27. srpna 2021 15:45

Architekti jugoslávské války. Kdo ve skutečnosti stál za brutálním konfliktem na Balkáně? 

časopis Prima ZOOM 3-2021

Jako kdyby nestačily dvě světové války, přineslo minulé století mnoho dalších konfliktů po celém světě. Nepoučila se ani stará dobrá Evropa a než se přehouplo tisíciletí, zemřelo dalších sto čtyřicet tisíc lidí v sérii etnických konfliktů, válek za nezávislost a povstání, které se vedly v bývalé Jugoslávii.

Socialistická federativní republika Jugoslávie byla počátkem 90. let nejrozvinutější zemí na Balkáně. Skládala se ze šesti republik: Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Makedonie, Černé Hory, Srbska a Slovinska. Kromě této šestice měly status samostatných provincií v Republice Srbsko ještě dva regiony – Kosovo a Vojvodina.

Celá Jugoslávie pak byla směsicí náboženství a etnických skupin. Mísili se zde převážně pravoslavní křesťané s katolíky a muslimy. A jak to tak v každém větším uskupení bývá, přijde chvíle, kdy se menší hráči chtějí osamostatnit. Jak politicky, tak ekonomicky. Zvláště pak přijdou-li hospodářská krize a spory o rozdělení finančních prostředků. Nacionalistické tendence politických vůdců, kteří chtěli narušit jugoslávskou identitu, pak na sebe nenechaly dlouho čekat.

Strach a nedůvěra mezi jednotlivými etnickými skupinami strmě rostla a země se začala rozpadat. Rozepře přinesly řadu válek – zejména krvavé konflikty v Chorvatsku (1991–1995) a Bosně (1992–1995). Vřelo to i ve Slovinsku, ale zde boje trvaly pouhých deset dní, a nakonec skončily mírem. Posledním ozbrojeným konfliktem na Balkáně byla válka v Kosovu (1998–1999).

Zajímavé ovšem je, že to nebylo náboženství, které by bylo tím nejpádnějším důvodem k rozvratu. V zemi tehdy existoval téměř milion smíšených manželství a jen v Sarajevu byl smíšený každý třetí svazek. Cestu k válkám pečlivě připravovali především političtí vůdci, kteří sledovali své politické ambice. Za největšího architekta války je pak považován bývalý srbský prezident Slobodan Milošević.

Nacionalismus – to je to, oč tu běží

Na začátku všeho stála ideologie Velkého Srbska, za kterou stál právě Slobodan Milošević. Chtěl utvořit stát, který by zahrnoval nejen samostatné Srbsko, ale také ty části Bosny a Chorvatska, kde žily velké srbské menšiny. S podporou srbských nacionalistů z Kosova a především s využitím srbské státní televize začal šířit strach mezi srbskými menšinami v Chorvatsku a v Bosně. Stačilo pravidelně vysílat záběry masakrů, které páchali chorvatští fašisté na Srbech během druhé světové války. Obava z toho, aby se historie neopakovala, byla na světě a tím i živná půda pro válku.

A jelikož je na každém šprochu pravdy trochu, je možné, že obavy byly zčásti oprávněné. Strana Chorvatské demokratické unie vedená Franjo Tudjmanem zvítězila ve volbách v roce 1990 s protisrbskou kampaní. To v praxi znamenalo, že by se v Chorvatsku ze Srbů stali občané druhé třídy. Chorvatsko je totiž ústavně definované jako národní stát etnicky spjatý s chorvatským lidem.

Když Chorvatsko v červnu 1991 vyhlásilo nezávislost, Srbové v tomto regionu i v dalších částech země vyjádřili přání zůstat v Jugoslávii. Jugoslávská armáda se rychle přetransformovala na srbskou a Srby podporovala. Za pět měsíců bojů Srbové ovládli celou třetinu území Chorvatska, a to bez ohledu na to, zda v těchto částech před začátkem války měli srbskou většinu nebo ne.

Celý článek a mnoho dalších témat včetně rozhovoru s Martou Kubišovou najdete v podzimním vydání časopisu Prima ZOOM.

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom