Muž, který se nechal dobrovolně zavřít do Osvětimi

Jen málo lidí prokázalo ve 20. století větší hrdinství než Denis Avey. Toto je jeho příběh...
mrtví z Osvětimi
mrtví z Osvětimi
Topi Pigula
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Umíte si představit, že byste se dobrovolně vyměnili s vězněm koncentračního tábora v Osvětimi a riskovali život jen proto, abyste se na vlastní oči přesvědčili, jak to tam chodí? Denis Avey to udělal. A dokonce dvakrát.

„Věděli jsme, že musíme být rychlí. Čekal jsem schovaný v malém domku. Nemohl jsem si ani být jistý, že přijde, ale nakonec přišel. Jakmile vstoupil dovnitř, stáhl jsem si košili. Zavřel dveře před ruchem na té hrozné stavbě a vysvlékl se ze špinavé pruhované uniformy. Hodil mi své tenké šaty a já si je bez váhání oblékl. Pak jsem sledoval, jak si natahuje mou britskou polní uniformu a přitom se neustále ohlíží přes rameno ke dveřím,“ popisuje Denis Avey první výměnu, po které se s vyholenou hlavou, v pruhovaném mundúru a se zašpiněnými tvářemi vydal na místo jednoho z vězňů do tábora Osvětim III. – Monovice.

Konečné řešení

Osvětim a nápis o osvobozující práci se staly symbolem masového vyvražďování. To bylo součástí plánu na „konečné řešení“ židovské otázky a lidé, kteří se dostali za bránu tábora, se stali otroky určenými k likvidaci. Představa, že by se chtěl někdo dobrovolně dostat do vyhlazovacího pekla, je natolik absurdní, že se vzpírá veškeré lidské logice. Tedy ne veškeré, Denis Avey to udělal. Narodil se roku 1919 v Essexu a už odmala byl znám svou prudkou povahou.

denis avey
Autor: Wikimedia Commons denis avey

Proto není divu, že sportem, který jej zlákal, se stal box. Když vypukla 2. světová válka, stal se členem proslulých Pouštních krys, tedy sedmé obrněné divize, jež měla ve znaku právě tohoto hlodavce. Věhlas jim zajistily africké boje proti Rommelovým jednotkám. Jenže v bitvě nedaleko Tobruku byl Aveyeho obrněnec zasažen a on sám padl do zajetí. Coby britský válečný zajatec si prošel tábory v několika evropských zemích, až skončil v Polsku nedaleko Osvětimi. Ačkoli válečné filmy ukazují britské válečné zajetí jako pohodovou selanku, skutečnost byla taková, že vojáci a poddůstojníci byli nuceně nasazeni v továrnách na podporu německého válečného úsilí. Avey se tak dostal do IG Farben, kde společně s ním pracovaly i lidské stíny v pruhovaném oděvu. Podle nich jim Britové říkali „pruhouni“.

Továrna na cyklon B

Angličtí zajatci byli nasazeni do výroby syntetického kaučuku pro armádní využití, ale stejná továrna vyráběla nechvalně proslulý cyklon B, smrtící plyn používaný ve vražedných plynových komorách. Důvod, proč se Avey rozhodl pro jednodenní výměnu, vysvětluje ve své knize: „Potřeboval jsem vědět, co proměnilo normální lidské bytosti v pouhé stíny.“

Bylo nutno uplatit dozorce, což v praxi znamenalo 50 cigaret. Představa, že někdo bude riskovat život za 2,5 krabičky cigaret, je dnes neuvěřitelná. Tehdy cigarety zachraňovaly životy, měnily se za jídlo a byly předivem ve složité síti služeb a protislužeb. Následovalo ostříhání a oholení hlavy, trénink přihrbené chůze a hlavně domluva s jedním z „pruhounů“, jenž byl ochotný riziko podstoupit. Zatímco výměna probíhala, dál Cyklon B dělal v plynových komorách svou smrtící práci.

Podzemní továrna Osówka

Tajemná Osówka: Místo, kde měla vzniknout nacistická atomová puma

Dokonce tu bylo jisté a z lidského hlediska velmi pochopitelné riziko, že se vězeň, jenž se představil jako Hans, nevrátí. „Bylo nebezpečné znát jména, když to bylo potřeba, představoval jsem se jako Zrzek,“ říká Avey o jednom z mnoha nebezpečí. „Jakmile člověk vešel dovnitř, neexistovala cesta ven. Pokud ve mně odhalí podvodníka, čeká mě smrt. Neměl jsem žádný plán B.“ Ovšem součástí dohody byl i stejný způsob návratu. Jak se později ukázalo, Hansovi se z jídla, jemuž už odvykl, udělalo špatně, ale dohodu dodržel a vrátil se.

Špionem v Osvětimi

Avey si snažil zapamatovat jména, rozmístění baráků, prostě informace, které bychom dnes označili za zpravodajské, ale nejsilněji na něj zapůsobila atmosféra beznaděje a smrti. Protože výměna i cesta zpět dopadla úspěšně, stejnou akci pak zopakoval ještě jednou. Viděl esesáka, jenž pěstí zabil dítě v náručí matky, bezdůvodné týrání i zmrzlé mrtvoly lemující cesty během pochodu smrti. Netušil, že si zadělává na desítky let trvající posttraumatický syndrom. Noční můry, pot, stres, rozpad manželství, to jsou jen psychické následky věznění.

Z fyzických je třeba jmenovat poraněné oko (dnes má Avey oční bulvu skleněnou) po úderu pistolí v ruce nacistického dozorce. Ke konci války vedla cesta vězněného Brita i skrz naše území. „Prošli jsme Ratiboří ve Slezsku a pokračovali dál do Československa. Dny se měnily v týdny a my se nořili hlouběji do Čech – prošli jsme Pardubicemi a předměstími Prahy směrem na Plzeň. Na území Sudet, kde celá tahle mizérie svým způsobem začala německou okupací, nám místní lidé – spíše Češi než národnostní Němci – házeli chleba.“ Nakonec se mu podařilo utéct a teprve po desítkách let byl schopen svá válečná traumata popsat v knize The Man Who Broke Into Auschwitz (česky vyšlo pod názvem Muž, který pronikl do Osvětimi). Málokdo o Denisu Aveym ví, ale každý, kdo o něm kdy slyšel, si položil otázku: Byl bych toho schopný já?

Text: Topi Pigula

 

Osvětim
Autor: Wikimedia Commons Osvětim
Reklama
Reklama