Psí oči u vlků nenajdete, hafanům je dala evoluce

Jak námi zvířata manipulují? Ačkoli se to nezdá, hodně.
Taky podléhnete psímu pohledu?
Taky podléhnete psímu pohledu?
pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Psi jsou dost možná nejpopulárnější zvířata doprovázející člověka posledních 30 tisíc let. Z pohledu evoluce to není příliš dlouhá doba – homo sapiens existuje zřejmě až desetinásobek tohoto období a zásadními změnami během toho neprošel. Zdá se však, že i tento relativní mžik způsobil u psů několik pozoruhodných změn. Mezi nimi je i vývoj detailnějšího očního svalstva, které psům dovoluje dělat jejich pověstné "psí oči". 

Srovnání s vlky

Došel k tomu alespoň nový výzkum University of Portsmouth, který porovnal anatomii výraziva mezi psy a vlky. Jde o první detailní analýzu obličejové muskulatury obou druhů vůbec. Nejvýraznějším rozdílem se přitom zdá být přítomnost malých čelních svalů, které psům dovolují "pozvednout obočí". Něco podobného u vlků skoro zcela chybí. Musí tedy nutně jít o vlastnost, kterou si psi vyvinuli až po své domestikaci. 

Autoři spekulují, že povytažení obočí dovoluje psům vyvolat u lidí ochranitelské a především krmící pudy. Jde totiž o grimasu, kterou známe i od jiných lidí – psí oči proto vyvolávají pozitivní lidské emoce, které zvyšují psům jejich šanci na přežití. Tím navíc hafani nekončí. "Studovali jsme i chování psů a vlků poté, co strávili s lidmi dvě minuty," řekla k práci její vedoucí Juliane Kaminski, "psi prováděli výrazně častější reakce mimiky než vlci." Předešlé práce Kaminski a jejích kolegů podobně srovnávali jiné reakce vlků a psů, porovnání anatomie však může být k chápání evoluce o něco užitečnější. 

Neznamená to nutně, že jde o neprůstřelný důkaz. Srovnání moderních zástupců obou druhů má samozřejmě i své slabší stránky, jednoduše řečeno, není nutně stoprocentně přesné. Psí čelní svaly jsou natolik titěrné, že by v případě extrakce z těla byly průsvitné. Takto jemná tkáň by se u fosilií zachovala jedině zázrakem. Vzdor jisté polovičatosti metody lze ale říct, že jde stále o nejmenší zlo ve srovnání s alternativami. 

Psi nejsou jediní

Psi ostatně nejsou jediný druh, který se takto naučil brnkat na citlivou strunu lidí. Něco podobného známe i u koček, které se "naučily" modulovat část svého mňoukání do podobné frekvence, jakou má „shodou okolností“ pláč lidského novorozence. U divokých koček něco podobného nenajdeme. Když se tak podíváme na všechny triky, které proti nám zvířata nevědomky používají, skoro se v nadsázce chce se zeptat, kdo je tady vlastně páníčkem. 

Když z očí vyzařuje klid...
Autor: pixabay.com Když z očí vyzařuje klid...

Nepřirozený výběr neexistuje

Na tomto místě je nejspíše dobré zmínit, že psi ani kočky si své schopnosti manipulace s lidmi v jakémkoliv smyslu toho slova nevyvinuli úmyslně. Více než ledacos jiného jsou obě zjištění perfektní ilustrací toho, jak evoluce funguje – a jak se často toto fungování liší od toho, co bychom od evoluce čekali z jejího vykreslení ve filmech nebo videohrách. Neplatí totiž, že by se příroda nějak "rozhodla" dát psům čelní svaly nebo naučila kočky mňoukat ve specifickém tónu. 
Namísto toho kdysi v průběhu minulých generací došlo přirozenou mutací na vznik psa, který disponoval silnějším svalstvem – právě díky tomu, že mu tato schopnost (skrze reakci lidí) dodala více potravy, měl daný hafan větší šanci přežít a množit se.

Za vším hledej evoluci

Geny tak předal dále a postupně jeho mutace vytlačila geny jiných psů. Daný psí mutant se silnějšími svaly dost možná nevznikl poprvé. Ale kdykoliv předtím, v éře před člověkem a domestikací, neposkytovaly lepší oční svaly i vyšší výhodu daného jedince. Na předání genů tak v horším případě vůbec nedošlo anebo k němu došlo jenom minimálně. V této vlčí éře měli výhodu jednoduše psi s většími zuby, silnějším svalstvem a dalším loveckými benefity. 

Pes si všímá všemožných detailů. Neunikne mu ani vaše konverzace s další osobou.
Autor: istock.com Pes si všímá všemožných detailů. Neunikne mu ani vaše konverzace s další osobou.

Stejně tak platí, že nešlo o jediného psa, který si v dané éře vyvinul náhodnou mutaci. Něco podobného probíhá konstantně – ale jenom kontext rozhoduje, jestli bude nová mutace užitečná a rozšíří se, anebo jestli bude zbytečná a zůstane jenom u svého nositele. Vyvrcholením následující domestikace jsou tisíce let po jejím vzniku některá moderní kontroverzní psí plemena, která by v divočině nepřežila déle než hodinu.

Opět však platí, že podobné druhy se vyvinuly čistě a pouze pro kontext soužití s člověkem, naopak objektivně zdravější a lovu přizpůsobení vlci mají na soudobé Zemi problém přežívat ve větším počtu. Srovnání perfektně ukazuje, proč evoluce není jakýmsi vývojem od horšího druhu k lepšímu. Jde jenom o přizpůsobení se druhu novému kontextu. Stejně tak je problém nazvat něco nepřirozeným výběrem druhů v kontrastu k výběru přirozenému – i člověk je součást přírody. 

Text: Ladislav Loukota
 

Reklama
Reklama