Smrtonosné kurare: Obávaný jed zabije i po 100 letech. Jak se šíří tělem oběti?

Průběh intoxikace jedem kurare je strašný. Toxin znemožní funkci svalových vláken, takže zasažený tvor se nemůže hýbat. Nezabrání ale přenosu bolesti, což znamená, že ulovený tvor je paralyzovaný, ale při plném vědomí. Jed ochromí i funkci bránice, což má přímý vliv na dýchání. Představa, že po zasažení kurare přestanou fungovat dýchací svaly a vy se bez možnosti nádechu udusíte, je hodna námětu na hollywoodský horor.

Strychnos toxifera

Kulčiba jedovatá, která slouží jako základ kurare, je liána původně rostoucí v části Střední a Jižní Ameriky a ve svém odborném latinském pojmenování odkazuje jak na strychnin, tak na toxin čili jed. Její alkaloidy curanin a toxifenin patří k jedněm z nejjedovatějších v rostlinné říši. Rostlinu zvládli dokonale zpracovat místní indiáni.

„Vím, že bílí mužové znají tajemství, kterak připravit mýdlo a černý prach, který nadělá tolik hluku, že když nic netrefíte, vyplašíte všechna zvířata v okolí. Kurare, které připravujeme my, předčí to, co děláte vy tam za mořem. Je to rostlinná šťáva, která zabíjí tak tiše, že nikdo ani neví, odkud střela přiletěla.“ Tento výrok indiána v povodí Orinoka zaznamenal v květnu roku 1800 Alexander von Humboldt.

Časopis Anesteziologie a medicína zase připomíná svědectví Francisca de Orellany, španělského dobrodruha a conquistadora, který sám zemřel v listopadu 1546 během své druhé výpravy v povodí Amazonky. „Ozbrojení muži se prodírají hustou vegetací poháněni myšlenkou na vysněné El Dorado – zemi plnou zlata. Zatím netuší, že je čeká jen utrpení ‚zeleného pekla‘. Náhle odkudsi neviditelně přilétne malá ostrá šipka a zabodne se nehluboko pod kůži jednoho z mužů. Ten ji smete téměř bez povšimnutí, jako by to bylo jen další bodnutí všudypřítomného hmyzu. Po chvíli mu však náhlou nepřirozenou únavou ztěžknou končetiny, není schopen pohybu ani řeči a za přítomnosti svých nechápajících druhů v tichosti umírá. Ke strádání těžce obrněných Španělů v prostředí tropického pralesa se přidal další postrach – ‚létající smrt‘.“

Curare, a paralytic arrow poison from South America, revolutionized #anesthesiology in the 1940s after centuries of scientific interest: https://t.co/rKZ11V8Anz #histmed #anesthesiahistory pic.twitter.com/zEFZJhRHKe

— The Wood Library-Museum of Anesthesiology (@WLMHQ) September 15, 2021

Pokusy na zvířatech

Jed se tělem šíří krevním oběhem, což bylo prokázáno na slavném pokusu na oslovi. Tomu byl jed vpíchnut do nohy, která byla nad ránou zavázána. Svaly na noze brzy přestaly fungovat, ale smrt nastala až poté, co bylo obinadlo povoleno a jed mohl cirkulovat tělem. Na králících, myších i ještěrkách bylo zase dokázáno, že zvíře zpomalí a padne. Neschopnost pohybů vedla k domněnkám, že když sebou zvíře neškube, necítí bolest. Opak je ale pravdou. Vnímání bolesti otupeno není.

Kurare je rozpustné ve vodě a v rámci pokusu se rovněž ukázalo, že archivní vzorek uchovávaný v Náprstkově muzeu po 112 let byl stále biologicky aktivní a po vstříknutí vodného roztoku do tkáně testovaných zvířat účinně blokoval neurosvalový přenos.

Takto se sekají liány kulčiby:

Využití v medicíně

Jelikož kurare dokáže uvolnit svaly, zaujalo jako látka vhodná k chirurgickým zákrokům i anesteziology. Od roku 1942 se začalo používat pro paralyzování pacientů během operací, nicméně později bylo nahrazeno jinými látkami s menším počtem vedlejších účinků.

Možná se teď ptáte, jak je možné jed jako kurare používat k lovu zvířat, když je tak jedovatý a teoreticky by měl být v případě požití masa smrtonosný. „Strofantový jed se podobně jako kurare v trávicím traktu velice špatně absorbuje, proto je konzumace masa v podstatě bezpečná,“ vysvětluje Lucie Bártová v diplomové práci Šípové jedy, jejich využití v toxikologii a medicíně. Jak vidno, kurare je ideálním loveckým jedem. Zabíjí rychle, zasažené zvíře neplaší okolí smrtelnými záškuby a dá se bez rizika konzumovat.