřech raketometech... Hmotnost bojové části raketometu byla asi 2400–2800 kg. Po nabití šestnácti raketami M-13 na vedeních byla ještě o 680 kg těžší. Montovala se i na automobily s nosností do 1,5 t,“ píše Bedřich Růžička v knize Ruské raketové zbraně 2. světové války.

Stalinovy závody vyráběly třítunový vůz ZIS-5, který proslul, podobně jako kalašnikov, odolností vůči nešetrnému zacházení a snadnou údržbou. Ovšem mělo to jeden zásadní nedostatek. Jakmile se dostal do méně průjezdného terénu, měl problém. Jeho nástupce ZIS-6 měl náhon na všechna 4 kola a jeho průchodnost v terénu byla lepší. Ovšem na rozdíl od ZIS-5 jich bylo poskrovnu. Kaťuše se proto montovaly na cokoliv, co je uneslo a dalo se použít v terénu. Včetně traktorových podvozků.

Stalinovy varhany na americkém podvozku

Díky Smlouvě o půjčce a pronájmu se do Sovětského svazu začaly ve velkém dodávat (nejen) automobily z Kanady, Velké Británie a USA. To znamenalo celou řadu experimentů s Kaťušemi. Tady je dobré připomenout, že automobily pro námořnictvo a námořní pěchotu měla na starosti společnost International Harvester, zatímco automobilový park pro US Army zajišťovala společnost Generals Motors Corporation (GMC).

Aby dodávky probíhaly podle plánu a bez výpadků, kterých bylo ve válečném chaosu dost, byla ke spolupráci přizvána i společnost Studebaker. Ta přispěla svou produkcí 2,5t náklaďáků. Rozdíl mezi auty GMC a Studebakery byl v objemu motoru. Zatímco GMC měly obsah 4420 centimetrů krychlových, Stubakery poháněl motor o objemu 5240 centimetrů krychlových. Silnější motor to ale u amerického vedení nevyhrál a nebyl přijat coby standardní vozidlo US Army, což znamenalo, že rozběhnuvší se sérové výrobě nastal problém s odbytem.

Lend and Lease Act byl přijatý Kongresem USA 11. 3. 1941 a nahradil dosavadní zákony zakládající neutralitu USA a "Cash and Carry Act" z roku 1939. Umožnil zapůjčit nebo pronajmout válečný materiál a potraviny zemím, jejichž obranu prezident USA označil za životně důležitou pro obranu USA. Zákon prosadil prezident Franklin Delano Roosevelt, který o americké pomoci Evropě, konkrétně Velké Británii a Francii, prostřednictvím dodávek výzbroje, výstroje a materiálu určeného k obraně mluvil poprvé veřejně již v prosinci 1940. Právě díky této smlouvě dostali Sověti 10 000 Studebakerů.

Kaťuše - jak hrajou Stalinovy varhany

Množství vítězilo nad přesností

Ty buď připluly přímou cestou do chladného Murmaňsku, nebo to vzaly „zkratkou“ přes Írán. Právě Studebakery se díky silnějšímu tahu motorů ukázaly jako vhodné. Měly dobrou průchodnost v terénu a secvičená posádka dokázala připravit auto z pochodové polohy do bojové za pouhopouhé  2–3 minuty. Kaťuše nepatřily mezi nepřesnější zbraně, zato při salvách dokázaly zasypat poměrně velkou plochu smrtící smrští střepin. Ovšem nevýhodou bylo, že světlo z odpalovaných raket ukázalo pozice vlastních vojsk. Proto se po zkušenostech s odvetnou, dobře zaměřenou palbou, stavěly baterie dál od vlastních rozestavěných jednotek.

"USA 11. březnem 1941 a 1. říjnem 1945 dodaly do SSSR neuvěřitlené množství vybavení. Mimo jiné to bylo 14 795 letounů, 7537 tanků, 375 883 nákladních automobilů, 51 503 džípů, 35 170 motocyklů, 8701 traktorů, 8218 protiletadlových kanonů, 131 633 samopalů, 345 735 tun výbušnin, 1981 lokomotiv, 11 155 železničních vagonů a plošin, 540 000 tun kolejnic a, 1 690 000 km polních telefonních kabelů," vyjmenovává Jaroslav Šajtar v příspěvku Kolik pomoci Spojenci za války poslali Sovětskému svazu.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama