Poslední výstřely druhé světové války padly v Čechách. Proč se nacisté i po kapitulaci odmítali vzdát?

Konec druhé světové války v Evropě se slaví 8. května, v Rusku je dnem vítězství 9. květen. Málo se však ví, že i po těchto datech se bojovalo, a to na území tehdejšího Československa.
Němci se v Praze vzdávají spojeneckým jednotkám
Němci se v Praze vzdávají spojeneckým jednotkám
Getty Images

reklama

Poslední výstřely druhé světové války v Evropě padly v Čechách u městečka Milín a osady Slivice během 11. a 12. května 1945. Tato poslední větší bitva v Evropě je známá také jako bitva u Slivice a odehrála se asi 6 km jihovýchodně od Příbrami.

Všichni proti Němcům

Německo 8. května 1945 sice podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci, to ale neznamenalo, že všichni příslušníci wehrmachtu a zbraní SS odevzdali své zbraně. Do bojů proti zbytkům německé armády a jednotkám SS se tak zapojili jak čeští vlastenci a partyzáni, tak sovětští i američtí vojáci.

Nepřerušení bojů se týkalo především části německé armádní skupiny Střed umístěné ve středních Čechách. Většina jejích jednotek padla do zajetí těsně po kapitulaci východně od Prahy, nicméně ještě před tím jim velitel skupiny polní maršál Ferdinand Schörner dal rozkaz, aby se probily na západ do amerického zajetí.

Americká armáda se podle dohod z Jalty probila na demarkční linii v západních a jihozápadních Čechách
Autor: US Army / Wikimedia Commons/ Public Domain Americká armáda se podle dohod z Jalty probila na demarkční linii v západních a jihozápadních Čechách

Obyvatelé trpí vždy nejvíc

Ty jednotky, které unikly zajetí, se dostaly 9. května až k demarkační linii mezi americkou a sovětskou okupační zónou v blízkosti Příbrami. Neustále je však vojensky napadaly skupiny českých a sovětských partyzánů a odbojářů, za což se němečtí vojáci mstili na civilním obyvatelstvu. V prostoru se pohybovaly i jednotky Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. Mezi nimi a Němci docházelo taktéž k potyčkám a přestřelkám.

Americké zajetí lepší než sovětské

Německé skupině velel SS-Gruppenführer generálporučík Karl Friedrich von Pückler-Burghauss, velitel zbraní SS v protektorátu, a ten si i v posledních dnech války tvrdě vynucoval kázeň a disciplínu nejen mezi esesáky, ale i německými vojáky. Měl velký zájem dostat se k Američanům, protože jako vysoce postavený esesák by měl v sovětském zajetí velké problémy. Vlastně si mohl být jist, že dostane provaz, když se dostane do rukou čs. úřadů.

Proto se ani on ani řadoví esesáci neštítili ničeho ani v oněch květnových dnech. Neměli co ztratit. Jeho mnohatisícové vojenské uskupení tvořily zbytky armádní skupiny Střed wehrmachtu a také SS jednotky Wallenstein a 4. pluku pancéřových granátníků 2. pancéřové divize SS, to vše doprovázeno německými uprchlíky ze středních Čech.

Po podepsání kapitulace Německa se vojáci wehrmachtu snažili proniknout ke spojeneckým liniím
Autor: National Archives USA / Wikimedia Commons / Public Domain Po podepsání kapitulace Německa se vojáci wehrmachtu snažili proniknout ke spojeneckým liniím

Co dělat s Němci?

Právě v době, kdy se sovětské tankové jednotky dostaly do Prahy, tedy 9. května, Pückler-Burghaussovo uskupení dorazilo k demarkační linii mezi americkou a sovětskou sférou u Příbrami. Američané už na Příbramsku byli od 7. května, proti Němcům terorizujícím civilní obyvatelstvo však nemohli zasáhnout, protože ti se nacházeli v sovětské okupační zóně. Rudá armáda však byla ještě daleko. Němci ale netušili, že Američané už den před tím začali všechny zajatce, kteří se dostali ze sovětské zóny do jejich, předávat Rudé armádě.  V podvečer 9. května dokonce linii uzavřeli a odmítali přijímat kapitulaci jakékoliv německé jednotky.

Americká strana k tomuto kroku přistoupila jednak s ohledem na sovětský tlak, když Kreml požadoval předávání válečných zločinců, a také z praktických důvodů. V amerických okupačních zónách se začalo hromadit velké množství zajatců, ale i německého civilního obyvatelstva utíkajícího před Rudou armádou. To vše přinášelo stále větší problémy se zásobováním, spojenecká okupační vojska měla povinnost se o uprchlíky i zajatce postarat.

Jenže Američané potřebovali zásobovat hlavně vlastní jednotky. Odmítání dalších zajatců mělo americké logistice ulehčit, Američanům bylo jasné, že zbytky německé armády a jednotek SS mají zásoby jen na pár dní, protože jim jde pouze o to, dostat se do zajetí. Pokud by však Pückler-Burghaussovi vojáci padli do sovětského zajetí, musela by se o ně postarat sovětská okupační správa.

V Praze již bylo dobojováno, sovětský maršál Koněv se zdraví s Pražany
Autor: Karel Hájek / Creative Commons / CC BY-SA 3.0 V Praze již bylo dobojováno, sovětský maršál Koněv se zdraví s Pražany

Smyčka se stahuje

Pückler-Burghaussovi vyjednávači se přesto snažili Američany kontaktovat a domluvit podmínky kapitulace do jejich rukou. Mezitím se 10. května od Prahy a z východu do prostoru jihovýchodně od Příbrami přesunovaly i sovětské jednotky 1., 2. a 4. ukrajinského frontu Rudé armády. Ale už před tím Pückler-Burghaussovi vojáci zaujali bojové pozice kvůli partyzánským útokům. Na americké straně se rozkládal prostor kontrolovaný 4. tankovou divizí XII. sboru 3. americké armády.

Zástupci spojeneckých jednotek se 10. května sešli v Čimelicích, aby se domluvili na společném postupu proti stále početnému německému kontingentu. Němci na výzvu bezpodmínečné kapitulace nereagovali a chtěli se probít přes demarkační linii. Bylo tedy na Rudé armádě, aby Němce odzbrojila, stále se totiž nacházeli v její zóně. Němci se zakopali a využili i terénních překážek na linii Háje, Konětopy a Slivice, takže na sovětský útok byli dobře připraveni. Měli k dispozici tanky, samohybná děla, protitanková děla i velké množství těžkých kulometů. 

Poslední okamžiky

Dopoledne 11. května opět zaútočili partyzáni z brigády Smrt fašismu a dobrovolníci z Příbrami a okolí, jenže byli odraženi s velkými ztrátami. Až pozdě odpoledne dorazily sovětské jednotky, které útok zahájily těžkým dělostřeleckým přepadem. Použily i proslavené kaťuše. Od Příbrami a Dobříše postupovali vojáci 2. ukrajinského frontu z 9. gardového tankového sboru generála M. V. Volkova a 2. gardového mechanizovaného sboru generála K. V. Sviridova.

Pro generála Vlasova a jeho Ruskou osvobozeneckou armádu východisko neexistovalo
Autor: Bundesarchiv Bild 183-N0301-503 / Creative Commons / CC-BY-SA 3.0 de Pro generála Vlasova a jeho Ruskou osvobozeneckou armádu východisko neexistovalo

Z východu od Kamýka nad Vltavou a Radětic útočil 25. gardový střelecký sbor 7. gardové armády generála M. S. Šumilova a od jihu po pravém křídle americké 4. tankové divize postupovaly jednotky 38. gardového střeleckého sboru 9. gardové armády. Ve směru od Obor a Dolních Hbit pronikali vojáci od 4. ukrajinského frontu. Z Rožmitálska se do prostoru bojů dostal i 25. tankový sbor generála A. J. Fominycha, který však zaměřil na jednotky Vlasovovy armády a do bojů s Němci vlastně nezasáhl.

Krvavá bitva a tisíce zajatců

Lité boje trvaly několik hodin, Němci odrazili několik útočných vln a až zásah 2. gardového mechanizovaného sboru a 9. tankového sboru německý odpor zlomil. Pückler-Burghauss se stále, a to až do nočních hodin domníval, že Američané jej nechají ustoupit do své zóny, ovšem mýlil se. Proto kolem půl druhé ráno 12. května podepsal v Čimelicích kapitulaci. Ovšem po několika desítkách minut se v rakovické části Čimelic u domku číslo popisné 99 zastřelil, když jej Američané odmítli i s jeho rodinou vzít do zajetí. Za sovětskou stranu kapitulační akt podepsal velitel 104. gardové střelecké divize generál Sergej Serjogin a za Američany náčelník štábu 4. tankové divize plukovník Dan Allison.

Ovšem i potom se někteří esesáci odmítali vzdát, a tak poslední výstřely druhé světové války v Evropě zazněly kolem třetí hodiny ranní onoho 12. května 1945. Celkem padlo do zajetí na 6 tisíc německých vojáků a esesáků, v boji jich bylo zabito asi jeden tisíc. Na sovětské straně padlo asi 2 300 vojáků a Američané měli 1 120 padlých. O osudu oněch 6 tisíců německých zajatců se vlastně nic neví. Byli nejspíše dopraveni do sovětských zajateckých táborů, kde většina z nich zemřela, neboť z desítek tisíc německých zajatců se jich z SSSR do Německa v 50. letech vrátila jen hrstka.

U Milína se tvrdě bojovalo ještě čtyři dny po německé kapitulaci
Autor: profimedia.cz U Milína se tvrdě bojovalo ještě čtyři dny po německé kapitulaci

Bitvu dnes připomíná památník odhalený 10. května roku 1970 nedaleko Slivice, který vytvořil akademický architekt Václav Hilský, jenž se podílel i na výstavbě nových poválečných Lidic. Kluby vojenské historie, příbramské muzeum a Armáda České republiky také na bývalém bojišti pořádají vzpomínkové akce na tento poslední velký vojenský střet druhé světové války v Evropě.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama