Bitva na Vítkově: Jak Žižka zachránil Prahu před křižáky

Před 600 lety husité ubránili Prahu před první křížovou výpravou vedenou Zikmundem Lucemburským. Ten se nakonec nechal korunovat českým králem a od české metropole odtáhnul.
Jan Žižka ve filmu Proti všem
Jan Žižka ve filmu Proti všem
Filmové studio Barrandov

Bitva na Vítkově, k níž došlo 14. července 1420, je ukázkou toho, jak i malý střet může rozhodnout celé tažení. Husité v improvizované bitvě odrazili útok křižácké jízdy, získali čas a nakonec přinutili Zikmunda Lucemburského změnit plány. První křížová výprava vyslaná do Čech proti vzpurným kacířům se dva týdny po bitvě na Vítkově rozpadla a Praha si mohla částečně vydechnout.

Situace před bitvou přitom nebyla pro husity uzavřené na pravém břehu Vltavy vůbec příznivá. K městu se už v červnu 1420 stahovaly oddíly křižáků z Uher, Slezska i Moravy a pochopitelně také z německých držav krále Zikmunda. První křížovou výpravu vyhlášenou ještě kostnickým koncilem a potvrzenou novým papežem Martinem V. brala katolická Evropa vážně.

Trojnásobná přesila

Přestože historické prameny uvádějí, že se na levém břehu Vltavy od Brusnice přes Letnou až po Bubeneč rozložilo 80 000 (Eberhart Windecke), 100 000 (Ondřej Řezenský) případně až 150 000 (Vavřinec z Březové) křižáků, podle historika Petra Čorneje šlo s ohledem na nákladnost takového podniku i dobové možnosti nanejvýš o 30 000-35 000 říšských bojovníků. „Ale i tak byla křižácká armáda nejpočetnější vojenskou silou, která se v průběhu středověku před Prahou objevila,“ píše Petr Čornej ve své nové publikaci Jan Žižka.

Alfons Mucha - po bitvě na Vítkově
Autor: Wikimedia Commons/volné dílo Alfons Mucha - po bitvě na Vítkově

Proti nim mohli pražští husité postavit odhadem 5000 svých bojovníků a stejně velký počet venkovských husitů, kteří dorazili Praze na pomoc. Společně bránili asi 3,5 kilometru hradeb a podnikali výpady většinou přes Karlův most nebo na pramicích na druhý břeh Vltavy. Jízdu husité prakticky neměli – 25. června 1420 vyrazil z Prahy husitský hejtman Mikuláš z Husi v čele asi 350 jezdců na pomoc tou dobou obleženému Táboru.

Husitský trumf jménem Jan Žižka

Silným trumfem husitů byl zato šedesátiletý hejtman Jan Žižka, který své schopnosti předvedl už v březnu 1420 v bitvě u Sudoměře. Žižka velmi přesně a hlavně včas odhadl význam výrazného vrchu Vítkova, který se nacházel několik set metrů východně od novoměstských hradeb přímo nad dnešní křižovatkou U Bulhara, kde se rozdělovaly dvě důležité cesty spojujícími Prahu s Českým Brodem a Kutnou Horou. Právě tudy zatím dostávali Pražané zásoby, což věděl jak Žižka, tak Zikmund Lucemburský.

Portrét Zikmunda Lucemburského
Autor: Wikimedia Commons/volné dílo Portrét Zikmunda Lucemburského

Proto Žižka prosadil vybudování provizorního opevnění na Vítkově, jehož jižní svah pokrývaly vinice. Stejně jako u Sudoměře se i tady projevil Žižkův mimořádný cit pro terén. Na ploché temeno Vítkova vedla totiž jediná sjízdná přístupová cesta od východu a křižáci museli v případě útoku jet právě tudy. Žižkovi lidé tedy začali budovat na vrchu dva provizorní sruby chráněné nízkou zdí a temeno hory široké místy jen 40 metrů přehradili třemi mělkými příkopy a další zídkou. Ty měly za úkol jezdce zpomalit.

Bitva začíná

Přesně tak se i bitva, k níž došlo 14. července 1420, vyvíjela. Podobně jako u Sudoměře zaútočili křižáci o nešporách, tedy v pozdním odpoledni. Na rozdíl od březnové bitvy u Sudoměře ale slunce tehdy stejně jako dnes nezapadalo v 18.23, ale mnohem později, až ve 21.07. Útočníci tak měli na uskutečnění svého záměru podstatně víc času.

Brodem na Maninách se přes Vltavu na Špitálské pole (dnešní Karlín a Invalidovna) přeplavili hlavně rakouští a míšenští křižáci. Nejprve ale museli objet prudký severní svah Vítkova – rozjeli se tedy směrem od Prahy a na hřeben se dostali buďto po dnešní silnici Pod Krejcárkem nebo přes Spojovací.

Mikoláš Aleš, Husitský tábor. Husité po téměř dvě desítky let zaměstnávali nejen českou, ale i evropskou šlechtu

Husité se po Lipanech nevzdali, poslední velký oddíl padl až o 15 měsíců později v bitvě u Křeče

Tady útočící vojsko provedlo obrat doprava a po návrší se kolem tehdejší vinice V Ohradě rychle blížilo k asi kilometr vzdálenému temeni Vítkova, kde dnes stojí památník s jezdeckou sochou Jana Žižky, který v osudný den osobně dohlížel na stavební práce. Spolu s ním se podle kronikáře Vavřince z Březové na Vítkově nacházelo jen 26 mužů a tři ženy, proti nimž se mělo hnát 7000-8000 křižáků. Jak ale upozorňuje historik Petr Čornej, byl počet útočníků nejspíš podstatně nižší, zřejmě pětinový. „I v takovém případě by měli křižáci nad obránci pevnosti asi dvacetinásobnou převahu,“ píše Čornej v knize Jan Žižka.

Husité navíc nemohli blížící se jezdce ostřelovat – chyběly jim šipky do kuší i prach do houfnic. Nezbylo, než spolehnout se na obranu provizorních palisád pomocí cepů, sudlic a kamenů. Naštěstí pro husity ale znovu do hry vstoupil terén.

Adolf Liebscher - Bitva na vrchu Vítkově
Autor: Wikimedia Commons/volné dílo Adolf Liebscher - Bitva na vrchu Vítkově

Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte

Křižáci se poměrně snadno vypořádali s prvními dvěma příkopy táhnoucími se napříč Vítkovem, u třetího příkopu chráněného zídkou už ale došlo k boji. Díky tomu a také díky zužujícímu se temeni kopce a strmým okrajům se jejich útok přeci jen zpomalil. Ke srubům tak dorazilo jen úzké čelo jízdy, které narazilo na odhodlaný odpor.

O zuřivosti boje svědčí i fakt, že se v jednu chvíli ocitl v ohrožení života samotný Jan Žižka. Křižáci ho strhli z hradby a nejspíš by ho zabili, nebýt odhodlaného výpadu cepníků. Žižka byl zachráněn a mohl pokračovat v boji, což se nedalo říci o veliteli křižáků Heinrichovi z Isenburgu, který nakonec v bitvě padl.

Praha posílá posily

Vřavu na Vítkově sledoval Zikmund Lucemburský z Letné na protějším břehu řeky, vzdušnou čarou asi 2,6 kilometru daleko. Nebyl ale sám. Se zatajeným dechem k Vítkovi vzhlíželi i husité z nedalekých hradeb Nového Města. V Praze zvonily zvony a lidé se modlili za záchranu města i spásu obránců Vítkova.

Naštěstí nezůstalo jen u modliteb. Když Pražané viděli, že Žižkovi husité prvnímu náporu přesily odolávají, vyslali jim na pomoc oddíl údajně složený z 50 střelců a většího počtu jen lehce oděných cepníků. Posila vyrazila z města Horskou branou mezi dnešním Hlavním a Masarykovým nádražím a přes křižovatku U Bulhara se rychle blížila Husitskou ulicí k jižnímu svahu Vítkova.

 Josef Mathauser – Jan Žižka s knězem Václavem Korandou roku 1420 hledí s Vítkova na Prahu
Autor: Wikimedia Commons/volné dílo Josef Mathauser – Jan Žižka s knězem Václavem Korandou roku 1420 hledí s Vítkova na Prahu

Tady nastal v bitvě obrat – a opět to bylo za pomoci terénu. Pěší husité snadno vyšplhali svahem vzhůru a vpadli křižákům do boku. V nastalém zmatku se jezdci soustředění na temeni hory tlačili na severní stranu Vítkova, kde se mnozí zřítili z prudkého srázu, další pak obraceli koně a snažili se ustoupit, kudy přijeli. V chaosu nepřehledné bitvy nakonec nastal všeobecný úprk křižáků přes Špitálské pole a řeku na druhý břeh Vltavy.

Bitva skončila naprostým vítězstvím husitů. Historik Petr Čornej se kloní k odhadu 200 zabitých křižáků, z nichž ne všichni padli na Vítkově. Další se těžce zranili nebo zabili pádem z hory, jiní se utopili při zbrklém přechodu řeky.

Krach křížové výpravy

Ačkoliv z vojenského hlediska působila bitva na Vítkově jen jako jedna z nedůležitých šarvátek v rámci první křížové výpravy, ve skutečnosti byl její dopad zásadní. V polovině července v Čechách začínaly žně a to znamenalo přísun čerstvých zásob do Prahy. Díky Vítkovu dorazily potraviny k husitům včas a v dostatečném množství. K přímému útoku na hradby neměl Zikmund dostatek mužů a obléhat dobře zásobené město nemělo smysl.

Morálka křižáků navíc upadala. Nuda, horko a nedostatek vlastních zásob vedly k rozmíškám mezi jednotlivými oddíly. Nezapomínejme, že i když většinu z nich tvořili Němci, mnozí „křižáci“ zejména z Uher budili rozpaky. Husitské prameny zmiňují Bulhary, Valachy, Srby, Rusy nebo původně asijské Huny a Kumány. Ti všichni prahli po bohaté kořisti, která se jim po porážce na Vítkově vzdalovala.

Zikmund Lucemburský nakonec svých hlavních cílů dosáhl. Na hradech v okolí Prahy sesbíral podstatnou část svého dědictví včetně říšských a českých korunovačních klenotů uložených na Karlštejně a nechal se ve svatovítské katedrále na Pražském hradě 28. července 1420 slavnostně korunovat českým králem.

Křižácká vojska začala okolí Prahy opouštět 30. července a do 2. srpna bylo po křížové výpravě. Husité se pět let po upálení Jana Husa díky „zázračnému vítězství“ na Vítkově utvrdili ve své pravdě, což jim v následujících letech dodávalo sílu k dalším bojů. A hejtman Jan Žižka jen potvrdil, co už mnozí věděli – že s jeho vojenským důvtipem a odhodlaností není počet nepřátel na bojišti tím rozhodujícím faktorem.

reklama