Znáte jedlé muchomůrky? Jde o skutečné kulinářské skvosty

Pod slovem muchomůrka si málokdo představí výbornou jedlou houbu. Buď v ní vidí smrt, nebo v lepším případě halucinogen.
Muchomůrka císařka
Muchomůrka císařka
Foto: Topi Pigula

reklama

Je pravdou, že muchomůrky mají díky svým toxinům opravdu nevalnou pověst a některé z nich, například běloskvoucí muchomůrka jízlivá (Amanita virosa), muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina) nebo zelená (Amanita phalloides), jsou opravdu životu nebezpečné. Například při požití muchomůrky zelené se amatoxiny (jedy z muchomůrek) rychle absorbují z trávicího traktu do krve a odtud pronikají dál do jater. Počáteční příznaky jako zvracení či průjem odezní a člověk má pocit, že nebezpečí pominulo. Opak je pravdou. Zhruba 8 až 48 hodin po požití dochází k poškození většího množství jaterních buněk, což může mít za následek smrt. Ovšem to neznamená, že všechny muchomůrky jsou jedovaté.

Císařka

V severních Čechách nedaleko Zubrnic (místo známé hezkým skanzenem a malým železničním muzeem), se na okraji smíšeného lesa z malého bílého vajíčka klube cosi „houbovitého“. O kus dál roste už další jedinec stejného druhu, jen o něco starší. Muchomůrka císařka (Amanita cesarea)! Vzácná, chuťově výborná houba. To je dobrá zpráva. Bohužel jde o natolik vzácnou houbu, že se na ni vztahuje zákonná ochrana a nesmí se tedy sbírat. Císařka se jí neříká pro nic za nic. V Itálii, respektive ve starém Římě, její chuťové vlastnosti okouzlily bohaté vrstvy natolik, že se staly vzácnou součástí císařských pokrmů. Její výskyt (viz fotografie) v severních Čechách patří mezi unikátní nálezy, protože pokud jsou mezi mykology informace o jejím rozšíření, většinou jde o lokality z teplých částí Moravy.

Amanita cesarea
Autor: Foto: Topi Pigula Amanita cesarea

Masák

Je dobré si pamatovat, že „masák“ se správně jmenuje muchomůrka růžovka (Amanita rubescens). Výborná houba zejména coby příloha k masovým pokrmům, prostě „pod maso“. Růžovka nese své jméno od růžového zabarvení, která se objevuje při poranění nohy, a její prstenec je vroubkovaný a nikoli hladký. Server botany.cz navíc upozorňuje na její jedovatost za syrova. „Obsahuje hemolysin, který rozkládá červené krvinky. Hemolysin je termolabilní, při tepelné úpravě se ničí. Tepelně zpracovaná růžovka má výtečnou chuť, hodí se k nejrůznějším kuchyňským úpravám.“ Růžová barva tak je bezpečným identifikačním znakem – muchomůrka tygrovaná nerůžoví. A pokud k tomu přidáte i rýhovaný prstenec, měli byste nejen zůstat zdraví, ale ještě si pochutnat.

Muchomůrka růžovka
Autor: Foto: Topi Pigula Muchomůrka růžovka

Pošvatky

Odborníci s těmito houbami mají trošičku potíž – dlouho se nevědělo, zdali se jedná o druh jeden či několik vzájemně příbuzných a velmi podobných druhů. „V moderních atlasech tedy najdete také druhy pošvatka plavá (Amanita fulva), pošvatka oranžová /šafránová/ (Amanita crocea), pošvatka hnědožlutá (Amanita umbrinolutea) – ta roste především v horách, pošvatka stroupkatá (Amanita ceciliae) nebo několik dalších velmi podobných hub,“ píše Jana Pravcová v časopise Krkonoše – Jizerské hory. Od jiných muchomůrek se pošvatky jednoznačně odlišují tím, že na třeni nikdy nemají prsten. Navíc mají rýhovaný okraj klobouku.

Muchomůrka pošvatá
Autor: Archenzo Muchomůrka pošvatá

Všechny pošvatky jsou jedlé, což je jeden z důvodů, který vám při jejich znalosti může zaplnit košík. Jako zástupce pošvatek, což je obecný pojem, vyberme muchomůrku pošvatou (Amanita vaginata). Má nápadně rýhovaný klobouk, což je dobré vědět, protože u mladých, zavinutých plodnic nejsou rýhy vidět. To může stát za fatální záměnou s nějakou „jedůvkou“, například v úvodu zmíněnou muchomůrkou jízlivou. Třeň muchomůrky pošvaté dosahuje běžně délky 10 až 15 cm, takže nejde o žádného drobečka, a směrem nahoru se zužuje. Barva kolísá mezi bílou a rozličnými odstíny světle šedé. I jí je nutno déle tepelně upravovat. Kloubouk je poměrně křehký a snadno se láme, proto je dobré ji nedávat na dno košíku, kde by ji jiné houby poškodily.

Pošvatka ryšavá
Autor: Foto: Topi Pigula Pošvatka ryšavá


Tak jako ne každý člověk je hlupák, tak ne každá muchomůrka je jedovatá. Při sběru je dobré se řídit selským rozumem a neustále si rozšiřovat znalosti, protože při houbaření se může stát, že kdo neumí, může zemřít. Nebo se v lepším případě pozvracet. A kdo umí... tak si pochutná.

Text: Topi Pigula

reklama

reklama