Být na místě je něco úplně jiného než pokrývat válku z agenturních zdrojů, říká válečná reportérka Lenka Klicperová

Plavé vlasy, modré oči, vysoká štíhlá postava. Tenhle popis by spíše seděl na modelku než válečnou reportérku (a zároveň šéfredaktorku časopisu Prima ZOOM), která se nedávno vrátila z Kurdistánu souženého další válkou. Do Sýrie, Iráku a Kurdistánu jezdí už řadu let, takže jí samozřejmě zajímal i aktuální vývoj situace. Jenže tentokrát nešlo o válku proti Islámskému státu, kde dobří a špatní byli na první pohled jasně rozdělení.
Lenka Klicperová a Markéta Kutilová v ohrožené oblasti
Lenka Klicperová a Markéta Kutilová v ohrožené oblasti
archív Lenky Klicperové
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Cesta za válkou

Dá se teď dostat do válečné zóny, tedy přímo na frontu?

Přímo na frontu ne, ve válečné zóně jsme byli ale pořád. Na frontu do města Serekaniye se kvůli bombardování novinářům nedaří dostat, velením SDF (kurdské jednotky) byl vydán přísný zákaz. Navíc na místě byla příliš chaotická situace způsobená také příjezdem asadovských vojsk. Ale bojovalo se kousek od nás a turecká bombardovací letadla bombardovala místa, kde jsme se pohybovaly. To bylo hodně nepříjemné. Vůbec nejhorší byl asi ten všudypřítomný chaos. A islamisté, kteří začali přepadávat silnice. To je snad horší než fronta…

Představa, že si koupím letenku do války, je ale asi absurdní, ne?

Přistanu v Iráku, konkrétně v Irbílu, kde není potřeba vízum. Do samotného Iráku vízum samozřejmě potřeba je, ale v rámci Iráku je poměrně rozsáhlá kurdská autonomie zahrnující i bezvízový styk s občany EU. Samozřejmě nemůžu přes Sýrii, tam potřebuji vízum, které mi nedají, nejsem prorežimní novinářka. To se nám podařilo jen jednou a pak už nikdy. Přes Turecko taky nemůžu – na hranicích je 4metrová zeď a já navíc do Turecka nesmím, hrozilo by mi uvěznění stejně jako dalším novinářům, kteří prezidenta Erdogana dlouhodobě kritizují.

Lenka Klicperová s vojáky
Autor: archív Lenky Klicperové Lenka Klicperová s vojáky

Tentokrát, než jsem se dostala na místo, fixeři (lidé z řad místních zajišťující pobyt, tlumočení a částečně i bezpečnost, pozn. redakce), které jsme znali z minulých návštěv už byli rozebraní, protože velká média s velkými rozpočty, reagovala okamžitě. Naštěstí jsme sehnali přes svoje kontakty ihned někoho dalšího, spolehlivého tlumočníka.

I tak jste s Markétou Kutilovou reagovaly rychle. Máte nějaké dlouhodobé vízum?

Ne, tak to v případě cest do syrského Kurdistánu nefunguje. Přiletím do irácké oblasti Kurdistánu, která je, jak už jsem říkala, bezvízová, taxíkem přijedeme na hranice, kde už mám díky dlouhodobým kontaktům připravené povolení. To jinak trvá dlouho. Na syrské straně je to většinou bez problémů, protože tam už to zařizuje náš fixer.

Kurdistán ale není samostatná země.

Není, ale má rozsáhlou autonomii na Iráku, a syrská Rožava fungovala podobně, hranice si kontrolovali Kurdové, nebyl tam žádný vliv prezidenta Bašára Asada. Nicméně tyhle dvě samosprávné jednotky, syrská a irácká, byť v oblasti známé jako Kurdistán, ti musí dát povolení, aby ses tam mohl pohybovat.

Kurdové dlouhodobě chtějí svůj vlastní stát, není tak prapůvod problému?

To se nedá takhle zjednodušit. Samozřejmě je tu touha, kterou mají dlouhodobě v srdci, ale vědí, že v současných podmínkách to není možné. Nyní o to neusilují, vědí, že při současném rozložení sil nemají šanci.

Kdyby ale měl vzniknout samostatný kurdský stát na území dnešního Kurdistánu, přišli by o kus území jak Sýrie, tak Turecko a Irák.

Samozřejmě, proto Kurdové všem vadí, a proto v dohledné době samostatný stát mít nebudou. Nikdo se nechce takhle lehce vzdát svého území, zvláště, když se jedná o poměrně důležitou strategickou oblast, jakou je obilnice Sýrie. Navíc se na území nacházejí nerostné zdroje, takže je iluzí si představovat, že Bašár Asad se bez nějakých větších problémů vzdá tak vzácné oblasti ve prospěch kurdského státu. A stejně tak vlády dalších států.

Je nenávist ze strany Syřanů směrem ke Kurdům?

To bych neřekla. Nemyslím si, že by šlo o nenávist syrských Arabů vůči Kurdům, i když mnohde samozřejmě určité napětí cítit je. Ne vždycky a ne všude. Ale někteří Kurdové některé Araby vnímají jako skupinu, která podporovala a vyzbrojovala Islámský stát, což se mnohde skutečně dělo. Na druhou stranu jsou tam komunity, které spolu pracují a žijí bez vzájemných problémů, rozhodně ta situace není nijak černobílá.

Potkala ses s matkou brutálně zavražděné političky Hevrín Chalafové. Jak ona osobně vnímá ten vzkaz směrem k ženám?

Matka Hevrín Chaláfové je těžce zkoušená žena. Už její starší dcera byla zavražděna podobným způsobem jako Hevrín, byla uvláčena za vlasy za autem, k protože se přidala k PKK, odjela bojovat do iráckého Kurdistánu a tam ji zajali Turci. Ti, kteří zavraždili Hevrín, islamisté placení Tureckem, tohle přesně věděli a Hevrín zavraždili stejným způsobem. Jednalo se o promyšlenou pomstu. Šlo o jasný vzkaz směrem k ženám i politikům. V tom prvém případě – zůstaňte tam, kde je vaše místo určené radikálním islámem, v tom druhém – nestavějte mosty mezi etniky.

Podíváme-li se na prvopočátky animozity mezi Turky a Kurdy, najdeme společného činitele. Kurdská strana pracujících je podle Turků teroristickou organizací a jakékoli spojení s ní znamená riziko postihu.

Samozřejmě, PKK proti Turecku dlouhodobě bojuje, takže se snaží i touhle násilnou cestou bojovat za práva Kurdů. Je pravda, že jde o extrémní marxistickou organizaci, na druhou stranu se vždycky omezovala na boj proti tureckým cílům, převážně policejním a vojenským. A pro Evropu je rozhodně menším nebezpečím než radikální islamisté. Já si myslím, že mají legitimní právo žádat svůj stát, je to jednolité etnikum, 40 milionů lidí. Rozumím tomu, že mají potřebu za to bojovat a že používají prostředky, které nejsou někdy úplně vhodné. Ale v situaci, ve které jsou, nemají moc na výběr.

Nemáš problém vnímat Kurdy jako teroristy, protože oni skutečně teroristické akce v rámci PKK prováděli?

Nelze směšovat Kurdy a PKK, to není to samé. Špičky PKK jsou zapojené i do narkoobchodu, z kterého získávají finance na nákup zbraní. V iráckém pohoří Kandíl, kde jsou jejich základny, jsem byla dvakrát, mluvila jsem tam i s nejvyšším lídrem PKK, takže vím, že to není jednoznačně jen skupina bojovníků za demokracii. Na druhou stranu jsem viděla, že i v Kandílu je lidi podporují, vnímají PKK jako sílu, která se snaží brát se za jejich práva. Dlouho se v posledních letech před válkou debatovalo o vyjmutí PKK ze seznamu teroristických organizací, ale nebylo to realizované kvůli Turecku.

Vím, že když přijedu na území PKK, tak si můžu být jistá svým životem a nikdo mi neublíží. Ideologicky jsme jinde, protože já nejsem levičák, zatímco oni jsou extrémní levice, ale nijak jim to nevadí. Jsem si jistá, že když přijedu na území Islámského státu nebo na území, kde se teď pohybují islamistické milice placené Tureckem, tak tam přežiju tak dvě hodiny. Pro mě je jednoznačně mnohem nebezpečnější radikální islám. A myslím, že pro celý svět.

Hrozí tedy návrat Islámského státu?

Rozhodně ano, oživily se spící buňky, islamisté po stovkách prchají z vězení, přes Džarábulus prchají do Turecka a následně můžou kamkoliv. Z tábora Ain Isa utekly džihádistky a jejich děti dokonce se svými pasy.

Trumpovo tweetování

Americký prezident Trump se rozhodl, na první pohled nelogicky, stáhnout vojska ze severní Sýrie, čímž umožnil Turecku vpád do dané oblasti. Co se tím snaží docílit?

To nikdo neví, Trumpovi do hlavy nikdo nevidí, zřejmě chtěl splnit svůj předvolební slib, že navrátí všechny americké jednotky z vzdálených konfliktů domů. Celá turecká invaze a její následky vznikly kvůli tomu, že Spojené státy z této oblasti stáhly své patrolovací jednotky. Kdyby tam zůstaly, Erdogan by si nedovolil ozbrojené akce.

Pokud by mělo jít jen o volební slib týkající se stažení jednotek ze zahraničí, tak ohrožuje mír v Evropě.

