Co je lepší íránské rakety nebo izraelská protivzdušná obrana?

Napětí na Blízkém východě vyhrocuje raketové zbrojení.
Scud B
Scud B
One half 3544
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Za vším hledej Sadáma Husajna

Začátkem května odpálily íránské revoluční gardy na Izrael několik desítek raket. Zatímco některé vůbec nedoletěly, o jiné se snad s jedinou výjimkou postarala izraelská protiraketová obrana. Celé to však byl jen slabý odvar oproti tomu, co by tyto dva státy mohly předvést.

Izrael započal s vývojem protiraketových systémů už v 80. létech v reakci na vyzbrojování celé řady nepřátelsky laděných arabských států sovětskými taktickými raketami Scud. V roce 1991 začal Irák právě těmito raketami ostřelovat izraelské území ve snaze jej vtáhnout do Války v Zálivu a tak vrazit klín mezi protiiráckou alianci. Jenže Izraelci s nemalým přispěním Spojených států útoky vydrželi, přičemž velkou zásluhu na tom měl americký protiletadlový systém Patriot.

Není proto divu, že v 90. letech pokračovala modernizace systému Patriot s využitím získaných zkušeností společně se zařazením vlastního protiraketového systému Arrow. Zhruba ve stejné době začal navíc své pomyslné růžky vytahovat íránský raketový program, jež paradoxně vznikl taktéž v reakci na irácké rakety typu Scud. Těmi Sadám Husajn ještě během irácko-íránské války ostřeloval Teherán.

Irácké rakety Scud-B
Autor: Volné dílo Irácké rakety Scud-B

Íránci tak i proto, že neměli jinou možnost (vývoj efektivního protiraketového systému je technologicky složitý), šli cestou pořízení vlastních velkých raket. Oproti tomu Izrael o mnoho let později už mohl využít ať už upraveného amerického systému Patriot i vlastní technologické úrovně a vyvinout vícevrstvou protiraketovou obranu. Tak vznikl základ současného ne úplně správného pohledu spočívající v tom, že Írán má rakety, zatímco Izrael má antirakety. Nesprávného proto, že i Izrael má ve své výzbroji různé typy velkých raket, jen o nich tolik nečteme.

Komplexní protiraketová obrana

V první řadě se tedy Izrael zaměřil na vývoj protiraketových systémů schopných zastavit taktické rakety typu Scud a jejich deriváty. Prvním takovým počinem bylo v 1. polovině 90. let zavedení vlastního systému vybaveného dvoustupňovými raketami Arrow. Ty sice dokázaly sestřelovat nepřátelské rakety „jen“ do vzdálenosti 50 km od svého postavení, ale i to byl úspěch ve srovnání s antiraketami Patriot. 

 Vypuštění antirakety Arrow 2
Autor: US NAVY Vypuštění antirakety Arrow 2

Už v roce 1996 nicméně došlo k úspěšným testům následnického systému Arrow 2, který ve výzbroji po čtyřech velkých modernizacích zůstává dodnes. Dva jediné systémy dokáží při vhodném rozmístění ochránit většinu území Izraele. Samotné antirakety jsou uzpůsobeny už k ničení větších raket na hranici středního doletu.  V minulém roce už však měla být do výzbroje zařazena nejnovější antiraketa Arrow 3 schopná údajně kvůli svému výškovému dostupu 2 400 km ničit i družice, byť k ničemu takovému dosud nebyla vyzkoušena.

Postupem času ovšem stále větší problém představovaly menší dělostřelecké rakety a větší dělostřelecké granáty odpalované na izraelské území řadou teroristických organizací. Nejvážněji se tento problém projevil za 2. libanonské války v roce 2006, kdy teroristická organizace Hizballáh odpálila kolem 4 000 raket. V té době sice už Izrael vyvíjel svůj nový protiraketový systém Iron Dome určený proti menším raketám, ale k jeho prvnímu nasazení mohlo dojít až v roce 2011. Od té doby chrání izraelské území baterie vybavené jeho antiraketami Tamir, jež jsou schopné zasahovat cíle ve vzdálenosti od 4 do maximálně 70 km.

 Vypuštění antirakety Tamir systému Iron Dome
Autor: Israel defense forces Vypuštění antirakety Tamir systému Iron Dome

Na co ovšem Iron Dome nestačí, jsou rakety nebo dělostřelecké granáty odpálené z bezprostřední blízkosti. Kvůli nim proto Izrael zavedl v roce 2016 do výzbroje systém Iron Beam (Železný paprsek). Ten už své cíle jak jeho název napovídá, ničí nikoliv antiraketami, ale zamířením laserového paprsku do vzdálenosti zhruba 7 km.

Jako dosud nejnovější systém protivzdušné obrany byl do výzbroje zařazen v dubnu minulého roku David’s Sling (v překladu Davidův prak), který má postupně nahradit americký systém Patriot. Nový systém má být schopen ničit tedy jak rakety, tak letouny i střely s plochou dráhou letu.

Íránský raketový arzenál

Na druhé straně stojí Írán s celým raketovým arzenálem a svou prodlouženou rukou, teroristickou organizací Hizballáh. Ačkoliv v médiích nejčastěji čteme a slyšíme o velkých íránských raketách s bůhví jakým doletem, velký problém představuje celá škála menších i větších dělostřeleckých raket. Z nich můžeme zmínit řadu raket Fajr s doletem řádově v desítkách km, řadu raket Zelzal-1 až -3 s doletem 160, 210 a až 250 km nebo raketu Naze'at s doletem 100 až 130 km. Všechny z nich využívají jednoduché raketové motory na tuhé pohonné látky a jsou jednoduše přepravitelné na docela obyčejných kolových vozidlech.

 
Raketa Fajr-5
Raketa Fajr-5

(Wikipedie)

Pochopitelně ale největší pozornost na sebe přitahují rakety řady Shahab (český přepis Šaháb), které mají nejdelší dolet. První raketa Shahab-1 vznikla jako derivát severokorejské rakety Hwasong-5 s doletem 320 km a ta zase z původně sovětské taktické rakety R-17 Elbrus (v kódu NATO Scud-B). V podstatě stejnou analogii pak zpětně můžeme vysledovat i u dalších rakety Shahab-2 s maximálním doletem kolem 500 km, která je založená na raketě Hwasong-6 a ta zase na sovětské raketě Scud-C. A posléze u rakety Shahab-3, jež je zase příbuzná k severokorejské raketě Hwasong-7/Hwasong-9 známých také jako Rodong-1.

Shahab-3 byla mimochodem první íránskou raketou schopnou zasáhnout Izrael z Íránu s doletem 2 000 km – ostatně s tímto doletem se setkáváme u celé řady dalších raket jednak, protože jsou často vzájemně podobné a druhak, protože stačí právě k zásahu Izraele. Vrchol celé řady však už představují rakety Ghadr a Emad s doletem kolem 1 950 km a údajně přesností zásahu do 100 m.  

Vypuštění raket Shahab-3
Autor: Wikimedia Commons Vypuštění raket Shahab-3

Vedle raket řady Shahab využívajících minimálně v 1. stupni raketový motor na kapalné pohonné látky Íránci vyvinuli také řadu raket Sejil využívajících naopak raketové motory na tuhé pohonné látky, které usnadňují skladování i přípravu ke startu. A zatímco Sejil-1 a -2 mají dolet kolem opět kolem 2 000 km, nejnovější Sejil-3 už má dokázat cíl vzdálený až 4 000 km.

Kdo z koho?

Na druhou stranu dolet neznamená, že raketa, respektive její hlavice dokáže zasáhnout cíl. Zároveň ani spuštění protiraketového systému neznamená, že dokáže s jistotou všechny rakety zničit.

Írán se v tomto ohledu snaží o vývoj vlastních MIRV (multiple independently targetable reentry vehicle) hlavic, kterých je možné umístit na raketu několik. Zda a jakým způsobem mohou manévrovat, sice není jasné, ale i tak se jedná o tvrdší oříšek pro každou protiraketovou obranu. Přeci jen je rozdíl už zda dojde k vypuštění například dvaceti raket s dvaceti hlavicemi anebo dvaceti raket s šedesáti hlavicemi. K přesycení protiraketové obrany může zároveň dojít i s pomocí větších dělostřeleckých raket.

Oproti tomu Izrael se v rámci své vícevrstvé protiraketové obrany snaží o maximální komplexnost. Vždyť už prakticky každý izraelský protivzdušný systém je schopen zasahovat různé kategorie raket. U některých z nich zároveň dochází k překryvu, takže například větší dělostřelecké rakety až taktické rakety mohou být hypoteticky sestřeleny vícero systémy. Přesto doufejme, že žádný takový masivní útok nebudou muset odrážet.

Text: Michal Polák
Reklama
Reklama