Proč Němci ani Sověti nelitovali své zajatce. Tajné dějiny 2. světové války

To, že se dostanete do zajetí, neznamená, že se s vámi bude zacházet jako s lidmi.
Vládce Sovětů - Stalin
Vládce Sovětů - Stalin
Volné dílo

reklama

V dějinách novodobých válek nikdy nebyl zabito tolik vojáků tak narychlo.“ Timothy Snyder, Krvavé země.

Ženevské úmluvy

Čtyři Ženevské úmluvy (konvence) a tři dodatkové protokoly, které upravují podmínky a pravidla na ochranu osob boje se neúčastnících (civilisté) nebo z bojů vyřazených (váleční zajatci, ranění a nemocní vojáci) během ozbrojených konfliktů podle mezinárodního práva. Poslední revize ženevských úmluv byly sjednány na diplomatické konferenci konané v Ženevě od 21. dubna do 12. srpna 1949, přičemž byly aktualizovány předchozí první Ženevská úmluva, druhá Ženevská úmluva a třetí Ženevská úmluva a doplněna čtvrtá Ženevská úmluva. Ženevské úmluvy byly ratifikovány celé nebo s výhradami 194 státy. To ale zdaleka neznamená, že byly těmito státy dodržovány. V případě Sovětského svazu a Německa měly jen cenu papíru, na nichž byly napsány. Pro ilustraci stačí jen jedna věta: Válečný zajatec nesmí být podroben tělesnému zmrzačení nebo lékařskému či vědeckému pokusu jakéhokoli druhu, který není odůvodněn lékařským ošetřováním dotčeného zajatce a který není v jeho prospěch. „Váleční zajatci musí být vždy chráněni před násilným činem nebo zastrašováním, před urážkami a před zvědavostí obecenstva. Represálie jsou proti válečným zajatcům zakázány.

Zajatci Stalina…

Při porážce Němců u Stalingradu padlo podle Manfreda Kehriga do zajetí 123 998 příslušníků německé armády. Vysílení, vyhladovělí a z hlediska počtů extrémně oslabení obránci z řad Rudé armády najednou měli zajistit zásobování nejen pro sebe, ale i pro ně. Stalinovi zajatci, pokud neskončili kulkou příslušníků tajné politické policie, skončili na léta a desetiletí v gulazích bez ohledu na fakt, že se jednalo pouze o vojáky poslouchající rozkazy. Menší část vězňů se podařilo rekrutovat do Rudé armády, ale z logiky věci tam rozhodně neměli výsostné postavení. Podobně jako v případě Hitlerových zajatců, i oni při přesunech na Sibiř umírali po tisících, ať už podvýživou, zimou, nebo prostě jen tím, že stráže je popravovaly za sebemenší prohřešek.

Podle historika a spisovatele Timothyho Snydera i sovětské zajatce šokovala krutost, s jakou s nimi bylo zacházeno. Zajatci od Kyjeva museli bez přestání pochodovat 400 km, což znamená, že se museli naučit spát za chůze. Pochody smrti mířily k táborům, nedostávalo se jídla a ti, co padli vysílením, byli stříleni přímo u cest, přičemž jejich těla zůstala ležet podél, aby se o ně postaralo místní obyvatelstvo. Úmrtnost při transportech vlakem, kdy se používaly otevřené vagony nikterak chránící před nepřízni počasí, dosahovala až 70 %. Když vlak zastavil, často bylo nutno „jen“ odklidit těla umrzlých zajatců. Oficiální norma denního přídělu kalorií byla německými úřady stanovena hluboko pod hodnotou, na které lze přežít. V praxi to znamenalo, že přežít mohla je část. „Jeden ze zajatců usoudil, že se po nich chce, aby byli solidární a o jídlo se dělili. Snad tento voják prostě nedokázal uvěřit tomu, že nacistické Německé úmyslně hubí lidi hladem – jako to dělal Sovětský svaz,“ píše Snyder v Krvavých zemích. Němečtí strážní a dozorci byly vyzýváni a pod pohrůžkou trestu upozorňováni, že se nemají ostýchat vůči zajatcům používat zbraně. Hlavní proviantní důstojník wehrmachtu Eduart Wagner prohlásil, že „práce neschopní zajatci mají vyhladovět“. V zajateckých táborech, které Němci zřídili v Bělorusku, dosahovala úmrtnost až dvou procent denně!

Adolf Hitler
Autor: Wikipedia.cz/profimedia.cz Adolf Hitler

… a Hitlera

V bitvě u Smolenska zajala armádní skupina Střed 348 000 osob. Každý ze sovětských vojáků věděl, že v očích politruka se kapitulace rovnala smrti, totéž často platilo i v případě ústupu. „Bojuj, nebo zemři,“ znělo zákopy. V porovnání s tím mohlo vypadat zajetí jako ne zrovna špatná volba, zejména pokud se k vojákům dostala propaganda o tom, jak je zajetí vlastně „bezbolestné“. Netušili, že opak je pravdou. Hitler nebral v úvahu žádné mezinárodní smlouvy a dohody, a pokud ano, tak jen po dobu, kdy se to jemu samotnému hodilo. Mezinárodní dohody, tedy v tomto případě Ženevské úmluv, měly zajistit, že zajatci na všech stranách konfliktu budou mít více či méně srovnatelné, v každém případě však lidské podmínky. Z hlediska válečného zacházení se zajatci však Hitler volil záměrně zvrácenou logiku. Zacházel s nimi velmi brutálně a chtěl, aby o tom jeho vojáci věděli, a měli tak strach dostat se do sovětského zajetí, kde by jim hrozila „odveta“ v podobě stejně drsného zacházení. Hitler chtěl, aby bojovali do posledního dechu ani ne tak z politických důvodů, jako proto, že se neuměl smířit s myšlenkou, že by se vojáci „panské rasy“ vzdávali a byli vydáni na pospas „podlidem“ z Rudé armády.

Stalin zaujímal totéž stanovisko a v srpnu 1941 nechal rozhlásit, že pokud padne sovětský voják do nepřátelských rukou živý, stává se dezertérem a následky tohoto činu ponese jeho rodina. V praxi to znamenalo uvěznění. Důkazem, že to myslel opravdu vážně, bylo zajetí jeho vlastního syna. Faktem je, že Jakov Džugašvili nebyl zajat v uniformě, ale v civilním oblečení. Je jen logické, že se toho snažili Němci propagandisticky využít, posléze ho chtěli vyměnit za Friedricha Pauluse, který padl do zajetí u Stalingradu. Stalin údajně výměnu odmítl s tím, že „neměníme nadporučíka za polního maršála“.

Jakov Džugašvili - Stalinův syn
Autor: Volné dílo Jakov Džugašvili - Stalinův syn

Když Jakov Džugašvili uslyšel zprávu o tom, že zajatci jsou zrádci, spáchal sebevraždu skokem do elektřinou nabitého plotu v koncentračním táboře Sachsenhausen. S transporty německých zajatců do gulagů to bylo podobné jako s transporty sovětských zajatců do zajateckých a koncentračních táborů. Podmínky, o nichž se zmiňují Ženevské konvence, tady nikdy nepanovaly, běžné byly tresty za sebemírnější prohřešek, popravy bez soudu, snahy o vyhladovění. Ostatně masakr polských civilních i válečných zajatců v Katyni, kde sovětská NKVD popravila zhruba 22 000 lidí, je dnes už dostatečně známý. Z části šlo o vojáky zajaté během invaze SSSR do Polska v době, kdy si v rámci paktu Molotov–Ribbentrop mezi sebe Hitler a Stalin nic netušící Polsko rozdělili.

Text: Topi Pigula
 

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama