Může se z vegetariána stát kanibal? Laboratorní pokus odhalil drsnou pravdu

Jak se příroda vypořádá s vegetariány? Pokus na mandelinkách odhaluje pravdu.
Mandelinka bramborová
Mandelinka bramborová
Scott Bauer
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Sežer bližního svého

Kanibalské chování není v přírodě tak výjimečné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nejde jen o kudlanky, žraloky, piraně, u kterých by to laik „tak trochu“ očekával, ale i celou paletu dalších druhů. Nečekaně se ukazuje, že se mezi ně řadí i ryzí vegetariáni.

U některých druhů, jako jsou například žralok písečný (Carcharias taurus), žralok sleďový (Lamna nasus) či žralok mako (Isurus oxyrinchus), se vyskytuje kanibalismus už v lůně matky. Ostatně i náš vlastní druh se ke kanibalismu uchyloval, ať už to bylo z důvodů rituálních (Papua Nová Guinea), nebo totálního nedostatku (Stalinem vyvolaný hladomor na Ukrajině).

Masožravá mandelinka

Když se v padesátých letech rozvěšovaly po českých vesnicích letáky se sloganem „Naší vesnicí kapitalistický brouk neprojde“, předpokládalo se, že mandelinka je vegetariánka se specializací na brambory (nikoho nenapadlo hlásat, že „americké plodiny pěstovat nebudeme“). Kdyby nastala podobná situace dnes, dost možná by se objevil slogan „kapitalistický brouk je kanibal zasluhující smrt“. Obecně se ví, že mandelinka se živí bramborovou natí a příležitostně se „dokrmí“ larvami vlastního druhu.

Protibroučí vyhláška
Autor: Wikimedia Commons Protibroučí vyhláška

Vědce zajímalo, zdali by se brouci pustili i do dospělců, a tak jim v rámci laboratorního pokusu připravili vhodné podmínky. Mimo jiné se ukázalo, že samci jsou obětí kanibalismu častěji než samice, což je dáno zřejmě jejich menším vzrůstem. Studie, která vyšla v odborném periodiku Insect Science, ukazuje, že kanibalismus včetně dospělců může tvořit v případě mandelinek důležitý prvek pro přežití jedinců. Kanibalové totiž byli v lepší kondici než jejich ryze vegetariánští kolegové. Nad celým výzkumem se vznáší ale jedno zásadní „ale“. Díky němu víme, co se s mandelinkami dá nasimulovat v laboratoři, ale nevíme, jestli stejná pravidla chování platí i v přírodě.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama