Pojídání výkalů je evolučním přizpůsobením

Kdo ještě kromě vašeho psa pojídá výkaly?
Bobkožrout
Bobkožrout
pixabay.com

Koprofág je hovnožrout

Odborný termín koprofág není v populaci obecně známý, zatímco pod slovem „hovnožrout“ si už každý představí tvora pojídajícího výkaly své i jiných živočišných druhů. Slovo má svůj základ v řeckých výrazech copros „výkal“ a phagein „jíst“, nikoho tedy nepřekvapí poněkud nechutný jídelníček koprofágů. Každý z pejskařů se tím setkal, jeho miláček se z ničeho nic vrhne na trávníku k výkalu a začne s evidentní chutí požírat něco tak nechutného, jako je lidský výměšek. „Nechápu, co mu na tom tak chutná,“ pohoršuje se asi čtyřicetiletá dáma, která své teriéří fence právě přerušila radostnou, leč smrdutou konzumaci. Psi nejsou jediní, komu výkaly chutnají. Existují dokonce druhy, jež si z lejn udělali pravidelnou součást svého jídelníčku.

Koprofág - samice hmyzu druhu Physiphora alceae
Koprofág - samice hmyzu druhu Physiphora alceae
Muhammad Mahdi Karim GFDL

Zapáchající vitamíny

To, že se obsahy jímek běžně vyvážely na pole jako hnojivo, není žádné tajemství. Do půdy se tak dostávají potřebné látky, jako je dusík či fosfor. Dodnes je tato praktika naprosto běžná v rozvojových zemí, zatímco u nás je cenný zdroj spláchnut do čistírny odpadních vod. Ovšem i tamní kaly se dají dále zpracovávat, neslouží už ale jako menu pro další tvory (míněno obratlovce). Koprofágie je totiž poměrně běžná u celé řady bezobratlých, zatímco u obratlovců, a savců zejména, jde o velmi okrajový jev. Koprofágie je známá u některých ryb, stojí dokonce i za českým pojmenováním jedné z nich - kaložrouta skvrnitého. Laik si možná vybaví zajíce, který sní své měkké bobky, aby na konci procesu vyloučil ty známé tvrdé. Výkaly, které zejména v subtropech a tropech velmi rychle podléhají rozkladu, jsou z hlediska pravidelné konzumace jen velmi nestálým zdrojem potravy, na který je trochu riskantní se spolehat.

Modrásek jetelový na výkalu
Modrásek jetelový na výkalu
CC BY-SA 3.0

Příběh kaloního guana

Ivan H. Tuf v časopise Vesmír popisuje zajímavé koprofágní přizpůsobení jeskynních mločíků (Euryca speleae), jimž nad hlavami žije rozsáhlá kolonie netopýrů hnědošedých (Myotis grisenscens). Výkaly, které v sezoně ve velkém padají do vody, obsahují 54 % bílkovin, což je z hlediska energetické využitelnosti velmi výhodný zdroj, který by bylo hříchem nevyužít. Běžně se mločíci živí blešivci a není vyloučeno, že ke dnu klesající netopýří kousky guana můžou mločíkům připomínat právě tyto bezobratlé. Vědci udělali pokus, do jaké míry konzumace výkalů pomáhá mločíkům přežít, respektive zdali pro ně má význam se na tento potravinový zdroj začít specializovat.

Netopýr Myotis grisenscens
Netopýr Myotis grisenscens
U.S. Fish and Wildlife Service Headquarters - volné dílo

Totální specializace by zřejmě byla likvidační, protože přece jen jde o zdroj sezonní. Pokus, kdy skupina mločíků byla laboratorně přiživována guanem, ukázal, že mločíci sice hubli, oproti kontrolní skupině přece jen pomaleji, což jim pomáhalo přežít nepříznivé období. „I když lejnová dieta není schopná zajistit dlouhodobé přežití jedince, může oddálením fatálního vyhladovění zvýšit šanci mločíka přežít dočasný nedostatek kořisti,“ píše Ivan Tuf. Střevní mikrobiom predátora a všežravce se liší, predátoři, kam lže zařadit i „blešivcožravé“ mločíky, ho mají obecně chudší. Pokud by se tito obojživelníci začali evolučně měnit směrem ke koprofágii, musela by se tomu přizpůsobit i bohatost života v jejich střevech.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama