Bushmeet – jedlíci opic nejspíš vyhubili další druh

Je lov opic pro jídlo zvrhlost nebo nezbytnost? Přírodní národy loví v pralese už po staletí.
Mají být opice potravou pro lidi?
Mají být opice potravou pro lidi?
pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Maso z buše

Slovo bushmeet, tedy maso z buše, se ve světě ochrany přírody skloňuje poměrně často. Opice i lidoopi končí na talířích, stejně tak jako krokodýli, hadi, cibetky, luskouni či lesní antilopy. A nejde jen o místní lidi v pralese žijící, kteří z podstaty si v něm loví „maso své vezdejší“, ale i o gurmány z Evropy a Severní Ameriky, kteří chtějí ochutnat něco nevšedního. „Odhaduje se, že jen před de Gaulleovo letiště se ročně dostane do Evropy 270 tun masa z ilegálně ulovených afrických zvířat,“ udává biolog Jaroslav Petr. Důvodem lovu divokých zvířat pro bohaté stolovníky jsou, jak jinak, peníze. Původní populace domorodců sice v pralese lovily odjakživa, bushmeet byl pevnou součástí jejich jídelníčku.

„Hlavním zdrojem bushmeatu pro Evropu jsou Středoafrická republika. Kamerun a Demokratická republika Kongo. Jde o nesmírně výnosný obchod. Cena za čtyřkilovou opici je v Kamerunu asi 5 euro. Ve Francii se stejná opice prodá dvacetkrát dráž,“ pokračuje Petr. Navíc je třeba vzít v úvahu sílu eura v západní Africe, kde za ní koupíte mnohanásobně více, než ve Francii. „Dělám tuhle práci přes 30 let,“ říká prodavačka na nigerijském vesnickém trhu a předvádí ulovené řekomyši (rod Thryonomys), což je zajímavá skupina afrických hlodavců. Cena na místním trhu? Zhruba 10 dolarů za zvíře velikosti bobra.

Makak, ilustrační foto
Makak, ilustrační foto
Pixabay

Vyhubená gueréza?

Půvabná opička jménem gueréza Waldronové (Piliocolobus waldronae) byla považována za vyhynulou, přičemž jednou z udávaných příčin byl i lov za účelem prodeje a konzumace. Aktuálně se vědci živí nadějí, že malá populace může žít na severozápadě Pobřeží slonoviny a Světový svaz ochrany přírody považuje druh za kriticky ohrožený, kam byla zařazena v roce 1994. Předtím byla „jen“ ohrožená. Na jejím objevení se podílel roku 1933 Willoughby P. Lowe, britským muzejním sběratelem, který zastřelil osm kusů za účelem jejich preparace a vystavení v muzeu, přičemž anglické jméno Miss Waldron's red colobus, tedy guaréza slečny Waldronové dostala na počet jeho expediční kolegyně a zároveň zaměstnankyně muzea. Opice žijící ve skupinách kolem 20 jedinců obývají horní stromové patro pralesa a lov není zdaleka jejich jediným ohrožením. Ve velké míře dochází k odlesňování a destrukci původních ekosystémů. Argument, že i opice jedí lidi, neobstojí.

Makak jávský s pozadím malajských vápencových jeskyní
Makak jávský s pozadím malajských vápencových jeskyní
Topi Pigula

Lov a sběr suchozemských volně žijících živočichů pro maso (bushmeat) už dávno není doménou lokální výživy. Naopak přerostl ve tvrdý byznys, odborníci odhadují „bod zlomu“ kolem poloviny 20. století. Lov už není otázkou uživení sebe, rodiny či kmene, maso se naopak přeprodává dál, mnohde je „divočina“ považována za zdravější, než maso hospodářsky chovaných zvířat. Podobné je to bezesporu i nás, srnčí či daňčí je považováno za zdravější, než maso z hovězího či slepičího velkochovu. Situace nezasáhla jen Afriku, ale ohrožuje i druhy asijské. Jen pro jižní Asii je lovem ohroženo 80 % druhů lesních savců. V Asii se k tomu navíc přidává i příslovečné „zpracování“ zvířat na léčiva. Problém nemá jednoduché řešení, kde je poptávka, tam je nabídka. Smutné ovšem je, že část poptávky vytvářejí bohatí Američané a Evropané, jen pro pocit ochutnání něčeho exotického.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama