Keporkakové loví pomocí ploutví a tzv. bublinových sítí

Strategie lovu bývají u různých živočišných druhů různé a často překvapivě velmi rafinované. Vědci poprvé v historii pozorovali a nafilmovali lovecké strategie keporkaků. Víme, co zjistili.
Vědci popsali novou loveckou strategii keporkaků
Vědci popsali novou loveckou strategii keporkaků
Fritz Geller-Grimm
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Keporkak – 25 tun těžký zpěvák

Keporkaci (Megaptera novaeangliae) jsou ohromní mořští savci dorůstající v dospělosti obvykle 13–16 m a hmotnost se u samic, které jsou větší než samci, pohybuje většinou mezi 25–30 tunami. Je až s podivem, jak málo víme o chování a zvycích velrybích titánů, kteří brázdí širé oceány a během svých dlouhých cest migrují z chladnějších vod poblíž pólů do teplejších zeměpisných šířek, aby se zde spářili a aby samice porodily mláďata.

Typickým tělesným znakem keporkaků je zavalité tělo s tukovým polštářem u báze hřbetní ploutve. Tento tukový polštář může mít např. tvar ploché vyvýšeniny nebo i vysoké trojúhelníkovité „ploutve“. Ocasní ploutev může svým rozpětím dosáhnout až jedné třetiny délky těla s hlavou.

Keporkaci jsou mimo jiné známí tím, že i přes svou značnou tělesnou hmotnost se díky své silné ocasní ploutvi dokážou téměř celí vynořit z vody a elegantní piruetu končí dopadem na záda a mohutným gejzírem vody. Proč to ale dělají? Vždyť při dvacetitunové hmotnosti to musí být velká dřina. V tuto chvíli již začínáme vstupovat na rozsáhlé pole spekulací. Jedna z teorií předpokládá, že se tím snaží vyvolat silné zvukové nebo rázové vlny, které jim pomáhají při lovu, nebo nárazy na vodní hladinu snižují nepříjemné dráždění způsobené kožními parazity.

 Keporkak při výskoku, který je pro tyto kytovce typický
Autor: Whit Welles Keporkak při výskoku, který je pro tyto kytovce typický

Zpívající velryba

Keporkakům se také přezdívá zpívající velryba. V období námluv a páření totiž vydávají i lidským uchem slyšitelné melodické zvuky. Písně mohou trvat i 30 minut a vodou se šíří na vzdálenost až 40 km. 

Keporkaci jsou aktivními a velmi vynalézavými lovci. Na jejich pestrém jídelníčku najdeme hlavně ryby, které žijí v mnohapočetných hejnech. Zvláště pak se jedná o sledě, lososy, makrely nebo třeba tresky.

Převratné zdokumentování způsobu lovu

U migrujících zvířat je bohužel velmi obtížné studovat a v rámci studia dokumentovat jejich pestré formy chování a strategie lovu. V Royal Society Open Science byla 16. října tohoto roku publikována studie, v níž vědci z University of Alaska Fairbanks popisují lovecké strategie keporkaků.

„Z předchozích výzkumů víme, že keporkaci jsou opravdu velcí jedlíci,“ říká bioložka Madison Kosma a dodává: „Většinu potravy přijmou v chladných vodách poblíž pólů, kde si také vytvářejí velké tukové zásoby. V teplejších vodách toho snědí o poznání méně.“

Vědcům se během tři roky trvajícího výzkumu v letech 2016–2018 podařilo natočit a popsat dvě základní lovecké strategie, které keporkakům zajišťují dostatek potravy. Keporkaci používají k lovu nejen své velké první ploutve, ale i mohutnou ocasní ploutev. Rázová vlna, která vznikne po úderu ploutví o vodní hladinu, je tak silná, že omráčí ryby v blízkém okolí. Velryba si pak už jen může směle a snadno „posbírat“ svou kořist.

Nicméně jako mnohem zajímavější se může jevit druhá technika. Velryba při ní používá tzv. „bublinovou síť“ a význam nově publikovaného výzkumu tkví hlavně tom, že to bylo poprvé, kdy se vědcům něco takového podařilo tak podrobně zdokumentovat, popsat a natočit.

Velryby plavou ve spirále vzhůru k hladině a přitom z tlamy vypouštějí vzduchové bubliny,“ začíná Madison Kosma popisovat způsob lovu keporkaků a pokračuje: „Vzduchové bubliny pak vytvoří jasné ohraničení rybího hejna, do něhož keporkak vpluje z hlubiny s otevřenou tlamou. Hráz, nebo chcete-li bublinová síť, brání rybám v úniku z daného prostoru.“

Unikátní záběry a detailnější poznání lovecké strategie získali vědci i díky dronům nebo vodotěsným kamerám umístěným na dlouhých tyčích v těsné blízkosti velkých rybích hejn. „Překvapilo nás,“ popisuje Madison Kosma, „že keporkaci umí využít i světlé barvy kůže na břišní straně a spodní straně ploutví, které nastavují slunci a odraženým světlem dezorientují svou kořist. Zvyšují tak svou šanci na svůj úlovek.“

I když vědecký tým z University of Alaska Fairbanks zásadním způsobem přispěl k hlubšímu poznání loveckých strategií keporkaků, je toho stále mnoho, co o těchto nádherných zvířatech nevíme a co bude nejspíš velmi obtížné zjistit. Madison Kosma k tomu říká: „Je toho opravdu hodně, co nevidíme. Nejčastěji stojíme na lodi nebo vyhodnocujeme elektronická data získaná z jiných pozorování. Většina jejich zvyků nám tak stále zůstává skryta.“ 

Text: David Hainall

Reklama
Reklama