Poslední výstřely druhé světové války padly v Česku

Konec druhé světové války v Evropě se slaví 8. května, v Rusku je dnem vítězství 9. květen. Málo se však ví, že i po těchto datech se bojovalo, a to na území tehdejšího Československa.
FOTO:Wikimedia Commons
FOTO:Wikimedia Commons
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Poslední výstřely druhé světové války v Evropě padly v Čechách u městečka Milín a osady Slivice během 11. a 12. května 1945. Poslední větší bitva v Evropě je známá také jako bitva u Slivice a odehrála se asi 6 km jihovýchodně od Příbrami.

Do bojů proti zbytkům německé armády a jednotkám SS se zapojili jak čeští vlastenci a partyzáni, tak sovětští i američtí vojáci. Německo 8. května 1945 podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci, to ale neznamenalo, že všichni příslušníci Wehrmachtu a zbraní SS odevzdali své zbraně.

Týkalo se to především části německé armádní skupiny Střed umístěné ve středních Čechách. Většina jejích jednotek padla do zajetí těsně po kapitulaci východně od Prahy, nicméně ještě před tím jim velitel skupiny polní maršál Ferdinand Schörner dal rozkaz, aby se probily na západ do amerického zajetí.

Obyvatelé trpí vždy nejvíc

Ty jednotky, které unikly zajetí, se dostaly 9. května až k demarkační linii mezi americkou a sovětskou okupační zónou v blízkosti Příbrami. Neustále je však vojensky napadaly skupiny českých a sovětských partyzánů a odbojářů, za což se esesáci i vojáci Wehrmachtu mstili na civilním obyvatelstvu, vraždili a ničili, co se jim dostalo pod ruku. V prostoru se pohybovaly i jednotky Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova, které se snažily rovněž dostat do amerického zajetí. Mezi nimi a Němci docházelo taktéž k potyčkám a přestřelkám.

Nacistická sběř u demarkační linie

Německé skupině velel SS-Gruppenführer generálporučík Karl Friedrich von Pückler – Burghaus, velitel zbraní SS v protektorátu, a ten si i v posledních dnech války tvrdě vynucoval kázeň a disciplínu nejen mezi esesáky, ale i německými vojáky. Měl velký zájem dostat se k Američanům, protože jako vysoce postavený esesák by měl v sovětském zajetí velké problémy. Vlastně si mohl být jist, že dostane provaz, když se dostane do rukou čs. úřadů. Proto se ani on ani řadoví esesáci neštítili ničeho ani v oněch květnových dnech. Neměli co ztratit. Jeho mnohatisícové vojenské uskupení tvořily zbytky armádní skupiny Střed Wehrmachtu a také SS jednotky Wallenstein a 4. pluku pancéřových granátníků 2. pancéřové divize SS, to vše doprovázeno německými uprchlíky ze středních Čech.

Právě v době, kdy se sovětské tankové jednotky dostaly do Prahy, tedy 9. května, Pücklero uskupení dorazilo k demarkační linii mezi americkou a sovětskou sférou u Příbrami. Američané už na Příbramsku byli od 7. května, proti Němcům terorizujícím civilní obyvatelstvo však nemohli zasáhnout, protože ti se nacházeli v sovětské okupační zóně. Rudá armáda však byla ještě daleko. Němci ale netušili, že Američané už den před tím začali všechny zajatce, kteří se dostali ze sovětské zóny do jejich, předávat Rudé armádě.  V podvečer 9. května dokonce linii uzavřeli a odmítali přijímat kapitulaci jakékoliv německé jednotky.

Co dělat s Němci?

Americká strana k tomuto kroku přistoupila jednak s ohledem na sovětský tlak, když Kreml požadoval předávání válečných zločinců, a také z praktických důvodů. V amerických okupačních zónách se začalo hromadit velké množství zajatců ale i německého civilního obyvatelstva utíkajících před Rudou armádou. To vše přinášelo stále větší problémy se zásobováním, spojenecká okupační vojska měla povinnost se o uprchlíky i zajatce postarat.

Jenže Američané potřebovali zásobovat hlavně vlastní jednotky. Odmítání dalších zajatců mělo americké logistice ulehčit, Američanům bylo jasné, že zbytky německé armády a jednotek SS mají zásoby jen na pár dní, protože jim jde pouze o to, dostat se do zajetí. Pokud by však Pücklerovi vojáci padli do sovětského zajetí, musela by se o ně postarat sovětská okupační správa.

 

Smyčka se stahuje

Pücklerovi vyjednávači se přesto snažili s Američany kontaktovat a domluvit podmínky kapitulace do jejich rukou. Mezi tím se 10. května od Prahy a z východu do prostoru jihovýchodně od Příbrami přesunovaly i sovětské jednotky 1., 2. a 4. ukrajinského frontu Rudé armády. Ale už před tím Pücklerovi vojáci zaujali bojové pozice kvůli partyzánským útokům. Na americké straně se rozkládal prostor kontrolovaný 4. tankovou divizí XII. sboru 3. americké armády.

Zástupci spojeneckých jednotek se 10. května sešli v Čimelicích, aby se domluvili na společném postupu proti stále početnému německému kontingentu. Němci na výzvu bezpodmínečné kapitulace nereagovali a chtěli se probít přes demarkační linii. Bylo tedy na Rudé armádě, aby Němce odzbrojila, stále se nacházeli v její zóně. Němci se zakopali a využili i terénních překážek na linii Háje, Konětopy a Slivice, takže na sovětský útok byli dobře připraveni. Měli k dispozici tanky, samohybná děla, protitanková děla i velké množství těžkých kulometů. 

Poslední okamžiky

Dopoledne 11. května opět zaútočili partyzáni z brigády Smrt fašismu a dobrovolníci z Příbrami a okolí, jenže byli odraženi s velkými ztrátami. Až pozdě odpoledne dorazily sovětské jednotky, které útok zahájily těžkým dělostřeleckým přepadem. Použily i proslavené kaťuše. Od Příbrami a Dobříše postupovali vojáci 2. ukrajinského frontu z 9. gardového tankového sboru generála Volkova a 2. gardového mechanizovaného sboru generála Sviridova.

Z východu od Kamýka nad Vltavou a Radětic útočil 25. gardový střelecký sbor 7. gardové armády generála Šumilova, a od jihu po pravém křídle americké 4. tankové divize postupovaly jednotky 38. gardového střeleckého sboru 9. gardové armády. Ve směru od Obor a Dolních Hbit pronikali vojáci od 4. ukrajinského frontu. Z Rožmitálska se do prostoru bojů dostal i 25. tankový sbor generála Fominycha, který však zaměřil na jednotky Vlasovovy armády a do bojů s Němci vlastně nezasáhl.

 

Krvavá bitva a tisíce zajatců

Lité boje trvaly několik hodin, Němci odrazili několik útočných vln a až zásah 2. gardového mechanizovaného sboru a 9. tankového sboru německý odpor zlomil. Pückler se stále, a to až do nočních hodin, domníval, že Američané jej nechají ustoupit do své zóny, ovšem mýlil se. Proto kolem půl druhé ráno 12. května podepsal v Čimelicích kapitulaci. Ovšem po několika desítkách minut se v rakovické části Čimelic u domku číslo popisné 99 zastřelil, když jej Američané odmítli i s jeho rodinou vzít do zajetí. Za sovětskou stranu kapitulační akt podepsal velitel 104. gardové střelecké divize generál Serjogin a za Američany náčelník štábu 4. tankové divize plukovník Allison.

Ovšem i potom se někteří esesáci odmítali vzdát, a tak poslední výstřely druhé světové války v Evropě zazněly kolem třetí hodiny ranní onoho 12. května 1945. Celkem padlo do zajetí na 6 tisíc německých vojáků a esesáků, v boji jich bylo zabito asi jeden tisíc. Na sovětské straně padlo asi 2300 vojáků a Američané měli 1120 padlých. O osudu oněch 6 tisíců německých zajatců se vlastně nic neví. Byli nejspíše dopraveni do sovětských zajateckých táborů, kde většina z nich zemřela, neboť z desítek tisíc německých zajatců se jich z SSSR do Německa v 50. letech vrátila jen hrstka.

Bitvu dnes připomíná památník odhalený 10. května roku 1970 nedaleko Slivice, který vytvořil akademický architekt Václav Hilský, jenž se podílel i na výstavbě nových poválečných Lidic. Kluby vojenské historie, příbramské muzeum a Armáda České republiky také na bývalém bojišti pořádají vzpomínkové akce na tento poslední velký vojenský střet druhé světové války v Evropě.

Reklama
Reklama