Obležení Leningradu trvalo 872 dnů a donutilo obyvatele konat zrůdné činy, o nichž se dnes nesmí mluvit

Nejtěžší obléhání v historii stálo život miliony lidí a donutilo obyvatele Leningradu k činům, o kterých dnes Rusko nechce ani slyšet.
Obležení Leningradu silně poznamenalo nejen vojáky, ale i civilisty
Obležení Leningradu silně poznamenalo nejen vojáky, ale i civilisty
Getty Images

reklama

Zamrzlé ulice. Na saních do dek zabalené mrtvoly, které pozůstalí vezou stranou, aby je mohli pohřbít. Zem natolik promrzlá, že klade kopáčům hrobů nemilosrdný odpor. Tak vypadala zima na přelomu let 1941 a 1942, kdy armáda Sovětů sváděla lítý boj s nacistickou armádou, která táhla do Sovětského svazu během operace Barbarossa. 

Nejtěžší obléhání v dějinách

V. V. Bešanov ve své knize Leningradská obrana udává, že bitva o Leningrad, která trvala od 10. července 1941 do 9. srpna 1944 (jiné zdroje uvádějí dobu trvání od 8. září 1941 do 27. ledna 1944), měla na sovětské straně v součtu 2 896 007 padlých, raněných a nezvěstných. Každá smrt byla jednotlivou tragédií, ale v součtu se jednalo o nejtěžší obléhání lidských dějin. Proti Sovětům stála nejen vojska wehrmachtu a jednotky Waffen SS (ozbrojená složka SS určena k přímému boji), ale i Finové a španělská Modrá divize, jež se dostala do bojů v předních liniích.

Byť se jednalo o klíčové město operace Barbarossa, Hitler nedovolil město dobývat přímými útoky, ale nařídil ho oblehnout. Předpokládal jeho vyhladovění a zároveň potřeboval tanky i letectvo šetřit jednak pro bitvu o Moskvu a také pro boje u Smolenska.

Legendární tank T-34
Autor: iStock Legendární tank T-34

Zároveň Finové, kteří měli se Sověty z předchozích let velmi špatné zkušenosti, se sice rozhodli pomoci Němcům v jejich protisovětskému tažení, ale přímo se nechtěli podílet na bojích ve městě. Proto zůstali a zakopali se na tzv. Ruské hranici na nedaleké Karelské šíji.

V počátcích bitvy sice Sověti ustupovali, ale moderní tanky T-34 a zejména těžké tanky KV-1 a KV-2, které odolávaly střelám svých tankových protivníků, působily v řadách útočníků významné ztráty. Nakonec došlo k obklíčení města, přičemž zůstaly jen dvě možné zásobovací a evakuační trasy. Jedna vzduchem a druhá přes Ladožské jezero. Ta se ukázala být efektivnější v zimě, když vodní plocha zamrzla. 

Cesta života

Cesta přes Ladožské jezero si po právu vysloužila přízvisko „cesta života“. Vodní plocha, která je s rozlohou 18 135 km čtverečních největším evropským jezerem, většinou začíná zamrzat v prosinci a silný led se tvoří až do ledna. První náklad se i s rizikem proboření a jeho ztráty vydal k obleženým obyvatelům 23. listopadu 1941. 

Problémem bylo období, kdy začalo tání, takže led už nebyl schopný udržet nákladní vozidla, ale ještě nebylo možné obnovit lodní dopravu. Zatímco do města se vozily zejména potraviny, ven se vezli evakuovaní občané a hlavně rozmontované strojní vybavení, které nemělo útočníkům padnout do rukou. Zároveň leningradské zbrojovky dál vyráběly zbraně, které ale putovaly vojákům bránícím Mosku.

Motorový olej i kanibalismus

I přes zavážení potravin do města panoval zoufalý nedostatek jídla. Blokáda donutila Leningrad ke snížení denní dávky chleba na 250 gramů pro dělníky a techniky a 125 gramů pro kancelářské pracovníky, rodinné příslušníky a děti. Kalorická hodnota takovéto dávky jen stěží postačila k přežití.

Když došel jedlý olej, peklo se na oleji motorovém. Jedly se pirožky plněné trávou i kožené výrobky. V průběhu obléhání dosáhl hlad takových rozměrů, že se někteří občané uchýlili ke kanibalismu i přesto, že za prozrazení je čekaly drakonické tresty. Přesto docházelo k tomu, že lidé tajili smrt svých příbuzných, aby se jejich těly mohli živit, a dokonce se rozmohl černý trh s lidským masem. Někteří šli dokonce ještě dál a sáhli při snaze o získání potravy k vraždě. Cílem ale nebylo okradení, nýbrž maso samotného zavražděného. Nepřekvapí tedy, že pojídání domácích mazlíčků, koček a psů se stalo běžnou součástí života. Stejný osud postihl zvířata z tamní zoologické zahrady. 

Hlad byl hlavní příčinou Leningradských obětí, jen v prosinci 1941 zemřelo 52 881 osob. 

Leningrad je nedotknutelný

Léta trvající obležení Leningradu se stalo pro Rusy takovým historickým fenoménem, že zde dodnes přetrvává snaha mýtus o statečných obráncích udržovat bez jakékoli kritiky. A to včetně poznámek o kanibalismu či naznačování, že i v obleženém městě byli „rovnější mezi rovnými“. Své o tom ví režisér filmu Svátek (Prazdnik) Alexej Krasovskij, který ve svém snímku poukázal na to, že na jedné straně se umíralo hladem a na druhé se v rodinách aparátčíků hodovalo. Krasovský zažil výslechy i obvinění z extrémismu. Podle historika Igora Bogdanova je přitom doložitelné, že komunističtí prominenti hladem netrpěli.

V očích současných zákonodárců je však zpochybňování sovětské jednoty během obléhání Leningradu kladeno na úroveň propagace nacismu. Informace o tom, že Stalin před blokádou zrušil tamní potravinové rezervy jako „neúčelné“, byla na dlouhou dobu tajná informace.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama