Jména německých tankových velitelů jako Otto Carius či Michael Wittmann, kteří patřili mezi vůbec nejúspěšnější tankisty druhé světové války, jsou dobře známa. Ale v řadách wehrmachtu bojoval i vůbec nejúspěšnější tankista všech dob – Kurt Knispel.
Ačkoliv měl na svém kontě nejvíce zničených tanků, jeho jméno je dnes spíše pozapomenuté. Knispel se narodil v Československu, a to 20. září 1921 v malé obci Salisov nedaleko Zlatých Hor na Jesenicku. Byl československým občanem německé národnosti a většinu svého dětství strávil v Mikulovicích, odkud pocházel jeho otec.
Později se vyučil automechanikem a pracoval v autodílně. Tak jej zastihl v jeho 17 letech mnichovský diktát a okupace pohraničních oblastí Československa nacistickým Německem. Knispel jako Němec automaticky dostal německé občanství, a tak jej běh dějin dovedl až do řad wehrmachtu.
Do armády nastoupil v září 1940 a dostal se k obrněné výcvikové jednotce v Saganu v německém Slezsku. Tam si poprvé osahal tankovou techniku a prodělal výcvik na tancích typu PzKpfw I, II a IV. Zhruba po měsíci jej odveleli k 3. a pak 9. kompanii 29. tankového pluku. Výcvik v podstatě dokončil v červenci roku 1941, když se po různých kurzech v Saganu a Putlosu stal nabíječem a střelcem na typu Pzkpfw IV.
Hned po ukončení výcviku je poslán na východní frontu a jako střelec v posádce „čtyřky“ poručíka Hellmana se zúčastní bojů v oblasti Smolenska a Minsku. A 25. srpna si připíše první úspěšný zásah, když zničí jednou ranou sovětský T-34 na vzdálenost 800 m. Už v listopadu 1941 dostane za své bojové úspěchy Železný kříž druhé třídy. Mezi tím je jeho jednotka přesunuta k Leningradu, kde se účastní jeho obléhání až do ledna roku 1943. Knispel je na začátku ledna 1942 přidělen k posádce desátníka Rubbela a s ní absolvuje i boje nejen v okolí Leningradu, ale i u Volchova a Ladožského jezera. Za onen rok si připíše na své konto 12 přiznaných zničených tanků.
Od Leningradu je na začátku roku 1943 povolán zpět do Německa. Ve výcvikovém středisku v Putlosu se pak přeškoluje na typ PzKpfw VI, známý také jako Tiger. Po výcviku se Knispel opět dostane na východní frontu, a to hned do největšího tankového pekla v dějinách – bitvy u Kurska. Je přidělen k 1. kompanii 503. oddílu těžkých tanků, jenž spadal pod 7. pancéřovou divizi. Během bojů v rámci operace Citadela, jak boje v Kurském oblouku nazývali Němci, se naplno projevil Knispelův střelecký um.
Podle svědectví dokázal zasáhnout pohybující se sovětský tank na 2 km a stojící i na 3 km. Je třeba si uvědomit, že tehdejší tanky neměly žádnou stabilizaci kanonu jako ty dnešní, ani střelecké balistické počítače. Vše záleželo na dovednostech a zkušenostech střelce. V bojích u Kurska Knispelovi uznali 27 zničených sovětských tanků a samohybných děl.
Během německého ústupu od Kurska na západ nasbíral další zářezy v bitvách v čerkasském kotli a také u Bělgorodu a Tarnopolu. Tam všude byly pancéřové jednotky wehrmachtu zatlačovány do defenzívy, a díky intenzivním bojům tak měl Knispel dostatek cílů. Na konci července 1943 už měl na kontě 50 zničených nepřátelských obrněnců a dostal Železný kříž první třídy. Knispelova jednotka je podobně jako ostatní německé jednotky systematicky decimována, a tak je v květnu 1944 odvelena zpět do Německa na doplnění. Ke svým Tigerům dostává i vylepšené Tigery II (Panzerkampfwagen Tiger Ausf. B).
Knispel má v té době na svém kontě 126 zářezů a dostal Řád německého kříže ve zlatě. Jenže na odpočinek není čas. Spojenci se totiž vylodili v Normandii a 503. oddíl těžkých tanků putuje do Francie, kde čelí náporu invazních jednotek u Caen. Z Normandie jednotka ustupuje a po těžkých bojích je na podzim opět stažena do Německa, znovu doplněna a vyzbrojena a poslána opět na východ. Tentokrát do Maďarska.
To už Knispel velel vlastnímu tanku typu Tiger II a jeho jednotka byla přejmenována na oddíl těžkých tanků Feldherrnhalle. Ta se v rámci stejnojmenného obrněného sboru zúčastnila poslední německé ofenzívy, při které se Němci chtěli opět zmocnit Budapešti. Operace skončila fiaskem, paradoxně ale Knispela v lednu 1945 povýšili, z rotného se stal šikovatel. Z toho je zjevné, že Knispel nebyl žádným miláčkem nacistického režimu a svých nadřízených.
Přestože měl úspěchy a dostal i vyznamenání, s povýšením se čekalo dlouho a nikdy jej nedekorovali Rytířským křížem. Pamětníci vzpomínali, že Knispel měl mnohé konflikty s nacistickými důstojníky a fanatickými stoupenci režimu. Dokonce prý napadl jednoho oficíra z vyhlazovací jednotky, když jej viděl mučit sovětského zajatce. I jeho zevnějšek moc neodpovídal představám o vzorném německém vojákovi. Nosil nepředpisové dlouhé vlasy i vousy a nelámal si hlavu s vojenským vystupováním. Kdyby prý nebylo jeho bojových schopností, skončil by v kriminále. Jeho kolegové jej však uznávali a byl mezi nimi oblíbený kvůli své přátelské povaze. Pomáhal jim, jak se dalo, a nikoho v boji nenechal na holičkách.
Kolem Knispelova konce panovaly nejasnosti. Jeho jednotka ustupovala z Maďarska do Rakouska až k československým hranicím. Podle jedné verze zemřel v boji u české obce Vlasatice u Mikulova 28. dubna 1945. Podle jiných informací byl prý téhož dne v bitvě těžce zraněn u rakouské pohraniční vesnice Stronsdorf a zemřel kvůli nedostatečné lékařské péči v české obci Vrbovec u Znojma. A právě tam byl i pochován, což dokázali archeologové v dubnu 2013, když ve Vrbovci našli jeho hrob.
Kurt Knispel během války dosáhl jako střelec a velitel tanku 168 potvrzených zásahů (z toho 42 jako velitel). Pokud se připočítají i ty úředně nepotvrzené, pak jich bylo dokonce 195. Stal se tak vůbec nejúspěšnějším tankistou všech dob a asi jej již nikdo v lidských dějinách nepřekoná.
