Bojový plyn hrozil dřív tímtéž, čím dnes jaderné zbraně

Stále platí, že bojové plyny jsou zbraní hromadného ničení
Stále platí, že bojové plyny jsou zbraní hromadného ničení
Wikimedia Commons
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Dost možná současná krize mezi západními státy a Ruskem platí pouze za bublinu, na kterou si za rok vzpomenout jenom politologové. Zvláště internetové diskuze však hýří scénáři, v nichž sebemenší riziko eskalace končí jadernou válkou, a tak i koncem života na Zemi. Damoklův meč atomového konfliktu lidstvu hrozí od konce 40. let, již před ním však lidstvu hrozily podobně destruktivní chemické zbraně.

Apokalyptické vize

V první světové válce se jedovaté plyny užívaly hojně a ve velké míře, rovněž meziválečná léta k tomu dávala řadu náznaků – bojové plyny i v době po první světové válce použily všechny evropské mocnosti. Neznámějším příkladem je jejich italské použití při invazi do dnešní Etiopie, yperit však byl vystřelen i Brity proti Rudé armádě v roce 1919 (během intervence Britů do ruské občanské války), naopak i Sověty proti Číně v roce 1934 nebo třeba Francií a Španělskem proti marockým separatistům ve 20. letech. Příkladů je ve skutečnosti mnohem více.

Největší obavou v době vypuknutí druhého globálního konfliktu proto byl scénář, při němž obě strany využijí právě té nejsilnější dostupné zbraně ve svém arzenálu – tedy zbraní na bázi smrtícího plynu. Zatímco na straně západních Spojenců se jednalo především o yperit, třetí říše krom něj mohla nabídnout i mnohem destruktivnější plyn tabun. Ani tehdy ani dnes proti nim nebylo a není účinné obrany. Předválečná fikce i seriózní pojednání tak byly plné doslova apokalyptických vizí o širých lánech světa vylidněných po masovém použití chemikálií.

Podzemní továrna Osówka

Tajemná Osówka: Místo, kde měla vzniknout nacistická atomová puma

Pro všechny tak bylo v roce 1945 velkým překvapením, že ani Spojenci ani nacisté nakonec po plynech nesáhli. Důvodů bylo několik.

Vzájemně zaručená destrukce

Yperit Také znám jako hořčičný plyn (mustard gas) se používal již od 1. světové války, naposledy byl použit režimem Saddáma Husajna proti Kurdům a Iránu. Obětem způsobuje "zpuchýření" zasažené pokožky, při kontaktu s pokožkou totiž vyvolává chemické popáleniny, plyn přitom proniká i skrze běžné oblečení. Oběti umírají buď na silné popáleniny pokožky (50 % a více) nebo v případě vdechnutí na plicní krvácení. V nižších až středních koncentracích plyn však obvykle nezpůsobuje smrt, zasažení lidé se mohou sice zotavit, hrozí jim však vyšší riziko rakoviny.

Obě strany konfliktu přitom s možností použít plyn v určité chvíli operovaly. Traduje se, že hlavním důvodem nepoužití ze strany Německa (krom nasazení ve vyhlazovacích táborech), byla Hitlerova nechuť vůči plynům kvůli přímé zkušenosti s nimi v první světové válce. Tak jednoduché to však rozhodně nebude – pomineme-li roli plynu v holocaustu, i ozbrojené složky třetí říše se více či méně připravovaly na chemickou válku. Jedním z příkladů byl vývoj a produkce tabunu nebo dalších plynů, jiným pak třeba testování chemické hlavice pro létající bombu V-1. Dokonce ani na samém konci války však Německo po plynu nesáhlo, ačkoliv příslovečně už nemělo co ztratit.

Na spojenecké straně bylo volání po plynu snad ještě hlasitější, především kvůli hned několika Churchillovým plánům. Na jeho rozkaz tak měl být yperit nasazen například v případě německé invaze do Anglie proti předmostí vojsk Osy (spojenecká invaze do Normandie, mimochodem, nebyla na případný německý chemický útok jakkoliv připravena). Na scénář invaze nikdy nedošlo, Churchill však rovněž zvažoval nasazení plynu proti německým městům v odvetě za útoky raket V-1 a V-2. Tentokrát mu to pro změnu zakázala RAF, na efektivní použití méně efektivního yperitu by totiž bylo potřeba příliš mnoho bombardérů. Churchillovo interní memorandum se vyjadřuje jasně: morální zábrany proti plynu jsou módní vlnou, která časem pomine, v „minulé válce“ bylo ostatně tabu bombardovat města a plyn byl naopak v kurzu, zmiňuje.

Exploze jaderné pumy

Ztracené atomové bomby: kam se poděly a kdo je má?

Pes tak bude zakopaný v praktické nemožnosti použití plynu, aniž by odvetný úder fatálně zasáhl i útočníka. Churchill i Roosevelt veřejně varovali síly Osy, že dojde-li k použití chemických zbraní proti civilním i vojenským objektům, strategické bombardéry povedou chemickými nálety odvetu proti celému Německu, respektive případným japonským silám. Stejnou mincí by mohly opětovat i nacistické síly – na počátku války by německé bombardéry rozhodně byly s to provést obdobnou operaci, v pozdější fázi zase Hitler disponoval dalekonosnými raketami a efektivnějšími druhy plynu (potřeboval by tak menší počet raket). Hypotetický konflikt tak byl uzamčen do patové situace, kdy mohlo lokální použití plynu rychle vyeskalovat do vlastní destrukce.

Miliony mrtvých

Tabun Jedná se o extrémně toxický nervový plyn, který nabourává běžnou funkci lidského nervového systému. Nemá barvu, zápach ani příchuť. Poprvé byl vyvinut německými chemiky v roce 1936. Mezi první symptomy po zásahu patří nervozita, pocení nebo ztráta kontroly nad vylučováním. Vdechnutí smrtící dávky zabíjí od jedné do deseti minut, tabun má však smrtící efekt i při pouhém vystavení pokožky (čili v případě, že má oběť plynovou masku) a to do dvou hodin od expozice. Z malých a středních koncentrací vystavení tabunu se lze zcela zotavit.

Proti plynovému útoku byly zranitelné jak frontové jednotky, tak i civilní populace. Příkladem výsledku eskalace chemické války by mohl být údajný (dle neověřené novinové zprávy z 80. let) americký operační plán bombardovací kampaně proti německým městům. Trvala by 15 dnů, yperitem by bylo zasaženo 30 měst včetně Mnichova nebo Stuttgartu, ve výsledku by dle odhadů zemřelo skoro 6 milionů lidí a dalších 12 milionů by bylo trvale či dlouhodobě vyřazeno (populace Německa před připojením Rakouska a Sudet činila 65 milionů, kampaň by tak zabila či zneschopnila třetinu národa).

Jediným případem velkého vypuštění smrtících bojových látek v druhé světové válce je tak paradoxně nálet Luftwaffe na italské pobřežní město Bari, kde v roce 1943 kotvily zásobovací lodě postupujících Spojenců. Obětí útoku byla i nákladní loď John Harvey, která potají převážela letecké bomby s yperitem. Ty měly být na dosah v případné odvetě za možný německý chemický útok. V důsledku úniku plynu z John Harvey však později zemřelo 68 námořníků (v Bari šlo ke dnu 27 dalších lodí, zemřelo na 2000 lidí). Spojenci se nehodu snažili ututlat z obavy, že pokud se o nákladu bomb poblíž fronty Němci doslechnou, mohli by sami preventivě bojové látky nasadit.

Skutečný důvod pro nepoužití tak ležel v témže principu, který pozdější studená válka v případě jaderných zbraní pojmenovala jako vzájemně zaručené zničení. Vnímat to lze jako dobrou i špatnou zprávu. Na jednu stranu je totiž zjevné, že ani ty nejhůře vnímaní diktátoři dějin zjevně nesahají k masovému použití zbraní hromadného ničení. Na straně druhé je však stále možný lokální útok těmito prostředky v době mimo eskalaci, popřípadě nehoda. A především, druhá světová válka dokázala být krvavými lázněmi i bez chemických zbraní.

Ladislav Loukota

Reklama
Reklama