5 důležitých pevností moderní války

Kam se poděly "moderní hrady"? Poznejte patero pevností posledního století. Některé možná neznáte.
Pěchotní srub MJ-S 29 "Svah" nedaleko Mikulova
Pěchotní srub MJ-S 29 "Svah" nedaleko Mikulova
Foto: Topi Pigula
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Zdi nemíří do starého železa! Tradiční chápání historie opevnění mluví o tom, že cosi jako hrad je dnes zoufale zastaralou myšlenkou. S příchodem střelného prachu a zejména výbušnin v průběhu 19. století fortifikace definitivně zastaraly. Při bližším pohledu se však ukazuje, že to nemusí nutně platit vždy a pro všechny moderní situace. Pevnosti, jakkoliv skutečně již nehrají první housle, dovedou stále sehrát roli moderních hradů. Poznejte to na pěti příkladech. Ostatně stačí vzpomenou na obsazování českých pokraničních pevností během mobilizace.

T-34 a pevnosti u Darkoviček
Autor: foto: Topi Piula T-34 a pevnosti u Darkoviček

05) Pevnost Eben-Emael

S oblibou se tvrdí, že vývoj vojenské historie je závodem mezi tím, kdo vyvine silnější štít, a kdo naopak silnější meč. Těžko takové zjednodušení rozporovat – ignoruje však skutečnost, že onen štít i meč většinou drží v rukou jediný válečník. Obrana i útok jsou ve válce dvěma stranami jedné mince, a pokaždé, když se na jednu či druhou začne zapomínat, je z toho šlamastyka. Horor první světové války tak přiměl řadu poválečných států vybudovat si masivní pohraniční pevnosti, které měly další konflikt zastavit již v zárodku.

Pancéřové dveře odstřelené invazní jednotkou při průniku do pevnosti pod jednou z věží
Autor: W. Rebel Pancéřové dveře odstřelené invazní jednotkou při průniku do pevnosti pod jednou z věží

Československé opevnění, Maginotova linie, ale i (ne)slavná belgická pevnost Eben-Emael měly sloužit k zastavení nepřátelského postupu. Právě Eben-Emael sám disponoval protitankovými děly a vysouvatelnými palposty, měl přitom dělostřeleckou palbou podporovat vzdálenější segment fronty. Profil pevnosti jenom těsně vykukoval nad terén. Německé síly však Eben-Emael překonaly po jednodenním boji poté, co pomocí kluzáků přistály na její střeše. Podobné příklady obvykle ilustrují zbytečnost pevností, tak jednoduché to však není. Sama Maginotova linie přiměla Německo toliko útočit jinudy, a také Eben-Emael mohl setrvat lépe, kdyby jeho obranná stránka byla podpořena ofenzivními silami v záloze. Nakonec také sám Hitlerův Atlantický val mohl sehrát svou roli v odražení invaze do Normandie, kdyby Němci neotáleli s tankovým protiútokem...

04) Německé Flaktürme

Naopak skutečné hrady připomínají flakové věze vybudované nacistickým Německem v průběhu druhé světové války v Berlíně, Vídni a Hamburku. Účel těchto věží byl prostý – díky osázení protiletadlovými kanóny měly sloužit k potlačení spojeneckých bombardérů. Vzhledem k tomu, jak válka dopadla a jak ničivou sílu bombardéry měly, by se opět mohlo zdát, že šlo o zbytečné vynaložení cenných zdrojů. Flaktürme ale znovu neměly, ani nemohly bombardéry zastavit – jejich smyslem bylo je odstrašit do jiných částí města, a to se jim do jisté míry podařilo.

Flaktürme
Autor: pixabay.com Flaktürme

Masivní palba z povrchu měla pro níže letící stroje, které navíc ze své povahy nemohly disponovat pancéřováním, jistou váhu. Není rovněž bez zajímavosti, že věže sloužily jako úkryt pro 10 tisíc civilistů ze svého okolí. Během pádu Berlína se v nich na konci války tísnilo dokonce na 30 tisíc lidí – sovětské síly přitom nebyly s to věže významně poškodit. Při dostatečně dlouhé palbě nebo průniku pěchoty by věže samozřejmě nakonec také padly – jednodušší však bylo s jejich obránci vyjednat kapitulaci. Věže přitom stojí dodnes. Dokonce i poválečná demolice by přišla příliš draze.

03) Komplex v Cheyennské hoře

Další varianta pevností přišla ve věku atomových zbraní. Podzemní bunkry proti letectvu se datují i před druhou světovou válku, síla atomu si však vynutila změnu taktiky a nový způsob uvažování. Pevnosti se z povrchu definitivně přesunuly do podzemí, a svého druhu lze za fortifikace označit i podzemní sila mezikontinentálních střel – jejich cílem bylo odolat případnému menšímu diverznímu útoku nebo nedaleké detonaci atomové zbraně, především však samy disponovaly ničivou ofenzivní silou, a to byla jejich nejlepší obrana. Pomyslný štít a meč se v jejich případě slily do jediného systému.

Komplex v Cheyennské hoře
Autor: Volné dílo Komplex v Cheyennské hoře

Ultimátní pevností pro atomovou válku však byl slavný komplex v Cheyennské hoře. Pod masou 348 metrů vysoké hory (vztaženo vůči jejímu okolí) vznikl podzemní bunkr s dvojími stěnami a tlumiči vibrací, který měl zajistit fungování i při nemyslitelném. Sám paradoxně nedisponoval žádnými balistickými střelami – sídlil v něm však NORAD, systém a úřad v jednom, který měl atomový konflikt koordinovat. Cheynne Mountain Complex měl ustát blízkou detonaci vodíkové bomby, ačkoliv zcela přímý zásah by už přežít nemusel. Konstruktéři ale sázeli na to, že sovětské střely jsou méně přesné – stejně jako na to, že vzájemné odstrašení snad atomové válce předejde.

02) Předsunuté stanoviště Restrepo

Ani podzemní pevnosti dnes již nutně nezaručují obranu proti moderní technice. S úspěchem jich například pro ukrývání a přepady využíval Vietcong ve vietnamském konfliktu, proti nejmodernějším pumám schopným pronikat pod povrch však už rámcově podobný afghánský jeskynní komplex Tora Bora nevydržel. To však neznamená, že při souboji s méně technologicky pokročilými armádami a povstalci nemohou i moderní armády sáhnout po relativně zastaralých pevnostech. Jednou z nich je i předsunuté stanoviště sestávající z prosté vyvýšené pozice, zákopů a velkého množství pytlů s pískem.

Podobné stanoviště znají státní hranice znepřátelených zemí i městské fronty občanských válek – přesto mohlo být pro leckoho překvapením, když v dokumentu Restrepo viděl stejné stanoviště bráněno moderními americkými výsadkáři. Stanoviště Restrepo, které by úplně stejně mohlo zapadnout do éry vietnamské, ale dost možná i první světové války, sloužilo jako jeden z opěrných bodů v de facto zákopové frontě o afghánské údolí Korengal. Vojáci nebyli limitováni jenom na pevnost samu – sami naopak aktivně museli vyrážet do terénu a hledat protivníka. I tekutá povaha protipovstalecké války stále musí sázet na jednoduché, leč fortelné opěrné body. Stanoviště Restrepo je v tomto kontextu jenom jednou moderní pevností z mnoha stále využívaných v moderní válce.

01) Velká písečná zeď

Konečně poslední kuriózní vývoj dospěl i v produkci námořních pevností. Opevněné ostrovy hrály vždy významnou úlohu, pobřežní pevnosti dovedly zastavit i postup britské flotily na Istanbul v první světové válce. Obrovská síla svazů letadlových lodí, která v Tichomoří ve druhé světové válce zametla s pevnostmi na obou stranách konfliktu, ale změnila pravidla hry. Po následující půlstoletí byla dominance letadlových lodí bez svého vyzyvatele – alespoň uvažujeme-li jenom konvenční zbraně. Nově se však objevil nečekaný kreativní přístup v podobě konstrukce umělých ostrovů.

Ty jako jakési statické, nepotopitelné letadlovky buduje Čína v rámci svého projektu "Velké písečné zdi", jak jej pojmenovalo americké námořnictvo. Oficiálně Peking slíbil, že ostrovy nebude vyzbrojovat – letecké pozorování, ale i záběry v čínské státní televizi ale již odhalily přítomnost protileteckých a protilodních střel, vrtulníků a námořní pěchoty. Spolu s dlouho přistávací dráhou a možností ostrovy po zuby naježit bateriemi raket, se tak tyto pevnosti stávají silnými opěrnými body uprostřed širokého Jihočínského moře. I dnes je na nich dualita štítu a meče stále platná.

Text: Ladislav Loukota

Reklama
Reklama