Ze 7 000 českých Židů přežilo jen 22 lidí. Co nacisté páchali v běloruských táborech smrti?

Deportace českých Židů do Běloruska je dodnes přehlíženou tragédií. V táborech se přitom děly nepředstavitelné hrůzy.
Deportace židovských obyvatel
Deportace židovských obyvatel
Getty Images

reklama

Konečné řešení židovské otázky, což nacistická propaganda vykreslovala jako boj proti bolševismu, zasáhlo i československé Židy. Zatímco deportace do polských koncentračních táborů, při kterých byl častým mezistupněm tábor v Terezíně, jsou dostatečně známé, transporty do Běloruska v českém povědomí tak silně zapsány nejsou.

Kdo zná Malý Trostinec?

Transporty končící v ghettu Minsk nebo ještě hůře ve vyhlazovacím táboře v běloruském Malém Trostinci měly jediný cíl, kterým byla definitivní fyzická likvidace. Spolu se železniční zastávkou v Baranoviči, kde se odehrávala část poprav, šlo o místa, kde bylo zavražděno 6 981 našich židovských spoluobčanů. Přežilo pouhopouhých 22 osob.

Když už ten vlak několik hodin stál, řekli jsme si, že je to konečná stanice. Tak jsme našli odvahu a odhrnuli záclony a to, co jsme viděli, se slovy nedá vypovědět. Byla tma, světla svítila a na každém kandelábru visely dvě tři divné věci. Nechtěli jsme věřit zraku, že to, co tam visí, jsou lidská těla…“ Tak ve filmu Zapomenuté transporty popisuje své první pocity člověk, který v běloruském Minsku vystoupil z transportu a uviděl tu hrůzu. Právě proto, že téměř nikdo nepřežil a nacisté se snažili likvidovat jak fyzické, tak písemné důkazy, zůstala tato část historie vraždění českých Židů na dlouho pozapomenuta.

Vězeňské hrůzy

Encyklopedie města Brna popisuje, co vězni zažívali. V rámci Akce 1 005 byli například rozděleni do skupin a museli kopat pohřbené v hromadných hrobech, které byly náchylné na odhalení. Těla se převezla na zpevněné plochy a byla následně spálena. Ostatky pak byly jinou skupinou rozemlety na popel. Výsledná směs byla odvážena do Německa jako kostní moučka. Jakékoli nalezené šperky či jiné cennosti se samozřejmě zabavovaly. 

Za plotem čeká smrt
Autor: iStock Za plotem čeká smrt

Život Židů v Bělorusku se dostal naprosto mimo hranice lidství. O Minsku píše Timothy Snyder ve své knize Krvavé země toto: „Německý lékař Imfried Eberl, původem Rakušan, který působil v Minsku poté, co v Německu pokusně trávil nesvéprávné osoby plynem, napsal manželce, že v tomto ‚ráji nejsou potřeba žádné peníze. Když do Minsku zavítal Himmler, předvedli mu ukázkovou popravu Židů, která byla zároveň natočena na filmový pás. Později si prý velitel SS záznam se svou přítomností u hromadné vraždy pouštěl. Za nocí v ghettu nutili němečtí strážní židovské dívky tančit nahé – ráno tam zůstala jen dívčí těla bez života.“ Jen stěží si lze představit, co všechno se v táborech dělo.

Jen zlomek obětí

7 000 našinců zavražděných v Bělorusku je jen zlomek z celkového množství Židů, kteří se stali oběťmi nacistického řádění. Z pražského nádraží Praha–Bubny vyrazil jen o měsíc dříve 16. října 1941 první hromadný transport, který vezl židovské obyvatele do Lodže. Celkem bylo z peronu do ghett deportováno kolem 50 000 československých spoluobčanů. Mnozí z nich naposledy vydechli v plynových komorách, zemřeli na tyfus nebo hladem.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama