Alternativní historie: Co kdyby se Turecko přidalo ve druhé světové válce na stranu Hitlera?

Alternativní historie: Mohlo by Turecko Třetí říši zajistit vítězství?
Alternativní historie: Jak to měl Hitler s Tureckem
Alternativní historie: Jak to měl Hitler s Tureckem
Bundesarchiv

reklama

Dlouhé roky leželo Turecko mimo zájem světové politiky. Nedávná roztržka různých členů NATO s Ankarou ohledně invaze do kudrské Sýrie však připomněla, že Turecko bylo a je přinejmenším regionální velmocí. Osmanská říše platila za hlavní sílu muslimských zemí během středověku i novověku. Nemusíme se nutně pouštět do hodnocení dané periody z dnešního pohledu, rozhodně to však slouží jako příklad skutečnosti, že turecká mocnost byla významným hráčem v politice minimálně posledního tisíce let. Co kdyby tak hrála významnou úlohu i ve druhé světové válce? 

Turci v 1. světové válce

Teprve ve století 20. se v turecké roli cosi změnilo. Osmanská říše, de facto vedená primárně Turky, se v roce 1922 rozpadla, aby dala vznik menšímu, modernějšímu a sekulárnímu Turecku. Ani v posledních dekádách své existence však Osmani nebyli zrovna na vrcholu moci a jejich spojenectví s Centrálními mocnostmi první světové války je slavné jenom pro dvě operace na vlastním území – obranu Istanbulu před britským útokem a arménskou genocidu. To první Turci vyhráli i díky mimořádně špatnému britskému plánování a to druhé raději nekomentovat. 

Reálně byl význam Turecka i v první světové válce ovšem významnější, kolaps carského Ruska dílem nastal právě díky tomu, že Osmanská říše zablokovala jižní obchodní cesty do Středozemního moře. I dílčí spojenectví tedy mělo pro Centrální mocnosti svůj význam. Ve druhé světové válce bylo však Turecko, vzdor tehdejší dlouhé tradici spojenectví s Německem, skoro až do konce neutrální zemí. Tehdejší turecký prezident İsmet İnönü se sice sešel se zástupci spojenců i třetí říše, ale až do roku 1944 zůstalo Turecko de facto neutrální.

Právě na jaře 1944 totiž začalo zastavovat export svých nerostných surovin do Německa jako předehru k zmrazení diplomatických vztahů. Oficiálně Turecko vyhlásilo silám Osy válku v únoru 1945. Nikdy se však ani v posledních měsících nezapojilo do bojů. Vzhledem k okolnostem lze říct, že Turecko přesto mnohé získalo. Sedm let po válce se přidalo do NATO a vybudovalo si na západě dobré spojence. Co kdyby však İnönü byl ke spojencům méně zdrženlivý? Co kdyby se rozhodl následovat historický příklad Osmanské říše a namísto pozdního příklonu ke Spojencům zvolil mnohem dříve stranu Osy? 

Na turecké frontě

V první řadě je nutno říct, že Turecko bylo během druhé světové války neutrální právě proto, že bylo Tureckem a nikoliv Osmanskou říší. Po útrapách z kolabující říše na konci první světové války byla sekularizace a jistý pacifismus logickým nástupcem v předešlém chování impéria. Říká se, že historie se opakuje, ale spíše je přesnější říct, že nové generace mají tendenci se vymezovat proti těm starým, čímž se po čase vše vrátí k počátku. A v Turecku 40. let to jednoduše znamenalo nechovat se jako impérium. 

Pokud by se Turecko mělo připojit na stranu Osy, muselo by tedy v zásadě vzniknout na poněkud odlišném názorovém základu, než jaký vyznával Mustafa Atatürk, zakladatel moderního Turecka. Atatürk byl rozhodně vlastenec či chcete-li národovec, a vzhledem k turbulentní době se nebál ani využití nátlaku. Ve srovnání s fašismem či nacismem šlo však přesto skoro o liberála. Řekněme však, že v nějaké alternativní historii byl Atatürk mnohem ráznější a namísto zdravého vlastenectví byl agresivním nacionalistou. Poté by měl k Hitlerovi či Mussolinimu mnohem blíže. 

Potřeba podobné dlouhé předehry před druhou světovou válkou nepramení jenom z ideologické, ale i praktické stránky. Vzhledem k tomu, že skutečný Atatürk potřeboval armádu hlavně na udržení pořádku v menším Turecku, nebyly turecké síly v roce 1939 na jakýkoliv konflikt nijak připraveny. Turecká armáda měla 23 divizí a 174 tisíc mužů. Jenom pro srovnání, československá armáda měla před Mnichovem k dispozici 21 divizí a 200 tisíc mužů v míru, přičemž mohla zmobilizovat skoro milion. Oba státy si byly podobné i populací. Turecku však fatálně chyběly tanky i letadla a jeho námořnictvo sotva plnilo úlohu pobřežní stráže. Pokud by tedy Turecko mělo v alternativním světě hrát výrazného spojence Hitlera, muselo by zbrojit delší dobu před válkou. Jinak bylo podstatně totiž silnější i předválečné Československo. 

Jiné Turecko

Dejme ale tomu, že se tak stalo, a jisté agresivní nacionalistické Turecko vzniklo již před příchodem Hitlera k moci (a neovlivnilo to další vývoj světa). Píše se 3. září 1939, západní spojenci vyhlašují válku Hitlerovi a druhá světová válka se stává druhou světovou válkou. Co by Turci na Hitlerově straně mohli změnit? Možnosti by existovaly. 

Turecko by – opět – bylo nápomocné už jen pro své umístění. Pokud by ve spolupráci s třetí říší budovalo ve velkém ponorky, mohlo by nejen zablokovat Sovětům přístup do Středomoří, ale také výrazně zhoršit fungování Královského námořnictva ve stejném regionu. Pravda, Sověti si Středomoří příliš neužili. Americký materiál k nim proudil severní cestou. Ani s operací Barbarossa by Turci Němcům asi příliš nepomohli, postupovat přes Kavkaz by bylo extrémně náročné, vylodění přes Černé moře by na tom bylo podobně. Pokud by navíc v této alternativní realitě nedošlo na zázrak, Turecko by nejspíše co do efektivity bojových operací nebylo příliš vzdálené od nechvalných Italů. 

Turci by tak v reálu (pokud z nich nechceme udělat supermany) plnili spíše roli právě podobnou Italům. Tady by pomohli na Balkáně, tuhle by navázali část sovětských sil a jinde by v přístavech zásobovali Němce. Čistě ze svého položení by ovšem mohli být jazýčkem na vahách. Zásobovací trasy z Černého moře by třeba mohly výrazně pomoct německé jižní frontě během nacistické invaze do Sovětského svazu. Vázání několika sovětských divizí na Kavkaze by mohlo oslabit sovětský odpor jinde a tak dále. Totéž platí i o tažení v Africe. 
Turci by navíc sami mohli především otevřít novou frontu na Blízkém východě. Zatímco by tak Rommel mířil na Egypt ze západu, turecké síly by mohly postupovat Sýrií ze severu. Výsledek by mohl být mnohem krvavější a mnohem delší. Tedy alespoň v případě, že by se Turecku v dané éře dařilo lépe než Italům. Pokud by naopak Turci otevřeli novou frontu, ale začali na ní brzy ustupovat (a potřebovali německé posily), mohli by naopak konec třetí říše uspíšit. Přispěli by totiž k tomu, že by se německé síly musely rozměnit na řešení dalšího problému. 

Příliš mnoho nejistot

Zdali by však došlo na vítězství, či kolaps, leží mimo možnosti tohoto srovnání. V dané éře, zvláště k nutným úpravám "fašistického" vzniku alternativního Turecka, nelze efektivitu alternativní turecké armády srovnat s reálnými příklady. Možná by Turci byli horší než Italové. Možná by se naopak rozpomněli na relativně nedávnou éru Osmanské říše a byli efektivnější než na jejím konci. Možná by mohli pomoct porazit Sověty u Stalingradu. A možná by je naopak Monty zahnal až k Ankaře. 

Dávný rozpad Osmanské říše, stále v mysli populace, spíše nahrává italskému scénáři, ale jistý samozřejmě není. Hlavní otázkou je spíše to, zdali Turecko mohlo svou logistikou a strategickým postavením, vzdor případným taktickým úspěchům či neúspěchům, pomoct Hitlerovi válku vyhrát. A tady zní odpověď stále spíše negativně. 

Turecko by sice Hitlerovi mohlo napomoct zisku sovětské nebo perské ropy, ale stále platí nepříznivá logistika dané éry, totiž že po zemi by vybudování ropovodů nejspíše trvalo déle než průběh zbytku války. A po moři by to stále kvůli dominanci spojeneckého námořnictva nešlo. Samo o sobě Turecko ani nemělo suroviny, které Hitler k výhře potřeboval, ostatně do roku 1944 Hitlera zásobovalo i ve skutečné historii bez výrazné změny. 

Možná, že turecké síly by samy mohly dobýt Střední východ a napomoct kolapsu jižní sovětské fronty. Turci by však nejspíše nezměnili neschopnost Kriegsmarine vylodit se v Anglii a ani by nebyli schopni pronásledovat Stalina až k Uralu. Britové i Sověti by tureckou účast ve válce přežili. Už vůbec by přitom Turci nebyli s to zasáhnout do tichomořské fronty nebo americké produkce. Nebo programu Manhattan... 

Jinými slovy, při turecké účasti by možná sice spojenci museli dobytá území osvobozovat ještě v roce 1947, ani při nejlepší vůli však nebyli Turci schopni změnit celkový vývoj války způsobem, který by Adolf Hitler potřeboval. Daný přístup se samozřejmě odvíjí od pravděpodobnosti, je klidně možné, že nějaký geniální turecký generál by mohl leccos změnit, ale v oboru spekulativní historie se nelze ničím jiným než pravděpodobností ani řídit. 
Reálně tak byla odkládací taktika prezidenta İnönü rozhodně to nejlepší, co mohl pro budoucnost Turecka udělat. Nechť jeho odkaz slouží i pro inspiraci dalších generací.

Text: Ladislav Loukota 

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama