Apollo 13: Co vše vám film nepoví o letu na Měsíc

Film Apollo 13 je jedním z nejvěrnějších a nejrealističtějších snímků, které ukazují dobývání vesmíru. Ale i on má své mouchy...
Tom Hanks v Apollu 13
Tom Hanks v Apollu 13

Jeden z nejvíce strhujících příběhů letů do vesmíru – Apollo 13, ztvárněný ve stejnojmenném filmu o misi na Měsíc, která se pro závadu na lodi proměnila ve strhující boj o holý život. Na rozdíl od jiných historických filmů se snímek Apollo 13 vyznačuje skutečným dokumentárním puncem – nese ostatně nálepku docudrama, čili čehosi na půli cesty mezi hollywoodským velkofilmem a běžným dokumentem. Až na občasné výjimky jsou například všechny dialogy mezi posádkou a řídícím střediskem ze skutečných přepisů vesmírné mise.

Drobné odchylky od reality se dají spočítat na prstech jedné ruky válečného veterána. Existuje ale řada pikanterií, jimž se film pro svou omezenou stopáž musel vyhnout. Snímek odhalí velké nároky na první vesmírné astronauty a konstruktéry.

Film Apollo 13 - pravda a fikce

Drtivá většina odchylek od reality paradoxně patří k těm částem, pro něž je film populární. Sem se řadí i nejslavnější hláška Toma Hankse "Houstone, máme problém." Velitel mise Jim Lovell (ve filmu Tom Hanks) ve skutečnosti exklamoval mnohem gentlemanštější větu "Mám za to, že tu máme problém." Což více odpovídá racionálnímu uvažování, které se od astronautů vyžadovalo. Nereálný je i střety mezi narychlo dosazeným pilotem velitelského modulu Jackem Swigertem (Kevin Bacon), jenž nahradil ustáleného člena posádky, a pilotem přistávajícího modulu Fredem Haisem (Bill Paxton).

Apollo 13, model
Apollo 13, model

Stejně jako situace, kdy posádka i řídící středisko se zatajeným dechem sleduje, zdali Swigert dokáže krátce po startu spojit hlavní loď s přistávacím modulem. V reálné stamilionové misi o Swigertově schopnostech nikdo nepochyboval – a i pokud by s manévrem problém měl, jeho roli mohli převzít zbylí členové posádky. Prakticky všechny konflikty mezi posádkou se do filmu přidaly z dramatických důvodů – něco podobného se v reálném týmu astronautů zkrátka nenosilo.

Občas bylo rnutné zjednodušit i některé postupy záchrany. Zatímco ve filmu na Zemi setrvávající Ken Mattingly (Gary Sinise) sám o sobě vyřeší problém energetické spotřeby přistání (scéna, kdy leží v simulátoru a počítá ampéry), v reálu byl pouze jedním z řady astronautů a inženýrů, kteří na problému ve dne v noci pracovali.

Podobně scéna z párty, jež je ukončena Tomem Hanksem zakrývajícím svým palcem Měsíc, by se takto krátce před startem nemohla uskutečnit, právě z důvodů možné infekce některého člena posádky. Ironií osudu přitom je, že podobné předstartovní scény začaly ve velkém kopírovat další kosmonautické filmy, jež se vyrojily po filmovém úspěchu Apollo 13, Za všechny například snímek Mise na Mars režiséra Briana De Palmy.

Pravá posádka Apollo 13
Pravá posádka Apollo 13

Překvapivá realita

Naopak pravdivé jsou některé scény, u nichž by divák očekával jejich vznik ve fantazii zručného scénáristy. Sem patří především postava manželky velitele mise Marilyn Lovellové. Její noční můra z úvodu filmu, v níž je posádka vycucnuta do vesmíru, se jí zdála jen několik týdnů před startem, ač možná pod vlivem tehdejšího filmového trháku z roku 1969 Zajati vesmírem / Marooned (filmu, jež stál na počátku budoucí vesmírné mise Apollo-Sojuz). Také scéna na první pohled působící jako klišé z každé romantické tragédie – tscénu, v níž Marilyn ve sprše sklouzne snubní prstem. I ta se skutečně stala, i když Lovellova manželka prsten nakonec našla.

Kdo z nás na to má?

V čem však ani filmové Apollo 13 nemůže být dost realistické, je vykreslení až nadlidského úsilí prvních astronautů. Sám Lovell jako armádní zkušební pilot se mohl dostat do vesmíru již během programu Mercury, prvních amerických misí do vesmíru. Během úzkého výběru však prošel zevrubnou tělesnou prohlídkou, která u něj odhalila mírně zvýšenou úroveň jaterního pigmentu bilirubinu. Indikátoru, že tento zcela zdravý člověk, válečný veterán a zároveň i oceňovaný zkušební pilot s de facto vysokoškolským vzděláním, v předcházejících týdnech prodělal mírnou nemoc. I takový detail však stačil na to, aby byl z dalších výběru okamžitě vyloučen.

Atmosféru drakonického řízení nejlépe ztvárňuje jiný snímek o letech do vesmíru - Správná posádka (Right Stuff, 1983), jež však pro vykreslení astronautů zase potlačil klíčovou úlohu vědců a inženýrů NASA.

Co ve filmu už nebylo

V den přistání Apolla 13 si  na Zemi dvojice Lovell a Swigert s důstojníky lodi odbyli na palubě letadlové lodi USS Iwo Jima slavnostní večeři. Námořnické jídlo ve složení krevetového salátu, hovězích žebírek, kraba a nealkoholického šampaňského. Jak Lovell vzpomíná ve své knize Ztracený Měsíc (později rovněž přejmenována na Apollo 13), za normálních okolností by kvalita jídla důvodem k přílišné radosti nebyla - po necelém týdnu stráveném srkáním studených přídělů z tub, kdy sám Lovell zhubl o šest kilo, šlo však o manu z nebes.

FIlmová posádka Apollo 13
FIlmová posádka Apollo 13

Snímek se rovněž vyhnul zevrubnému hledání závady, která hrozila na roky odsunout jakékoliv další lety na Měsíc. Například tragická nehoda raketoplánů Challenger i Columbia odsunula vesmírné lety NASA o několik dalších let. U Apolla byla však prodleva mnohem kratší – méně než rok k letu Apolla 14. Detailním hledáním technické závady se totiž zjistilo, že Apollo 13 si vybralo nepřirozeně velkou dávku smůly – vlivem chybné komunikace i snahy nepřijít o startovací okno totiž v rozmezí několika let selhaly hned tři úrovně kontroly kvality. Pokud by kterákoliv z nich problém odchytit, Apollo 13 by čekal bezproblémový let a režisér jeho pozdějšího zdramatizování by utržil o dva Oscary méně.

Dlouho osamělý Měsíc

Řada hollywoodských filmů (za všechny Den nezávislosti nebo Transformers 3) v našich myslích vytváří obrázek místa přistání jako navždy neměnného panorama. Na Měsíci neřádí pozemské živly, a tak jsou na něm stále beze změn jak šlápoty pozemšťanů a nehybná americká vlajka. Až na ten drobný detail, přírodní živly nezemského ražení se nevyhýbají ani Měsíci. Nedávné mapování přistávacích míst programu Apollo sice skutečně odhalilo, že moduly, stopy i vlajky jsou na svém místě, avšak dle výpočtů z vlajek silné sluneční záření odstranilo veškerou barvu. Jak toto zjištění okomentoval server Cracked, znamená to, že až kolem Měsíce proletí invazní flotila mimozemšťanů, potěšeně najdou šestici bílých vlajek.

Snad nebude trvat dlouho, než se na Měsíc podívají noví návštěvníci, ať už chystanou lodí NASA jménem Orion, či pod hlavičkou jednoho z mnoha připravovaných komerčních projektů. Malovat našim galaktickým sousedům obraz lidstva jako mírumilovných tvorů rozsévajících kolem bílé standarty, by totiž rozhodně nebylo fér.

Text: Ladislav Loukota

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama