Nový ruský tank T-14 Armata: nejlepší na světě, Evropa proti nemá obranu

Konečně se dočkali, Rusové mají zcela nový revoluční tank T-14 Armata.
Armata - ruský tank pro 21. století - Obrázek 1
Armata - ruský tank pro 21. století - Obrázek 1

reklama

Pro pohlaváry ruské armády je 9. květen nejvýznamnějším dnem roku. Tento den se na Rudém náměstí tradičně konají velké vojenské přehlídky jako připomínka vítězství Rudé armády ve Velké vlastenecké válce, jak je druhá světová válka v Rusku nazývána. Jenže ta v roce 2015 byla velmi speciální.

Po mnoha letech bídy a nouze mohl ruský zbrojní průmysl předvést nikoliv jen bůhví kolikáté modernizace letitých sovětských konstrukcí, ale zcela nová bojová vozidla. A to s veškerou pompou – po Rudém náměstí prošlo a projelo na 16 500 vojáků a 200 kusů vojenské techniky. A mezi tím vším budoucí největší chlouba ruských obrněných jednotek – tank T-14 Armata.

Tradiční ruská tanková koncepce byl omyl

Na přehlídce se tanky T-14 poprvé objevily zcela bez maskování, nicméně ojedinělé fotografie zamaskovaných tanků se objevovaly už od podzimu roku 2014. Další vznikly při nácviku přehlídky na tankovém polygonu Alabino několik dnů před defilé na Rudém náměstí. Tak skončily mnoho let se táhnoucí spekulace o podobě nového a v pravdě pro motostřelecké útvary ruské armády revolučního tanku.

Tank T-14 je postaven na nové univerzální obrněné platformě pojmenované Armata, která bude použita i u jiných typů bojových vozidel. Jak hlásají materiály ruského ministerstva obrany, Armata se stane základním víceúčelovým bojovým prostředkem v podmínkách použití jaderných a jiných druhů zbraní hromadného ničení. Fráze jako vystřižená z dob studené války, nicméně je faktem, že Armata bude základem pro minimálně třináct bojových obrněných vozidel.

Výzbroj ruských tankových jednotek tvoří nejrůznější verze a modifikace tanků T-72, T-80 a T-90. Zatímco první dva typy mají své kořeny v sedmdesátých letech minulého století, T-90 vznikl v letech devadesátých, ale jde vlastně jen o rozsáhlou modernizaci staré „sedmdesátdvojky“. Stratégům ruské armády bylo už delší dobu jasné, že tento stav je neudržitelný a že koncept ruské tankové školy přijatý v šedesátých letech byl velký omyl. V onom čase velitelé ruské armády zavrhly těžké a silně pancéřované tanky a vše vsadili na malé, lehké a agilní typy.

Jejich problémem však je, že posádka v podstatě „sedí“ na munici a pancéřování je tragicky nedostatečné. Zásah pak v naprosté většině případů znamená jistou smrt pro osazenstvo uvnitř tanku. To ostatně potvrdily všechny konflikty, které se odehrály od osmdesátých let.

Proto také na konci osmdesátých a v devadesátých letech ruský zbrojní průmysl začal intenzivně pracovat na systémech reaktivního pancéřování, které se daly velmi snadno na už vyrobené tanky aplikovat, a tím relativně levně zvýšit jejich odolnost. Šlo však jen přechodné řešení a koncepční problém to neřešilo, což ostatně v celé nahotě ukázaly i boje na Ukrajině mezi vládními vojsky na jedné straně a separatistickými bojůvkami a ruskými jednotkami na straně druhé.

Ruské tanky: hledání nové cesty

Ruská armáda po zkušenostech z obou čečenských válek a pozdějších konfliktů začala klást důraz na větší ochranu posádek tanků. Tu ovšem žádné byť sebevýraznější modernizace původních sovětských typů nemohly zaručit. Proto zbrojní podniky začaly pracovat na nových typech, ovšem vývoj se táhl velmi dlouho kvůli nedostatku financí. Tak se během posledních 15 let objevilo mnoho dohadů a spekulací o nových ruských tankových konstrukcích. Do prototypového stádia byly dovedeny přinejmenším typ T-95 (označovaný jako Objekt 195) a také mysteriózní tank přezdívaný Černý orel alias Objekt 640.

Nicméně tyto projekty byly v druhé polovině minulého desetiletí ukončeny. Ruská vláda je přestala finančně podporovat a vše se soustředilo na projekt multifunkční obrněné platformy Armata.

Vše kolem ní však bylo utajováno snad ještě více, než kolem zbrojních novinek v dobách Sovětského svazu, takže byl prostor pro nejdivočejší spekulace. Těm je sice nyní konec, nicméně situace z dob studené války se opakuje. Západní odborníci mohli tank T-14 a další obrněnce vidět na přehlídce ke Dni vítězství (což bylo běžné i za sovětských dob, kdy nové zbraně mívaly svou veřejnou premiéru), ale ruské zdroje nic konkrétního o parametrech a výkonech nového tanku a dalších vozidel nezveřejnily.

Tank T-14 Armata: známá data

Armádní ruská televize pouze oznámila, že vývoj tanku T-14 trval pět let a jeho konstruktéři z podniku Uralvagonzavod vycházely z prototypu T-95. Na první pohled je T-14 větší než dosavadní ruské či sovětské tanky. To koresponduje se snahou zvýšit odolnost tanku, proto je podvozek delší, což prozrazuje sedm pojezdových kol oproti šesti u starších typů, jako jsou T-72, T-80 či T-90.

Některé zdroje uvádějí, že T-14 váží okolo 50 tun, což je také více než u tanků zavedených v ruské armádě. Nový tank si zachoval tradiční ráži kanonu 125 mm, ovšem dostal zcela nový typ. Jde o kanon 2A82-1M s hladkým vývrtem. Kanon je vybaven, jak je u sovětských a ruských tanků už desítky let zvykem, automatickým nabíjecím systémem a skrze něj je možné odpalovat řízené protitankové střely. Z fotografií se ovšem zdá, že tradiční spřažený lehký kulomet ve věži není zabudován.

Tank T-14 Armata: revoluční koncepce

Zajímavé a na ruské poměry revoluční je ovšem fakt, že celá věž je bezposádková a dálkově řízená. S tím souvisí to, že kanon není vybaven ejektorem plynů vznikajících při výstřelu. Kompletní posádka totiž má svůj pracovní prostor v přídi korby a ve věži jsou pouze elektronické systémy řízení palby, systémy ochrany tanku a zásobníky munice. Posádku tvoří tři muži, podobně jako u starších ruských tanků, ovšem, jak již bylo řešeno, jejich místo je v přídi korby. Velitel, střelec i řidič sedí ve speciální pancéřované skořepině, které zvyšuje jejich šance na přežití při poškození nebo vyřazení tanku z boje. Podle vyjádření ruských generálů je skořepina vybavena i aktivním tlumením rázů, které vznikají při zásahu protitankovou municí a střel.

Netradiční uspořádání tanku T-14 s posádkou umístěnou v korbě si vynutilo několik konstrukčních specifik. Předně velitel tanku přišel o možnost pozorovat bojiště kolem celého tanku z periskopových průzorů. Ty tak supluje otočná senzorová hlava na střeše věže. S ní má společnou otočnou základnu i dálkově řízená věžička s lehkým kulometem ráže 7,62 mm. Zaměřovací a střelecký systém střelce je pak umístěn vlevo od kanonu v hlavní bojové věži. Další senzory potřebné pro zaměřování a střelbu kanonu jsou pak umístěny na konzolách na hlavní věži. Posádka sleduje situaci kolem tanku pomocí několika kamer, které jsou rozmístěny na všech stranách věže.

T-14 má zcela nový typ pancíře označovaného jako 44S-SV-Š. Jde o sendvičový pancíř skládající se z vrstev ocele, blíže neurčených slitin a keramiky od tradičního ruského výrobce NII Stali. Tank je ovšem vybaven i integrovanými bloky reaktivního pancéřování. Odolnost tanku je však zahalena tajemstvím, ostatně tento parametr u svých výtvorů nezveřejňují ani západní výrobci. T-14 je však navíc vybaven i systém aktivní ochrany pojmenovaným Afghanit. Jeho součástí jsou odpalovací tubusy antimunice, které jsou umístěny po stranách ve spodní části bojové věže. Systém pracuje na stejném principu jako systémy používané na izraelských tancích Merkava a řadí se do kategorie tzv. hard kill.

Detekční čidla na věži tanku lokalizují přilétající protitankovou střelu či projektil a ve vhodný okamžik systém Afghanit odpálí antimunici, která je zničí dřív, než tank zasáhnou. Tubusy jsou orientovány do přední polosféry věže, ovšem v případě, že čidla systému Afghanit zjistí, že střela přilétá ze zadní polosféry, okamžitě bojovou věž natočí v jejím směru a současně dojde o odpalu antimunice.

Vedle toho T-14 dostal i aktivní ochranu kategorie soft kill. Na hlavní věži v zadní části jsou dva otočné odpalovače zadýmovacích granátů, další dva jsou pak zabudovány přímo do věže ve vertikální poloze. Pokud je tank ozářen laserovými nebo infračervenými zaměřovacími systémy protivníka, detekční systém okamžitě předá informace palubnímu počítači. Ten na jejich základě odpálí do příslušného směru zadýmovací granáty produkující multispektrální dým, jež znemožní navádění laserových či teplem naváděných zbraní.

Systém je prý schopen blokovat i radarová zařízení pracující s milimetrovými vlnami. Nový ruský tank dostal i aktivní ochranu proti minám. Ten je údajně schopen lokalizovat a donutit miny k výbuchu v dostatečné vzdálenosti od tanku bez toho, aby posádka musela na tank instalovat speciální mechanická nebo elektromagnetická odminovací zařízení běžná u většiny současných tanků.

Na rozdíl od amerického tanku Abrams nebo původního sovětského T-80, které mají plynovou turbínu, dostal T-14 klasický turbodieselový motor, který má sice nižší akceleraci, ale vyznačuje se nižší spotřebou a levnější údržbou. Podle neověřených zdrojů se jedn o jeden z nejsilnějších tankových motorů současnosti, který prý disponuje silou až 1100 kW. Samozřejmostí je automatická převodovka, přičemž T-14 prý dosahuje neuvěřitelné rychlosti kolem 80 až 90 km/h. To by bylo až do 20 km/h více než nejvýkonnější současné západní tanky.

Velké plány nebo velké oči?

T-14 Armata je výtvorem již zmiňovaného strojírenského státního podniku Uralvagonzavod sídlícího ve městě Nižnyj Tagil. Právě tam začal v roce 2009 vývoj nového tanku, který si prý pohlaváři ruské vlády a armády mohli poprvé prohlédnout v roce 2013. Není to tak dávno, co sám vládce Vladimir Vladimirovič Putin uvedl, že vývoj nového tanku na platformě Armata stál 64 miliard rublů, tedy asi 30 miliard korun. Jen pro srovnání, roční rozpočet české armády činil v posledních letech něco přes 40 miliard korun.

Nicméně není bez zajímavosti, že výrobce tanku, tedy závod Uralvagonzavod, nyní čelí žalobě a exekučnímu řízení kvůli miliardovým dluhům. Nicméně jde o strategický státní podnik, Putinova vládní klika tedy jistě nenechá Uralvagonzavod padnout, zvlášť když zaplacení dluhů požadují ruské banky.

Letos by měla ruská armáda dostat kolem 30 předsériových kusů pro armádní zkoušky. Sériová výroba měla podle původních plánů začít v roce 2016 a ročně mělo být vyrobeno až 500 tanků T-14. Ovšem při ceně 400 milionů rublů za kus a ekonomických potížích současného Ruska se zdá nereálný plán zařadit do výzbroje 2300 tanků do roku 2020. Už teď vládní úředníci Ruské federace mluví o náběhu sériové výroby v roce 2017 a snížení ročních objednávek na nové tanky. Zdá se tedy, že revoluce u ruských tankových jednotek zabere několik let, nicméně přinese po mnoha desítkách let zásadní změnu do jejich fungování i filozofie.

DP

reklama

reklama