No právě, v Evropě. A zajímá ho to? Evropané ho volit nebudou. To je přesně ten point, kde vzniká bezpečnostní riziko týkající se Evropy.

A co se týče Trumpa, možná se trochu přepočítal, protože zřejmě nepočítal s takovou vlnou odsouzení. Kurdové odsuzují americkou zradu a vidí, že Evropa pro ně také nic nedělá. Dokonce i mezinárodní humanitární organizace odešly. Jediný, kdo poskytoval pomoc 400 000 uprchlíků a zraněným, byl kurdský červený půlměsíc.

Ale Trump přece musí mít své poradce, kteří mu řeknou, že tenhle krok bude vnímaný jako zrada… a vlastně opravdu o zradu na spojencích, kteří pomohli vyhrát válku proti Islámskému státu, skutečně jde.

Já myslím, že je jednoduše neposlouchá. Zjednodušeně řečeno, americký prezident si bez rozmyslu tweetuje a následujících čtrnáct dní jeho poradci řeší průšvihy, které z tweetů plynou. Není to tak, že by prezident USA každý svůj krok diskutoval s poradci, kteří té situaci rozumí. V případě současného prezidenta je tahle představa naivní.

Erdoganovy šachy

Jak je možné, že samostatný stát, Turecko, překročí hranici jiného samostatného státu, Sýrie… a nic se neděje?

Ano, přesně. Všichni se tváříme, že je to v pořádku. A přitom Erdogan dělá to samé, co dělal Hitler od nástupu k moci v roce 1933 v Německu. On prostě postupně zkouší, kam až může zajít, co si může k mezinárodnímu společenství dovolit.

A vlastně díky tomu, že je členem stejného vojenského uskupení, NATO, na něj neexistují žádné páky. NATO asi nikdy nepočítalo v rámci svých struktur a smluv s tím, že člen NATO bude mít tak diametrálně odlišné postoje než zbytek aliance.

Erdogan si najal 12 000 žoldáků, které platí, to znamená, že takto utracené peníze musí mít nějakou konkrétní návratnost. Kde ji vidíš?

To je asi jednoznačné, viděli jsme to už dříve, když začala invaze do Afrínu, kde taky platil žoldáky. Afrín je nyní v jeho moci, nikdo už se neptá, zdali se někdy vrátí Sýrii. Je to jen další území, které Turecko získalo pod kontrolu. V tomto světle je plat 12 000 islamistů kapkou v moři. Na kurdském území je kromě úrodné půdy i ropa a velké řeky Eufrat a Tigris. Stačí vzpomenout na kolébku lidstva, Mezopotámii, to je to území, o kterém mluvíme.

Sýrie s vývojem situace úplně nadšená není, to na jednu stranu, ale je vyčerpaná válkou. Ale zároveň si je vědoma, že může získat část území zpět pod svou kontrolu. A co se týče takzvané bezpečnostní zóny, ukazuje se – a mnohým to bylo jasné od začátku – , že o nějakou bezpečnostní zónu vůbec nejde. Šlo naprosto jednoznačně o rozšíření tureckého vlivu. Erdogan chápe, že nemůže dostat všechny Kurdy z Turecka, ale zejména syrští Kurdové mu leželi v žaludku tím, že dokázali porazit Islámský stát. Dnes už se ví, že Turecko s islamisty, tedy Islámským státem, dlouhodobě kooperovalo.

Selhávají tady česká média?

Jsi aktivní na sociálních sítích, bezesporu tam jsou negativní reakce typu, že nejsi novinářka, ale aktivistka.

To, že mi někdo na sítích nadává, na to už jsem si zvykla, ale nařčení „aktivistka“ se docela bráním. Co to je „aktivistická novinářka“? Jsem novinářka, která upozorňuje na bezpráví, které se děje. A to je podle mě klíčový důvod, proč dělat profesi novináře. A jsem na místě, kde se to bezpráví děje – tedy v Sýrii, nikoliv v Turecku.

Musím ale říct, že při této poslední cestě jsme se setkávaly s Markétou s obrovskou podporou veřejnosti. Důvodem byl také fakt, že jsme přinášely informace z místa. Nebyla tam žádná naše velká média, třeba veřejnoprávní, a lidé cítili, že je tu velké informační vakuum. Velice rychle si tedy našli cestu k nám, protože je dění v Sýrii nesmírně zajímá. Až jsem z toho překvapená jak. Potvrzuje to jen to, že šéfredaktoři nemají pravdu, když říkají, že zahraničí lidi nezajímá. Zajímá. Navíc lidé cítí (stejně jako já), že se tu páchá velká křivda a nespravedlnost.

Ptal se Topi Pigula

Reklama
Reklama