Sociální parazitismus: u sociálního hmyzu běžný. Toto je nejzákeřnější taktika

Jak se vetřít do přízně dělnického "plebsu"? Vosy a mravenci to zvládají dokonale.
Vosa písečná, jejíchž služeb využívá pavosa příživná
Vosa písečná, jejíchž služeb využívá pavosa příživná
Wikipedia commons
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Historie ukazuje, že na lidi metoda cukru a biče platí. Jenže u parazitických vos to není nic nového. A dotáhly tuto strategii ještě dál.

Kdo nemá dělníky, musí parazitovat

Základní kasty u sociálního hmyzu, například u mravenců jsou: královna, dělnice, které „obhospodařují“ královnu matku a její potomstvo, a vojáci starající se se o bezpečnost hnízda. Z výše uvedeného a zároveň značně zjednodušeného schematu vyplývá, že královna bez dělnic je na tom podobně, jako politici bez voličů. Má sice své postavení, ale poměrně rychle zajde na úbytě. Ovšem existuje strategie umožňující přežití. V přírodních vědách nese pojmenování společenský parazitismus.

Královna bez království

Královna, která nemá nikoho, kdo by se ni ni staral, má jedinou možnost: zmocnit se hnízda a podmanit si jej tak, aby nabyla zpět svůj sociální status. Příkladem budiž pavosa příživná (Dolichovespula adulterina) žijící na severní polokouli. Její oblíbený obětí jsou její příbuzné druhů vosy písečné (D. saxonica) a norské (D. norvegica). Jak si je ale dokáže podmanit? Nejprve nasadí metodu „cukru“, který je v jejím případě nahrazen feromonem. Aby mělo její konání náležitý efekt, naletí do hnízda v době, kdy se líhnou jarní dělnice, což znamená, že minulá generace má plné ruce práce. Dokáže je svými chemickými signály, jež produkuje pomocí Dufourovy žlázy „zblbnout“ natolik, že se jí dělnice začnou věnovat dokonce s větší péčí a pílí, než vlastní královně.

Parazitické pavosa příživná
Autor: Wikimedia Commons Parazitické pavosa příživná

Šalebný feromon

Šalebným feromonem vetřelkyně utlumí každý jejich nepřátelský projev. Teprve když dospěje větší počet hostitelských dělnic, vetřelkyně změní chování. Nejprve odstraní domácí matku a k dělnicím samotným se stává stále agresivnější, i když se starají prakticky jen o její plod. Situace v hnízdě se stále více vyhrocuje, až vyvrcholí bitkami, při nichž samozvaná macecha část dělnic zabije. Někdy přijde sama o život, ale většinou dříve či později uletí a opuštěné cizí dělnice pak její potomstvo dochovají samy,“ píše Jan Žďárek v knize Hmyzí rodiny a státy.

Náhradní rodiče jako standard

Sociální parazitismus je u některých skupin hmyzu poměrně oblíbená životní strategie, která nemá nic společného s chování člověka. Jedná se o evoluční přizpůsobení a ačkoli to může vypadat, že běžná lidská populace o něm příliš neví, existuje živočich, o kterém to naopak vědí skoro všichni. Hnízdní parazitismus se jedním ze způsobů toho sociálního. Eusociální hmyz, jako výše zmíněná pavosa příživná, nebo celá plejáda mravenčích druhů, nechá vychovávat své potomky náhradními rodiči. Ne každý zná mravence bachratého (Anergates atratulus), který se chová lautr stejně, jako pavosa příživná. Jen se vetře do mraveniště mravence drnového (Tetramorium caespitum), kde uhrane dělnice a nechá se vydržovat, přivede na svět potomky o které se následně stará oklamaný „drnáč“. Ale abychom nezůstali jen u hmyzu – vzpomeňme na „obyčejnou“ kukačku. Vždyť i ty je v hnízdním parazitismu dokonalým umělcem

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama