Kdo nasazuje našim jelenům parohy?

Jelení genofond se rozmělňuje – útočí na něj asijský příbuzný.
Jelen evropský je v ohrožení
Jelen evropský je v ohrožení
Smudge 9000
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Už troubějí

Přichází čas jelení říje, což je doba myslivců i fotografů. Jeleni coby jedni z nejmonumentálnějších lesních savců jsou v podstatě nezaměnitelní. Při výšce samců 175–230 cm a hmotnosti 160–140 kg jde o největší druh čeledi jelenovitých. Samice jsou sice menší, ale i tak dorůstají velikosti 160–210 cm a váhy 120–170 kg. Jelen evropský (Cervus elaphus) se vyskytuje nejen ve většině Evropy a v části Asie, ale pobíhá i v území mezi Marokem a Tuniskem, což z něj činí jediný druh jelena v Africe. Ovšem aktuálně se mu do cesty postavil sok – menší, ale šikovnější, který mu doslova a do písmene nasazuje parohy. Tedy oplodňuje laně a následní kříženci jsou dále plodní, což znamená, že čistý genofond „našeho“ jelena se začíná rozřeďovat. Kdo je oním nápadníkem a novým milencem evropských laní?

Jelen (ilustrační foto)
Jelen (ilustrační foto)
Topi Pigula

Cervus nippon

Tak jako mnohé evropské muže mohou přitahovat japonské gejši, tak se českým jelenům líbí laňky siky japonského (Cervus nippon). Za přirozeného stavu by se, odděleni oceánem či obrovským lánem euroasijské pevniny, neměli šanci k sobě dostat, nicméně lidský transport pohnul dějinami jelenů. „První sikové se nadechli evropského vzduchu v roce 1860 na irském panství Powerscourt, k nám se pak dostali o 30 let později. V roce 1891 se skupinka tří laní a jednoho jelena stala novým přírůstkem obory Kluk na panství knížete Hohenlohe u Poděbrad. Později se stádo siků rozrostlo dalšími dovozy zejména díky činorodému obchodníkovi s divou zvěří – Němci Carlu Hagenbeckovi," píše Pavel Pipek a Monika Nečasová v časopise Vesmír. Na přelomu 19. a 20. století se zavádění nepůvodních druhů do honiteb stalo módní záležitostí, ale až do třicátých let minulého století se siky dařilo udržet v oborách. Tehdy byla zrušena obora v Lipí a skupina siků japonských se dostala do volné přírody. Myslivci pozorovali páření jelenů a siků a porody kříženců, nicméně z hlediska genetiky se to bralo spíše jako záležitost bizarní a okrajová, ostatně první hlášení o křížení pochází už z roku 1884. Jenže se ukázalo, že nejen „vzájemná přitažlivost“ obou druhů ohrožuje čistotu genofondu, ale kříženci jsou i nadále plodní, což v přírodě není vždy pravidlem. A  navíc je ve hře ještě jeden, ryze myslivecký faktor. A taky souvisí s parohy.

Parohy a troubení

Z hlediska odstřelu jelenů, siků i hybridních kusů, se v úvahu bere zejména velikost trofeje. Nadějné kusy se nechávají v chovu. A právě tady může být problém, protože právě hybridní kusy mohou mít posílené rodičovské znaky, tedy mít „dobré“ paroží a místo odstřelu coby geneticky nevhodný materiál se dočkají naopak dalšího chovu. Díky opakovanému zpětnému křížení už je mísení genů tak dokonalé, že se na první pohled nedá poznat, zdali se jedná o jelena nebo siku. Irský výzkum publikovaný v Journal of Zoology odhaluje ale jiný způsob identifikace druhů, který by měl smysl právě v tomto období.

Kapitální jelen
Kapitální jelen
http://pixabay.com

Tým vedený A. M. Longem pomocí hlasových rozborů troubení (obor zvaný bioakustika) zjistil, že se podzimní troubení u jednotlivých druhů zásadně liší a lze tedy „na dálku“ poznat, který z nich se toulá v revíru. A zároveň se tak dají poměrně spolehlivě odlišit i kříženci. Aktuálně se rozjíždí projekt Hlasy jelenů, do kterého se může zapojit kdokoliv. Jeho cílem je zaznamenat zvukové nahrávky říje siků a jelenů k vyhodnocení. Cílem je zjistit, kde všude se potulují jeleni a kam až pronikli sikové a jejich kříženci.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama