Bitva o Kollaa: Kapitola z doby, kdy Sověti přepadli Finsko

Píše se 7. prosince 1939, panují jedny z největších mrazů 20. století a začíná krvavá bitva mezi Finskem a Sovětským svazem v rámci tzv. zimní války.

Strategický ústup

Bitva o Kollaa (finsky Kollaan taistelu) byla započata jako součást finského ústupu před sovětskou armádou v oblasti Ladožské Karélie. Od začátku prosince byly finské jednotky zatlačovány do svého vnitrozemí čtyřnásobnou přesilou Rudé armády. A to jsme jen u počtu mužů. Počet sovětské techniky několikanásobně převyšoval finskou, například u tanků to byla až dvousetnásobná přesila.

Statisticky slabší Finsko, které mělo málo mužů, techniky a výzbroje, dokázalo svým odhodláním a geniální taktikou pod velením Carla Gustafa Emila Mannerheima dlouho odolávat a tím otřást nejen morálkou Rudé armády, ale i reputací SSSR na mezinárodním poli. Ale zpět k samotné bitvě. Velitelé byli na finské straně Woldemar Hägglund a Antero Svensson. Jejich sovětským protivníkem byl Dmitrij Timofejevič Kozlov.

Rusové překvapili

Řeka Kollaa sloužila jako opěrný bod finským ozbrojeným silám. Finové kvůli své situaci museli každý detail zužitkovat ve svůj prospěch, terénní překážky a počasí nevyjímaje. Finská 12. divize ještě budovala předsunutá postavení, když byla překvapena útokem dvou sovětských divizí. Tomuto tlaku nebyla schopná odolávat. Proto se stáhla do dalších obraných postavení vybudovaných za řekou. Sovětská taktika počítala s rychlými průlomy pod obrovským tlakem čtyř divizí. Finská obranná taktika počítala s využitím terénu, přičemž silná obranná postavení kryla nejen Kollaa, ale také sněhem zasypané bažiny a husté lesy, které ve spojení s třeskutým mrazem poskytovaly obráncům velkou výhodu.

Divize 56. a 164. zaútočily na střed finského postavení, kde chtěly provést průlom. Zároveň se 75. a 128. divize připravovaly na obchvat. Finové pokryli obranné prvky terénu a klíčové komunikace. Boj samotný byl velmi tvrdý, a navíc sovětské jednotky neměly s tímto způsobem boje příliš zkušeností. Postupovaly v kolonách jen přístupným terénem. Na to však Finové čekali. Jejich taktika zahrnovala lehké lyžařské oddíly a oddíly na sněžnicích, které byly mobilní a překvapily nepřítele obchvatem. Takto napadená kolona pak byla odříznuta od zásobování a posil. Sovětší vojáci, krom nedostatku munice, trpěli hladem a mrazem. Boje probíhaly de facto na stejných pozicích, kdy ani jedna strana nemohla ustoupit.

To se ovšem změnilo v únoru, kdy zaútočily všechny čtyři sovětské divize za masivní dělostřelecké a letecké podpory, které finští vojáci nemohli konkurovat. Finové se tím pádem mohli přesouvat jen velmi těžko, převážně pod rouškou tmy. Sovětské ženijní prapory začaly budovat páteřní cesty neprůchodným terénem, což zásadně pomohlo zásobování jejich jednotek. Finové své ztráty s ohledem na počet obyvatel mohli nahradit jen velmi těžko.

Dostávaly se jim převážně málo vycvičené oddíly či starší ročníky záložníků. I přes tyto obtíže se ale drželi a udrželi se až do příměří zimní války, které bylo podepsáno 13. března 1940. I přes uzemní ztráty to pro Finsko bylo velké vítězství, jelikož dokázalo uhájit svou suverenitu, a díky tomu posílit svou mezinárodní reputaci.

Finů, kteří disponovali jednou divizí, padlo 1500, kdežto čtyřikrát silnější SSSR ztratil 8000 mužů. Nutno podotknout, že nebýt příměří, sovětské jednotky by nejspíš odpor úplně zlomily, protože Finové byli na dně svých hmotných a morálních sil. I tak je to významné vítězství malého národa nad velkým.

Text: Vladimír Stehlík