Robovčely i umělé korálové útesy: Nahradí technologie přírodu?

Půjde roboticky pomoci přírodě, nebo to dáme přirozeně? Vědci pracují na první variantě.
Pomořský korálový život
Pomořský korálový život
pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Dno přístavu v Sydney od letošního roku hostí konstrukci s nečekaným záměrem. Výzkumníci z University of Technology Sydney (UTS) zde totiž umístili umělé útesy přímo nadesignované k rychlé kolonizaci korály. Ti by měly zvýšit aktivitu, život a celkovou biodiverzitu oceánského života v přístavu. 

Umělé korálové útesy nejsou nic moc nového, námořnictva a armády celého světa už po několik dekád potápějí staré lodě a techniku s tím, že ji má podobně kolonizovat podmořská fauna a flóra. Ale ruku na srdce, těžká technika, často neoddělitelně spjatá s průmyslovými lubrikanty, olejem a uvolňováním těžkých kovů, není zrovna optimální pomocná ruka přírodě. Do značné míry se na vytváření starších korálových útesů podepsala i prostá snaha zbavit se zastaralé techniky levněji než vyvezením na šrot. 

Útes v Sydney je v tomto ohledu prozatím unikát. Je přímo určen k tomu být korálovým útesem, nejde o jakýsi "bonus" realizovaný v rámci vyhazování odpadu. Pokud se ukáže, že skutečně místním živočichům prospívá, v budoucnu by se mohly podobných korálových útesů dočkat další pobřežní města a regiony. Časem může dokonce docházet na budování podobných konstrukcí ve velkém i na oceánském dně, třeba v rámci snah o rekonstrukci Velkého korálového útesu. Byť momentálně už čile spekulujeme, je vidět, že podobný cíl mají na mysli i sami výzkumníci UTS.

Přirozené korálové útesy momentálně fungují jako megapole oceánského života. Upadají však vlivem zvyšujících se teplot vody a okyselování oceánů. Zároveň však oceánologové znají i druhy rezistentních korál, některým se třeba velmi dobře daří v okolí Havajských ostrovů, kde se koráli museli vyvinout ve vodě, jejíž kyselost zvyšovala zdejší vulkanická aktivita. Vědci na Havaji nyní řeší, jak rezistentní druhy využít, či dokonce odhalit genové kořeny jejich rezistence a předat tajemství korálům méně odolným. To by bylo ku prospěchu korálům ohroženým klimatickými změnami. Pokud však v jejich šíření pomůžeme i umělými korálovými útesy, oceány by mohly krizi překonat snáz. A spolu s nimi i sám člověk. 

Zaskočit za hmyz

Téma umělých korálových útesů a rezistentních korálů je jenom jedním příkladem v tom, jak věda a technika zřejmě můžou – při správné aplikaci – posílit stále zranitelnější přírodní systémy. Příkladem jiným je i několik vynálezů, které lze nejsnáze popsat jako "robovčelu". 
Podobně jako tvoří koráli páteř oceánských ekosystémů a závisejí na nich například i ryby a další organismy, také včely jsou významnou součástí života povrchového. Jedná se totiž o důležité opylovače, bez jejichž existence bude řada rostlinných druhů odkázána minimálně k velkému úbytku. To opět může velmi negativně ovlivnit i potravní řetězce, jejichž součástí je i zemědělství krmící skoro 8 miliard lidí. 

Pilné včelky je třeba chránit
Autor: iStock Pilné včelky je třeba chránit

Včel však zřejmě vlivem užívání neonikotinoidů v pesticidech ubývá. Těžko prozatím říct, jak vážná krize opravdu je, existují i názory, že úbytek včelstev je spíše lokalizovaného původu. Zrovna tak ale můžeme být i překvapeni jejich rychlejším kolapsem. Výzkum tohoto charakteru stále probíhá. Někteří vědci se každopádně nespokojili jenom s katalogizací včel dnešních, ale jali se vyvinout včely zítřka. Tým Eijira Miyaka z japonského Národního institutu pokročilých průmyslových věd a technologií takto vyvíjí robotickou včelu. Ta by jako miniaturní dron mohla provádět stejné opylování jako včely "běžné". Podobný nápad představily nezávisle na sobě i týmy z Kalifornie a Polska. 

Prozatím nelze s jistotou říct, že koncept funguje, stejně tak ani nevíme, bude-li doopravdy potřeba. Zdá se však, že stále více lidí vnímá potřebu napomoct "vyztužit" přírodní systémy, které si stamiliony let vystačily bez pomoci člověka, i nějakým druhem robotiky, umělé inteligence či genového inženýrství. 

Bude-li takový trend pokračovat, což samozřejmě zatím není vůbec jisté, mohli bychom se za několik generací dočkat toho, že podobní "roboživočichové" můžou být významnou součástí přírodního světa. Svého druhu totiž něco podobného děláme již dnes. Stačí si vzpomenout na tuzemskou kauzu nasazení jedu proti přemnoženým hrabošům a to, kterak začali být hlodavci likvidováni ptactvem. Dojde-li na něco podobného na konci století, namísto jedu ve světě s menším počtem ptáků možná proti škůdcům vyšleme predátory strojové. Nakonec se nemusejí ani příliš lišit od biologických stvoření. Měkkých robotů, kteří namísto kovu spoléhají na silikon, v laboratořích stále přibývá. 

Domestikace jinak

Podobná vize budoucnosti, v níž je příroda na Zemi jeden velký hybrid živočichů a strojů, jakýsi planetární kyborg, bude samozřejmě pro mnoho lidí nevábná. Rozhodně by bylo lepší, kdybychom se jí vyvarovali. Zároveň však platí, že máme-li si vybrat mezi kolapsem přírody, kolapsem civilizace a třetí možností spočívající v technologickém podpoření přírodních systémů, je poslední volba rozhodně nejlepší. 

Velmi často se tvrdívá, že člověk je vůči přírodě v opozici. V mnoha příkladech to platí, jiným úhlem pohledu jsme však sice velmi odlišným zvířetem, avšak stále pořád přece jenom zvířetem. V průběhu evoluce se život naučil využívat kyslík, spojovat se z jednobuněčných do mnohobuněčných živočichů i chodit po souši. Překonal řadu milníků a redefinoval svou podobu. Příchod technologií může být dalším podobným milníkem. Pro pradávné sinice mohly suchozemské mnohobuněčné organismy také působit… zvláštně. 

Pokud se tak sami dříve nezničíme, za dalších 30 milionů let může být pohled na to, jak lidské vynálezy domestikovaly, či možná také spíše asimilovaly planetární ekosystém, podobně "přirozeným" pohledem na evoluci života, jako dnes vnímáme právě přerod vlků ve psy. 

Text: Ladislav Loukota

Reklama
Reklama