Zvířata se nakaženým jedincům vyhýbají. Společenský odstup dodržují opice, mravenci i langusty

U lidí to jsou 2 metry

V pražském obchodním centru jsou na zemi namalované pruhy ukazující nejmenší vzdálenost, jež může omezit přenos viru mezi možným nositelem nákazy a dalšími lidmi. Dnes už lze říci, že každý zažil v rámci karantény jistá sociální omezení. Děti nemohly navštívit babičku s dědou, přátelé se nemohli navštěvovat a společenské akce se rušily po stovkách. Zavřela se kina a hospody, zrušily se koncerty a festivaly. Nedávno z hodiny na hodinu zrušený Nefestival, který měl být náhradou za Colours of Ostrava, je jen špičkou ledovce.

Zrušení možného přenosu viru tím, že mu protneme cesty šíření, vypadá jako logický krok. Zatímco my lidé máme stovky studií, změřenou rychlost pohybu kapénky s virem při kýchnutí a snažíme se o trasování nakažených, zvířata to mají jinak. Prostě utíkají.

Příběh langusty karibské

Populárně-naučný časopis Scientific American popsal příběh langusty karibské (Panulirus argus). Tento druh chutného korýše, kterého milují vyznavači mořských plodů, běžně přežívá noc ve skalních spárách, dutinách či jeskyňkách, přičemž větší nahloučení jedinců je u tohoto druhu běžné. Zkrátka není samotář. A na rozdíl od lidí, kteří mohou onemocnět širokou paletou virových onemocnění, tento druh langusty napadá jediný vir. Jeho označení je Virus PaV1 a vyvolává rozsáhlé smrtící krvácení. Když tedy mezi zdravé jedince přichází nový, který kolem sebe šíří jiný, potencionálně nebezpečný zápach roznášející se vodou, zdravé langusty neváhají a vyklízejí prostor, čímž si pravděpodobně zachraňují život.

Američtí vědci vedení Donaldem Behringerem z Old Dominion University se rozhodli odpovědět na otázku, zdali nakažené langusty samy volí dobrovolnou izolaci, anebo zda se zdraví jedinci těm nakaženým klidí z cesty. Pokus byl jednoduchý.

Nakažená langusta se ukrývala v koši, který byl jeden ze tří, kam se další zdravé mohly schovat. Ve druhém byla zdravá langusta a třetí byl prázdný, tedy vhodný k úkrytu. Jasně se ukázalo, že pokud si zdraví jedinci mohli vybrat, jasně dávali přednost místu, kde se ukrývali zdraví příslušníci jejího druhu, báli se volných prostor a rozhodně se vyhýbali nemocnému kusu. Nemocné langusty šly kamkoliv, a pokud zamířily ke zdravým, tak ty vycítily chorobu a snažily se útěkem zachránit. Nejzajímavější na tom je, že chorobu poznaly ještě dříve, než byly vidět nějaké příznaky, což znamená, že nakažený jedinec muset do vody vypouštět nějaké chemické varovné signály.

Nejen langusty

Podobné sociální chování, kdy stádo či hejno nevezme do svého středu nakaženého jedince, se vyvinulo u celé řady zvířat, ať už se jedná o bezobratlé (mravence, korýše), nebo obratlovce (ptáky, opice). Mravenci se snaží držet královnu co nejdál od nakažených jedinců, přičemž samotné mraveniště může mít až milion jedinců a bez větší nadsázky se dá přirovnat k lidskému sídlišti či pracovišti. Je snadné si představit šíření viru v rámci pásové výroby.

Opice, konkrétně nápadně zbarvení mandrilové patřící k paviánům, se sice starají o své nemocné, ale pouze o jedince, s nimiž jsou spřízněni. V tomto případě je ve hře předání genů vlastní rodové linie a nikoliv nějakého nemocného „souseda“, jemuž je lepší se vyhnout.

Z hlediska přežití druhu jde o jasnou sebezáchovnou strategii, ostatně my lidé ji praktikujeme už dlouho. Nemocné jedince dáváme do karantény, leprosárií, vystěhovávali jsme nemocné na ostrovy nebo nechávali na lodích. Samotné slovo karanténa pak mimochodem pochází z italského slova quaranta (čtyřicet); označení období 40 dnů, po kterou byli na lodích izolováni nemocní bez možnosti vrátit se na břeh.